Všichni jsme Václavovi Výstava k 1100. výročí narození sv. Václava text: Milena Bartlová Pražské arcibiskupství a Národní galerie vystavují v Anežském klášteře skutečné rodinné stříbro: umění zaznamenávající stopu, již zanechala úcta k patronovi české země ve vizuální kultuře od středověku po začátek 20. století Jedna dobrá definice praví, že národ je společenství těch, kdo spolu komunikují snáze, než s těmi ostatními. Takhle můžeme v sekularizované společnosti rozumět národnímu světci: jeho postava je jedním z kódů, které dohromady tvoří společné porozumění; bez vysvětlování je sdílíme my zdejší, ale jen obtížně mu rozumějí ti odjinud. Má-li se dít něco historicky převratného, sejdeme se na to pod světcovou sochou na Václavském náměstí v Praze, přestože jinak je většina české společnosti k náboženství a jeho symbolům lhostejná. Koncem 19. století se slušelo mít v hlavním městě co největší bronzový pomník slavného vojevůdce či panovníka na koni. Češi se přitom – podobně jako Maďaři – neobrátili k slavným bitvám 18. a 19. století, jež probíhaly v rakouské režii, nýbrž k pradávným dějinám s jejich napůl legendárně mytickými, napůl historickými postavami. Ty mají velikou výhodu v tom, že se do nich snadněji než do osobností z relativně nedávnější minulosti promítají vždy znovu nové aktuální otázky a pomníky zůstávají živými účastníky veřejného dění. Nejen pražský pomník, ale metaforicky i sám sv. Václav jsou pro Čechy jedním z klíčových „míst paměti“. Výstava v Národní galerii shromáždila vizuální doklady toho, jakou památku sv. Václava udržuje římskokatolická církev. Navazuje tak na výstavu, kterou stejní pořadatelé a částečně stejný autorský kolektiv uspořádali v roce 1997 k miléniu sv. Vojtěcha. Stejně jako svatý pražský biskup a mučedník, má i třetí křesťanský kníže Václav centrum své náboženské úcty v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, kde je pohřben. Jeho hrob je dokonce jediným pevným bodem, kolem nějž se otáčely půdorysy všech tří postupně budovaných verzí chrámu, a Hrad se v minulosti dokonce nazýval „castrum sancti Wenceslai“. Svatováclavská kaple byla po dlouhá staletí i důležitým centrem zbožných poutí, a světec se dlouho odvděčoval zázraky – v souladu s příběhy zachycenými v legendách o jeho životě se specializoval zejména na uzdravování chromých a osvobozování vězňů. Vedle Staré Boleslavi, kde byl Václav svým bratrem Boleslavem zavražděn, připomínají úctu k němu také staré pražské kostely. Z nich románskou bazilika na Proseku i dvě fáze zaniklého kostela pod dnešními jezuitskými stavbami na Malostranském náměstí postavili na místech, kde se podle legend zastavil průvod, v němž bratrovrah a tvůrce státu Boleslav I. přenášel slavnostně Václavovo tělo ze Staré Boleslavi do Prahy. Umělecká díla všech možných podob, která výstava shromáždila, jsou zlomkem z obrovského rozsahu svatováclavské ikonografie a pocházejí i z dalších kostelů a kaplí v Čechách. Z náboženského hlediska nejcennější jádro výstavy tvoří předměty, které podle tradice světec osobně používal. Moderní věda je většinou datuje do 12. a 13. století, a tzv. Paládium země české – zlacený reliéf Panny Marie, podle legendy zázračně vyoraný na poli u Staré Boleslavi, podle ní vytvořili na konci 14. či počátku 15. století a zázračnou funkci získal v době pobělohorské. vice v tištěném Art+Antiques
		Přilbice sv. Václava Zavraždění sv. Václava / 18. stol. oltář Judy Tadeáše v kostele sv. Ducha na Starém Městě pražském Sv. Václav – Ochránce české země pořadatel: Arcibiskupství pražské, Národní galerie místo: Klášter sv. Anežky České kurátoři: Vladimír Kelnar, Jan Royt, Dana Stehlíková termín: 19. 12. 2008–8. 3. 2009