Co s námi dělá umění? text: Kateřina Černá Obrazy se prodávají, umělci přebírají ceny, u výstav lze spočítat návštěvnost. O těchto „objektivních“ kritériích se píše často a dobře. Horší situace nastane, když dojde na vztah mezi obrazem a divákem. V minulém roce vyšly dvě publikace, které se tomuto tématu věnují. První z nich je Čtení obrazů od kanadského spisovatele a esejisty Alberta Manguela, druhou je kniha Proč lidé pláčí před obrazy, kterou napsal James Elkins, profesor dějin umění na chicagském Art Institutu. Oba autoři se dotýkají nesrozumitelnosti obrazů, ať už jí říkají mlčení (Manguel) nebo prázdnota (Elkins). Docházejí k ní ovšem z úplně opačných konců. Manguelův pohled na umění, který se projevuje jak ve Čtení obrazů, tak v předchozích Dějinách čtení (česky 2007), zásadně ovlivnila jedna pubertální zkušenost. V roce 1964 si ho jako šestnáctiletého mladíka vybral slepý Jorge Luis Borges, aby mu po večerech předčítal. Ne náhodou mluví Manguel o čtení obrazů, jako by šlo o knihy. Není totiž vykladačem umění. Byl a zůstal čtenářem příběhů. Snaha číst obrazy jako knihy je však od základu sporná. Nevnímáme snad obraz jinak než text? Tuto otázku si Manguel neklade. Je prostě zvyklý číst. S tímto přístupem ovšem brzo naráží. Konkrétně hned v druhé kapitole, která je věnována abstraktnímu plátnu Joan Mitchellové Dva klavíry. Jde o expresivní malbu z roku 1980, tvořenou žlutými a růžovými tahy na černobílém pozadí. Barevná kompozice evidentně nevypráví žádný příběh. Působí. Manguel se však nevzdává. Umění se přeci nemůže jen tak dít. Proto přichází s historkou o malířčině přátelství se spisovatelem Samuelem Beckettem, založeném na dlouhých mlčenlivých pitkách. Není divu, že kamarádka mistra mlčení pak malovala obrazy, které podle Manguela mlčí. Historka o malířce je pro knihu Čtení obrazů typická. Nenajde-li autor příběh na plátně, sáhne do umělcova životopisu a okoření to trochou psychologie, filozofie a historie. Výsledkem je poučné čtení s řadou zajímavých podnětů, které se samotných uměleckých děl týká jen málo. Obrazy jsou Manguelovi spíše záminkou k předvedení vlastních encyklopedických znalostí. Manguel provádí sondy do kolektivní paměti západní civilizace a vyzdvihuje její „velká“ témata: svět jako divadlo, vztah mezi člověkem a zvířetem nebo fenomén zrcadla. Postupuje při tom asociativní metodou. Najde-li na fotografii Tiny Modottiové nohy, připomene všechny nohy, s nimiž se ve výtvarném umění setkal. Výchozí obraz mu nikdy nestačí. Nabalují se na něj další a další a za chvíli se ztrácíme ve světě nekonečných odkazů. Výtvarná díla si Manguel vybírá buď podle toho, že za nimi tuší příběh, nebo proto, že ilustrují jeho oblíbené téma (Filoxenos z Eretrie a zrcadla). Kromě Caravaggia, Picassa a Van Gogha si příznačně volí spíše okrajové autory a postavy dějin umění, jako například ženy v pozadí avantgardy (Dora Maarová a Tina Modottiová). Za nejvydařenější z dvanácti Manguelových esejí považuji kapitolu Obraz jako násilí, věnovanou Picassově malbě Plačící žena z roku 1937. Oproti ostatním komentářům vychází Manguel přímo z díla a zas u něj končí. Během výkladového kolečka sice odbíhá k historii pláče a Lacanově psychologii, ale odbočky jsou v tomto případě