Vídeňská bramboračka text: Josef Vomáčka Vídeňská bramboračka je docela běžnou polévkou. Mají ji skoro v každé větší vídeňské kavárně, kde se většinou dobře a vydatně vaří. Bramboračku umí opravdu dobře také v Albertině, o čemž se přesvědčilo koncem minulého roku, zejména v listopadu, desítky tisíc českých a moravských strávníků. Vařila ji opravdu skvostně, i když se někomu udělalo i lehce špatně… Vídeňská Albertina v posledních letech, zejména po rozsáhlé a úspěšné generální opravě a přestavbě, nabízí divákům celou řadu výstavních projektů nad svůj původně zamýšlený čistý císařský standard grafické sbírky. Promíchává úzké zaměření o další rozměr, a ač velmi často najdeme na jejích výstavách onen předpokládaný základ kresby a grafiky, rozmáchle jej doplní, ve spolupráci s předními světovými galeriemi a muzei, o další dimenzi autorovy tvorby. A tak jsme si v posledních letech dopřáli následné lahůdky: Brassai, Dürer, Klimt, Klee, Rembrandt, Rubens, Rauch, Chagall, Katz, Mondrian, Kolig, Goya, Picasso, Kounellis, Schiele, Gertsch, Baselitz, Warhol, Fendi, Guston, Appel, Ernst, Kokoschka, Gogh. Goghova výstava v souladu se zaměřením Albertiny představila 50 obrazů, doplnila je však o 100 hlavních kreseb a akvarelů z více než šedesáti zemí světa. Však jména spolupracujících institucí, cvičících pod poučenou taktovkou amsterdamského Van Goghova muzea, byla přehlídkou opravdu hvězdnou – připomeňme si některá: Kröller-Müller Museum (Otterlo), Metropolitan Museum of Art (New York), Musée d’Orsay (Paris), National Gallery of Art (Washington), Guggenheim Museum (New York), Puschkin Museum (Moskva), Armand Hammer Museum (Los Angeles) a samozřejmě řada soukromých sbírek. Toto a vědomí, že Van Gogh v takovéto konstelaci ve Vídni v posledním století nevisel a že o ulici vedle je veliká výstava George Braqua, v Museum Quartier pak čeká Edward Hooper či Christian Schad a v dolním Belvederu Gustav Klimt, přitáhlo z abstinujícího Česka (ale i Polska, Maďarska, Slovenska a Slovinska) tisíce nadšených návštěvníků a vážných zájemců. Jak ostatně sdělil rakouský rozhlas, v sobotu 22. listopadu jen z České republiky překročilo hranice 675 autobusů vezoucích 31 000 zájemců o Gogha. A tady se to Albertině vymklo z ruky. Analyzovat způsob prezentace či se zabývat výběrem děl a jejich řazením není možné, protože všichni návštěvníci se proti své vůli stali účinkujícími v apokalyptické show, která doposud ve Vídni a zejména zde, v Albertině, neměla obdoby. Zhroutil se jakýkoliv systém organizace vstupu, mailem potvrzované časové vstupenky pro kolektivy i jednotlivce vzaly za své, bezpečnostní služby, sehnané z celého okolního Balkánu, zůstaly zcela bezradné, a i když se mnohahodinové fronty takřka k žádnému cíli nepohybovaly, vnitřní výstavní prostory praskaly ve švech. A protože šatny se svou kapacitou přestaly vyhovovat už brzo ráno, musely tisíce zvědavců procházet výstavní sály v kabátech a bundách, zpoceni a zpola udušeni. Klimatizace v podstatě vzala za své, horký vlhký vzduch nesvědčil zjevně nikomu, hlavně pak ne vystaveným dílům. Pět řad diváků před každou kresbou či obrazem v logické ochranné polotmě přivádělo většinu návštěvníků k šílenství, protože díla nebyla prostě vidět – nešlo k nim přistoupit. Vložené fronty, které měly alespoň částečně regulovat pohyb diváctva v interiéru se neustále rozpadaly a přemisťovaly, hlídači ztráceli nervy, zodpovědné osoby neexistovaly… Byla to opravdová bramboračka. Dokonce tak i páchla (voněla – doložte si dle chuti). Kritika nepovedeného způsobu prezentace má ale v sobě řadu hořkých momentů. Ten hlavní je o tom, že se nám paradoxně ani nesní o podobné situaci, že žádné z výše citovaných jmen nemůže český zájemce v Praze nebo v jiných našich městech spatřit, a už vůbec ne jejich kombinaci, že jsme prostě opravdu rezignovali z celé řady krutých a známých důvodů na možnost být pevným bodem na bájné středoevropské intelektuální ose Berlín – Praha – Vídeň. Už jsme zase tam, na periférii. Ještě že máme na bramboračku blízko. PS: Ve stejnou dobu oblažovaly jiné tisíce návštěvníků na sever od Vídně, v Berlíně, takové hvězdy, jako Paul Klee, Jeff Koons či Anish Kapoor. Fronty se bezhlesně pohybovaly rychlostí 2 km/hod, organizace byla německy spolehlivá, počty návštěvníků řádově podobné. Prostě Ti Němci bramboračku neumí…