Nepředstírání text: Miroslav Petříček Autor se věnuje současné filozofii, na pražské FAMU přednáší kurz Myšlení obrazem. Ze své podstaty je umělecká tvorba politicky nekorektní. Důvod je velmi jednoduchý: nepředstírá. Netváří se, že říká anebo že je něco jiného, než to, čím je anebo být chce. A tím, čí je, být musí: není to hra, nýbrž nutnost. Tvorba proto vyvolává konflikty i tehdy, když ještě nikdo neví, co slovo o politické korektnosti znamená. Neboť nepředstírat znamená: vidět způsobem, který není možné zprostředkovat něčím známým, tedy vyjádřit konvenčními prostředky, a je proto nezbytné vynalézat jiné. Umění neopisuje, nýbrž přepisuje, přetváří a přehodnocuje – a z hlediska stávajících konvencí je tedy vždy tím či oním způsobem nekorektní. Věc, kterou mají všichni před očima, je pro všechny stejná jen proto, že všichni spoléhají na stejný zvyk, avšak jakmile začnou o tomto zvyku pochybovat, vidí ji nekorektním způsobem a přijímání konvence je od té chvíle vědomým předstíráním. Anebo sebeklamem. Tedy něčím nemravným. Proto umělecká tvorba vyvolává konflikty, dokonce i soudní spory. Ale nemůže jinak. A za tvorbou nezřídka zaostává i umělecká teorie, pokud mluví o ozvláštňování či deformacích, protože je schopna vynalézat pouze negativní pojmy, jimiž se snaží zachytit cosi, čeho hodnota je pozitivní. Jako by umělec pouze předstíral, že nepředstírá. To není nic, co by se týkalo výlučně jen umělce a jeho vztahu k tvorbě. To se totiž týká samého smyslu umění, v němž platí, že forma je formou jen tehdy, pokud se děje, je-li formou v pohybu. Proto lze také vývoj uměleckých forem předjímat takříkajíc pouze zpětně. Umění je fascinující tím, že v něm forma, jež je formou v pohybu, nepřestává být nikdy formou. Pravidla se mění, a přesto to jsou pravidla. Charles Baudelaire, který se jako jeden z prvních pokusil definovat moderní krásu, objevil, že krásu tvoří věčný ideál zahalený a současně vyjádřený pomíjivostí: módou anebo jedinečnou vášní. Jako by tím chtěl říci, že život sám je naprosto nekorektní, protože mnohonásobně mnohotvárný, takže jeho výraz nelze předem omezovat imperativem neurážlivosti. Vnímáme-li umělecké dílo jako provokaci, uráží nás nikoli umělec, nýbrž život, který se tímto způsobem pokouší prolomit zvyk, v němž jsme ustrnuli. Ona patřičná dávka podivnosti, bez které se umění neobejde, je jako koření v jídle. Možná má minimální kalorickou hodnotu, ale pokrm je bez něho nepoživatelný. Zkuste však obviňovat kuchaře, který koření jídlo, z kulinářské nekorektnosti! Avšak je pravda, že nejsnáze ze všeho lze předstírat právě nekonvenčnost.