Muzeum se musí pořád měnit S ředitelem Tate Modern o důležitosti náhodných setkání text: Jan Skřivánek, Veronika Wolf Londýnská Tate Modern dnes bývá běžně jmenována jako jedno z nejvýznamnějších světových muzeí moderního umění. Od jejího vzniku přitom uplynulo všehovšudy osm a půl roku a jako výstavní instituce je tedy dokonce mladší než pražský Veletržní palác. O tom, čemu Tate Modern vděčí za svůj úspěch a popularitu, jsme si povídali s jejím ředitelem Vicentem Todolim. „Jestli vám to nevadí, tak ještě nebudu rozsvěcet,“ přivítal nás Todoli jedno listopadové odpoledne ve své prostorné kanceláři v zadním traktu galerie. Venku se již začínalo smrákat a kancelář se postupně nořila do šera. „Oproti jižní Evropě je tady v Londýně tak málo slunečního svitu, že si chci vychutnat přirozené denní světlo vždycky až do poslední chvíle,“ dodal na vysvětlenou. Narodil se a vyrůstal ve Španělsku a před tím, než nastoupil do Tate, osm let šéfoval muzeu současného umění v portugalskému Portu. Těžko se mu divit, že na pošmourné londýnské počasí si dodnes nezvykl. Tate Modern je jednou ze čtyř institucí fungujících pod společnou značkou Tate. Vedle historické budovy na levém břehu Temže, která dnes nese název Tate Britain, jde o galerie v Liverpoolu a St Ives. Tate Modern sídlí v budově bývalé elektrárny Bankside v centru Londýna, přes řeku přímo naproti katedrále sv. Pavla. Její konverze pro galerijní účely byla v polovině 90. let první větší zakázkou dnes slavného švýcarského architektonického dua Herzog a de Meuron. Ačkoliv z původní stavby fakticky zůstaly jen obvodové zdi, jejich úpravy nepůsobí nijak násilně. Podařilo se jim dát budově novou funkci, aniž by kompromitovali její vlastní výraz a architektonické kvality. Pro veřejnost byla galerie otevřena v květnu 2000 a okamžitě se stala jednou z nejpopulárnějších londýnských destinací. Ročně ji navštíví přes pět milionů návštěvníků, což je dvakrát víc, než se čekalo. K úspěchu samozřejmě přispělo, že ve stejné době vláda Tonyho Blaira zrušila vstupné do stálých expozic všech státních muzeí a galerií, ale jenom tím to není. Tate Modern nabídla zcela nový model muzea umění a stala se místem, které je zajímavé nejen pro tradiční galerijní publikum, ale i pro lidi, kteří jsou k umění – notabene k současnému umění – většinou spíše skeptičtí. Uspořádání stálých expozice po vzoru Tate Modern dnes napodobuje řada světových galerií, její atmosféra je však stále jedinečná. Ačkoliv jde stále o oficiální prostor, v němž se člověk musí řídit poměrně rigidními pravidly (v galerii se nekřičí, neběhá, netelefonuje...), vyznačuje se zvláštní intimitou a přátelskostí. Tate Modern jako by byla jakýmsi obřím obývákem uprostřed města, místem, kam můžete přijít jen tak posedět, odpočinout si od denního shonu, setkat se přáteli. Řada návštěvníků na výstavu či do stálé expozice možná vůbec nezajde, ale galerie pro ně alespoň není „nepřátelským územím“. I když si jen zkrátí cestu přes Turbínovou halu – centrální průchozí prostor galerie, který je využíván pro velkoformátové sochařské instalace – vždy jsou s uměním tak či onak konfrontováni. více v tištěném Art+Antiques