funkční. Celek dává smysl a obohacuje vnímání Picassova obrazu. Podtitul Manguelova díla (O čem přemýšlíme, když se díváme na umění) zůstává nenaplněn. „Když jsem zahajoval práci na této knize, chtěl jsem psát o našich emocích, o tom, jak ovlivňují naše čtení uměleckých děl. Zdá se, že jsem skončil velmi, velmi daleko od cíle,“ hodnotí Manguel své snažení a nezbývá než mu dát za pravdu. Profesora Elkinse přiměl k napsání knihy Proč lidé pláčí před obrazy pláč jeho studentky Tamary Bissellové nad krajinomalbou Caspara Davida Friedricha, ke kterému se přiznala na semináři dějin umění. Závěr spolužáků i učitelů byl jasný: ta holka se musela zbláznit. Historik umění se má přece ovládat. Z pohoršených reakcí akademické obce Elkins usoudil, že žijeme v citově chladné době. Jak je možné, že neprožíváme stejně silné emoce jako umělec, který dílo vytvořil? Položil si proto otázku: Bylo tomu tak vždy? Nastudoval patřičnou literaturu – především francouzské dějiny mentalit – a došel k paradoxnímu zjištění, že nejuplakanějším obdobím bylo racionalistické osvícenství. Encyklopedista Diderot (1713–1784) se dojímal nad Greuzovým obrazem dívky s mrtvým ptáčkem a vůbec mu to nepřišlo divné. Slzy neznamenaly souhlas s dílem, šlo o společensky přiměřenou reakci na umění. Osvícencům bychom se podle Elkinse naopak zdáli divní my. Citové konvence se změnily a sentiment osmnáctého století nelze vrátit. Na základě svého rozčarování nad soudobou apatií pak profesor Elkins provedl aktuální průzkum: zeptal se laiků i známých teoretiků (mimo jiné E. H. Gombricha a Roberta Rosenbluma), jestli se někdy rozplakali nad obrazem. Obdržel celkem 400 odpovědí, většinou negativních. Případy uplakaných diváků pak vyhodnotil a příčiny dojetí pracovně rozdělil do tří skupin: narušené vnímání času, nesnesitelná blízkost a nesnesitelná prázdnota obrazu. Podle Elkinse pláčeme nad obrazy buď proto, že nás chytí do určité časové smyčky, do času, který se v nich zastavil. Dalším důvodem je pohlcující intimita, důvěrnost, autor se nebrání ani pojmu milost. Dojmout nás ale mohou i zdánlivě prázdné obrazy, na hony vzdálené našemu chápání. Tuto pracovní teorii dokládá Elkins na šesti uměleckých dílech. Kromě zmíněného C. D. Friedricha a J. B. Greuze je to Rothkova kaple v Houstonu, Caravaggiův obraz Bakcha, Belliniho Stigmatizace sv. Františka a pozdně gotická Panna Maria Bolestná od Dierica Boutse. Elkins si narozdíl od Manguela nemyslí, že naši bezradnost nad uměním vyřeší znalost historie a podrobností z umělcova života. „Miluji historii a nechtěl bych se vzdát jejího bohatství. Obrazy však mohou promlouvat i jiným způsobem,“ uvozuje svou knihu a na závěr dává několik praktických rad, jak se na obraz soustředit a nechat ho působit co nejvíce přímo, bez pomoci muzejních popisek a audio průvodců. Elkinsovo pojednání místy působí naivně a je poplatné vybraným obrazům. Jeho rozbor diváckých reakcí ale proniká dále než u Manguela, který na výtvarných dílech ilustruje několik borgesovských témat a vlastní problém percepce umění vzdává ještě dřív, než s ním začal.
		ALBERTO MANGUEL: ČTENÍ OBRAZŮ Host, Brno 2008, 350 stran, 499 Kč JAMES ELKINS: PROČ LIDÉ PLÁČÍ PŘED OBRAZY Academia, Praha 2008, 214 stran, 250 Kč