O velikosti text: Cyril Říha Poté, co se Lemuel G., ranhojič a později kapitán různých lodí, vydal roku 1699 na svá putování, přestal být svět takový, jaký býval. Hned na své první výpravě totiž náš cestovatel objevil druh lidských tvorů vysokých pouze 6 palců, aby o tři roky později na jiném místě, ale se stejným překvapením vstoupil mezi obyvatele velké 60 stop, tj. desetkrát větší než on sám. Nezbývalo mu tenkrát než přiznat, že filosofové mají pravdu, když tvrdí, že lidská velikost a malost je věc navýsost relativní. Vzato doslova odporuje toto tvrzení naší běžné zkušenosti. Víceméně všichni máme přece představu, že existuje cosi jako normální lidská velikost. A řada lidí se ji dokonce pokoušela exaktně stanovit. Architekt Le Corbusier kupříkladu věnoval mnoho času úvahám o standardní lidské bytosti, která by mu sloužila jako základ pro vyměřování staveb. Tohoto svého Modulora pak definuje jako člověka velkého přesně 183 cm (což je shodou okolností 6 stop). Ve světě našeho cestovatele je tomu však jinak. Zatímco u nám běžně známé populace jsou odchylky od normální velikosti jen minimální, existence liliputů a obrů z Brobdingnagu (odlišných výškou o dva velikostní řády) činí najednou z výjimky pravidlo a otázku typické velikosti člověka staví na hlavu. Příběh o cestách pana Gullivera je samozřejmě slavnou literární fikcí. Přesto nám leccos ukazuje o našem skutečném světě. Dává například porozumět tomu, co se stalo v posledních staletích s našimi sídly. Když na počátku 21. století světové organizace prohlásí, že podíl městského obyvatelstva na celkové populaci (tzv. míra urbanizace) přesáhl 50 %, a že tudíž od nynějška již dominantním živlem našeho života není vesnice, ale město, je v tom obsaženo víc než jen banální konstatování, že žijeme ve větších sídlištích. Nejde totiž jen o fakt, že se lidská sídla zvětšila, ale též a především o to, že se zvětšily jejich velikostní rozdíly. Jestliže v případě vesnic se ještě každému snadno vybaví obdobný obrázek místa s charakteristickými vlastnostmi a velikostí, u měst už tomu tak není. Z výjimek se najednou stala pravidla. Typická velikost už neexistuje. Městem jsou Říčany s 13 tisíci obyvateli, ale právě tak Bombaj s 13 miliony (rozdíl velikostí zde přesahuje tři řády). Už neobýváme jednoduchý, stejnorodý svět, kde je všude (a to dokonce v takřka stejných vzdálenostech) rozmístěn stejně velký základní útvar. Žijeme – přinejmenším, co se našich sídel týká – ve světě různosti a stále větších kontrastů. A přesto i v tomto ohledu nikoli ve světě zcela chaotickém. I velikostní různost současných měst totiž má – a to už je věc méně triviální – své zákonitosti. Zjednodušeně řečeno: Velkých měst je všude málo, zatímco těch malých hodně. Vztah mezi tímto hodně a málo přitom není vůbec nahodilý, dá se vyjádřit poměrem 80:20 % a ještě exaktněji jej opisuje tzv. mocninná křivka. Toto rozdělení velikostí měst je zvláštním způsobem univerzální – nacházíme je ve všech zemích napříč světadíly a v různých obdobích jejich urbánního vývoje. A nejen to. Pozoruhodným průvodním jevem mocninného zákona je tzv. bezškálovost (kterou známe z fraktálních tvarů), tj. že se stejná strukturní vlastnost vyskytuje na daném předmětu nezávisle na tom, jaké zvolíme pozorovací měřítko. V našem případě to znamená, že ať uděláme jakýkoli výřez z mapy jednoho státu, pokaždé i zde dostaneme týž vzorec – několik velkých měst a mnoho malých, a to vždy v přesně stejném poměru. Otázkou samozřejmě je, co je důvodem této podivuhodné pravidelnosti rozdělení velikostí měst po Zemi. Celá řada teorií se snaží najít mechanismus, který by vznik této zákonitosti vysvětloval. Odvolávají se přitom na principy ekonomické, statistické, prostorové či na obecná pravidla růstu některých sítí. Ať už je tomu jakkoli, jasné je, že v dnešním světě na velikosti záleží. Nikoli však pouze na samotné její hodnotě, ale právě tak na tom, jak jsou tyto hodnoty ve světě rozděleny.