Sváry zření v Ostravě / Přelom 19. a 20. století znovu a opět jinak text: Hana Rousová Autorka je historička umění. V roce 2007 byla kurátorkou retrospektivy Františka Foltýna. Výtvarné umění přelomu 19. a 20. století je mimořádný fenomén českých kulturních dějin. Dějepis umění se jím intenzivně zabývá už od 60. let minulého století, a přesto jeho průzkum stále ještě není u konce. Vždy znovu v něm lze objevit neznámá díla a dokonce i neznámé resp. zapomenuté či z dějin z různých důvodů vytěsněné umělce, časem se proměňují také otázky po jeho pochopení a interpretaci. Nejnovější vlnu zájmu o umění tohoto období zahájily v listopadu 2006 dva rozsáhlé výstavní a publikační projekty realizované v Praze. Prvním byla výstava v Obecním domě s názvem V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914, kterou koncipoval Otto M. Urban. V publikaci problematiku výtvarné dekadence sledoval ve spolupráci s Danielem Vojtěchem a Lubošem Merhautem v širších kulturních souvislostech. V podstatě současně s ní byla otevřena v sálech Městské knihovny výstava Galerie hlavního města Prahy Křičte ústa! Předpoklady expresionismu. Časové rozpětí mělo jen nepatrný posun, 1890–1914. Její autorka, Marie Rakušanová, k tématu přizvala Petra Wittlicha, Vojtěcha Lahodu a Karla Srpa. Jak je zřejmé už z názvů výstav, úhly pohledu na umění jednoho, v podstatě krátkého časového úseku byly odlišné, a přesto mnohdy prezentovaly stejné autory. Výstavy ve vzájemné konfrontaci názorně předvedly šíři kreativity tehdejších umělců a mnohotvárnost poloh, které jim počátky moderního umění nabízely. I když by se zdálo, že hlavní témata zvoleného období musí být po těchto velkých přehlídkách více méně vyčerpaná, Rakušanová si vzápětí dala další, velmi obtížný úkol. Jeho výsledkem je právě probíhající výstava Bytosti odnikud. Metamorfózy akademických principů v malbě 1. poloviny 20. století, znovu v gesci Galerie hlavního města Prahy a v sálech Městské knihovny. Tentokrát jde sice o mnohem širší časové rozpětí, přelomu 19. a 20. století se však dotýká také. Rakušanová projektem nastavuje modernímu umění, mimo jiné i jak bylo představeno na jmenovaných výstavách, jakési křivé zrcadlo, aby podala zprávu o typu tvorby, který jako zavrženíhodný kýč z dějin umění zcela vytěsnily nekompromisní modernistické koncepty. Identifikuje ho jako soustavu modelů, které založily kritéria současné popkultury. Sotva jsme vstřebali duchovní i existenciální dramata umění přelomu dvou minulých století a trochu si oddychli, anebo se naopak pohoršili nad jejich rozpadem v banalitě společenského úspěchu, přichází osvědčený tým Srp a Rakušanová ve spolupráci s Wittlichem a Lahodou s dalším pohledem na výtvarné umění tohoto období, tentokrát s přesahem do roku 1918 a s odkazem k už poválečné skupině Tvrdošíjní. Řeč je o výstavě Sváry zření. Fazety modernity na přelomu 19. a 20. století, 1890–1918, kterou uspořádala Galerie výtvarného umění v Ostravě. Poměrně dlouhou dobu převažovala tendence vyhodnocovat umění konce 19. a počátku 20. století jako několik samostatných formací, pro jejichž interpretaci zůstaly závazné původní skupinové či individuální programy. Případné odbočky, pokud byly vůbec akceptované, spíš potvrzovaly, než zpochybňovaly stanovená pravidla a jejich autoři se dostávali do podkategorie „osamělých běžců“. V posledních desetiletích se ale právě odlišnosti zdají průkaznější a také aktuálnější než vzájemné podobnosti, původní záměry ztrácejí autoritativní postavení, monolitní stylové a ideové konstrukty se rozpadají. Za metaforu současných uměleckohistorických koncepcí by mohl, a patrně také má, posloužit termín „fazeta“ v názvu ostravské výstavy. Podle slovníku cizích slov znamená „hranu skosenou pod daným úhlem“, v množném čísle tedy jde o předem nelimitovaný počet hran a úhlů jejich skosení. I když se zdá, že název bude pro koncepci projektu závazný, zároveň vůči fazetám poněkud nesourodě vznáší požadavek, abychom se vypořádali s dnes už značně vyprázdněným pojmem „zření“. Zření je sice spjaté s tzv. vnitřním zrakem, kterému přelom 19. a 20. století dobře rozuměl, těžko však lze předpokládat, že je tím nejvhodnějším prostředkem k rozpoznání fazet. Současný diskurz, operující s výrazně odlišnými nároky na vidění resp. vizualitu, má k jejich identifikaci jiné nástroje. Týkají se vnějšího světa, jejich oporou je způsob, jak ho přijímá a informace o něm zpracovává lidské oko na základě své fyziologické funkce. S tímto rozporem se pokouší vyrovnat Petr Wittlich v úvodu výstavy i publikace k ní vydané, když polemicky konfrontuje strategie a cíle „nového studijního oboru nazývaného vizuální studia“, v jejichž rámci „se často problematizuje význam tradičního uměleckého obrazu nebo ‚vysokého‘ umění vůbec“, s úkolem historiků umění, kterým „musí být oživení historické paměti a snaha ukázat, že moderní umělecký obraz je nepostradatelnou a nezastupitelnou vrcholnou instancí kulturní sebereflexe“. S odvoláním na významové aspekty pojmu „optické nevědomí“ Waltera Benjamina je přesvědčen, že „to, co člověk vidí, není jen výsledkem jeho zaměřené pozornosti, ale něco mnohem obsáhlejšího a jenom z hlediska samotné pozornosti ‚neuviditelného‘“. Nebude ovšem od věci připomenout, že i Benjaminovy teze z 30. let minulého století byly mimo jiné míněny jako obrana hodnot, jimž se už tehdejší kultura začala ve zrychleném tempu odcizovat. Interdisciplinární vizuální studia, která se zabývají kulturou jako vizuálním fenoménem, v němž má výtvarné umění významnou pozici, tento proces berou na vědomí a analyzují na základě proměn vizuality a způsobů vidění v čase a prostoru. Hodnoty tedy identifikují v jinak stanoveném referenčním prostředí a hledají pro ně srozumitelná pojmenování. vice v tištěném Art+Antiques
		Jan Zrzavý: Hosté Abrahamovi / 1911 pastel na kartonu / 46 x 50,5 cm Galerie výtvarného umění v Ostravě Sváry zření Fazety modernity na přelomu 19. a 20. století pořadatel: Galerie výtvarného umění v Ostravě kurátoři: Karel Srp a Marie Rakušanová ve spolupráci s Petrem Wittlichem a Vojtěchem Lahodou sponzor: Vítkovice Holding termín: 3. 12. 2008 – 28. 2. 2009