|
|
|
|
||
|
Manuál
pro milovníky současného umění Lekce 6. – Když byla Nová media nová text: Ondřej Chrobák / Autor je
historik umění, člen sdružení Display. Z perspektivy rychle končící první dekády 21.
století se zdá skoro neuvěřitelné, že existovala doba, kdy počítače a
globální síť využívala pouze úzká skupinka vizionářů, sekta techno-optimistů.
Skutečně se kdysi data ukládala na diskety (vývojový mezičlánek mezi kazetou
do magneťáku a cédéčkem), psalo se v textovém editoru T602 a CD-ROM byl
nejnovějším výkřikem interaktivity. V umění se razil termín „nová média“, kterým
patřila budoucnost. Do českého umění pronikala především díky aktivitám
Centra pro současné umění, podporovaného z peněz finančního spekulanta a
filantropického plutokrata George Sorose. Nástup nových médií pak
dokumentovala gigantická přehlídka ORBIS FICTUS, která se na
sklonku roku 1994 odehrála ve Valdštejnské jízdárně. Pamětníci potvrdí mocný
dojem, jakým působila setmělá prostora jízdárny se záblesky projekcí a směsí
podivných zvuků. Návštěvník výstavy prožil náraz, srovnatelný s úlekem,
jenž před sto lety vyvolal „příjezd vlaku“ během produkce kinematografu
bratří Lumièrů. Dnes mají tehdejší nejsofistikovanější technologie
naivní kouzlo Cesty do pravěku režiséra Karla Zemana, abychom zůstali
u filmových příměrů. Pro názornější představu, jak vypadala před patnácti
lety nová média, si pak stačí prohlédnout grafické animace spořiče obrazovky
ze základní nabídky Windows na vašem počítači. Nápor nových médií však
byl natolik silný a všudypřítomný, že u mnoha českých umělců naopak vyvolal
potřebu obranné reakce – parodie. K nejslavnějším a nejpovedenějším
patřil Ertepl computer (1999), jak sám název napovídá počítač
vymodelovaný z brambor od tehdy významné ostravské skupiny Kamera skura. Pro historiky umění, kteří se budou chtít zabývat
jejich historií, vyvstane obrovský svízel, jak a na čem si staré novomediální
artefakty přehrát. Nebo snad znáte ve svém okolí někoho, kdo pracuje
v operačním systému MS-DOS? Navíc mnohá díla jsou nenávratně ztracená
v „zakousnutých“ harddiscích. Dá se proto v brzké budoucnosti
očekávat otevření studijního oboru restaurátor nových médií. Při prohlížení deset let starých časopisů narazíte
na specializované rubriky, které radily čtenářům, jak si založit e-mailovou
adresu, který internetový prohlížeč používat nebo jak nejlépe zadávat klíčová
slova do vyhledávače (vzpomínáte si, že preferovaný vyhledávač nebyl google,
ale jmenoval se altavista?). Novou mediální celebritou se postupně stával Ivo
Lukačovič, zakladatel portálu seznam.cz. Koncem tisíciletí si také první
umělci vytvořili vlastní webové stránky (např. David Černý, Filip Turek). Některé z nich
byly dokonce animované ve „flashi“. Událostí se stala internetová prezentace newyorské
skandální výstavy Sensation (Saatchiho sbírka YBA), kterou v roce
1999 vytvořil zpěvák David Bowie. Většina institucí ještě neměla internetovou
prezentaci. A na Letné měla ve stejné době vyrůst E-Area, futuristický
projekt Frederico Diaze, jehož smysl žádný kurátor nechápal, ale o to víc byl
vystavován. Neslavnějším českým net-artovým dílem byla New York City Map
od Markéty Baňkové, o které si pro změnu nikdo nedovolil prohlásit, že
nefunguje, i když evidentně nefungovala. Mekkou novomediálního umění se stal
rakouský Linec, kde byl pořádán festival Ars Electronica. Věřilo se na
tzv. novou ekonomiku, která zahrnovala byznys s informačními
technologiemi. Jediný, kdo se odvážil zpochybnit její existenci, byl Václav
Klaus. Byly to hezké časy, kdy byla nová média ještě nová. |
||||
|
|
|
|
||
|
|
||||
