Hned jsem věděla, že máme vystoupit Rozhovor s Věrou Jirousovou text: Karolína Jirkalová Drobná postava historičky umění Věry Jirousové nechybí snad na žádné zajímavější pražské vernisáži. Ať už vystavují její vrstevníci a přátelé, nebo autoři nejmladší generace. Její klobouk však zahlédnete i na autorském čtení nebo v přítmí artového kina. Rozpětí jejího zájmu je široké a svobodné, ničemu se předem neuzavírá, ale za svými názory si pevně stojí. Životní i profesní dráha Věry Jirousové byla křivolaká, nicméně vůle k životu a bezedná zvědavost jí nedovolily podlehnout. Začnu, pokud možno, od začátku – kdy a jak ses dostala k výtvarnému umění? Narodila jsem se v Libni, na předměstí po válce moc kultury ani přírody nezbylo; doma jsme ale měli spoustu knih, o historii, cestopisy, encyklopedie a romány. Na Palmovce stála mezi domy zdevastovaná synagoga se zatlučenými okny; blíž k Vltavě pak zavezli sutí starý židovský hřbitov, kde jsem si mohla tajně číst; za viaduktem na Balabence byla tehdy ještě pole… Studovala jsem, stejně jako Ludvík Hlaváček, elektrotechniku na silnoproudé průmyslovce Na Příkopech. Ve městě mě první zaujaly kostely, ty jsem neznala. Po vyučování jsem často zašla ke sv. Jakubovi, do Týnského chrámu, nebo až k Panně Marii Sněžné. Dívala jsem se na zašlé sochy svatých a sotva zřetelné obrazy, a říkala si, o čem asi jsou? Poznala jsem jen Pannu Marii a Jezulátko, Ukřižování a Pietu; netušila jsem, co je na těch ostatních; tehdy se o náboženství nemluvilo. Takže moje cesty ze školy bývaly dobrodružné; v antikvariátu v Dlážděné ulici jsem obvykle našla ty pravé knihy s legendami o světcích, pak jsem v nich pátrala po námětech a motivech jejich příběhů, až mě dovedly k zapomenutému smyslu těch obrazů. Bylo to napínavé jak detektivka. Obrazy a školní knihovna plná evropských klasiků mě brzy zajímaly víc než transformátory a motory. Do osmnácti jsem poslouchala dobré rady rodičů, respektovala otcovy názory, přesto jsem se rozhodovala samostatně. Nakonec jsem týden po maturitě utekla z domova, a po roce praxe jsem začala studovat dějiny umění, to, co mě baví a má pro mě skutečný význam. A jak tvoje studium vypadalo? Zůstala jsi u kostelů, nebo ses brzy přeorientovala na současné umění? Přitahovala mě Karlovská gotika, víc jsem ale znala umění 19. a 20. století. V prvním ročníku jsem díky Ivanu Jirousovi prvně viděla obrazy Roberta Piesena a Mikuláše Medka a také neveřejnou výstavu surrealismu na Hluboké s obrazy Šímy, Toyen, Štyrského… A ve Viole jsem prvně uvedla výstavu – kresby Karla Nepraše a Jana Steklíka. Někdy v polovině 60. let mě zaujaly výstavy umělců Nové citlivosti, ve třetím ročníku už jsem psala zahraniční zprávy o současném umění do Výtvarné práce. Ve škole jsem se zabývala manýrismem, seminární práce o Saveryho obrazu Ztracený ráj mě přivedla také k ikonologii. Vlastně jsem vždycky studovala výtvarné umění současně s literaturou té doby. Jak by někdo mohl rozumět českým barokním obrazům, kdyby neznal básně Jana Michny z Otradovic? Jak jsi prožívala 60. léta? Dnes se na ně pohlíží málem jako na zlatý věk… Pokud jde o hudbu, filmy a literaturu, jsou to určitě nejen pro mě zlatá šedesátá, která vnesla do společnosti především otevřenou komunikaci. Ještě i v té době se ale lidi scházeli tajně, bylo bezpečnější vystavovat jen v úzkém kruhu přátel; mně a mým přátelům to však už nestačilo, neměli jsme děti, tudíž ani strach, nestáli jsme o výhody politicky zajištěné kariéry. Bylo zřejmé, že nepočetný okruh „zasvěcených“ nemá šanci účinně čelit režimu a změnit k lepšímu každodenní bezvýchodnou skutečnost, vždyť mnohdy nedokázali zahnat ani své vnitřní démony. Myslela jsem, že druhá polovina 60. let už byla otevřenější… To jistě byla, přesto jsem cítila příkrov politické moci nad celou kulturní scénou; na každém kroku jsme se mohli přesvědčit o vlivu negativních stranických rozhodnutí a iracionálních zákazech. Někdy se přesto podařilo udělat nějakou úžasnou výstavu, v galerii na Karlově náměstí to byla výstava obrazů Františka Kupky, kterou připravila Lída Vachtová, objevné byly výstavy skupiny Křižovatka a umělců Nové citlivosti, organizované Jiřím Padrtou a Miroslavem Lamačem, nebo výstavy Konkretistů aj. Na konci 60. let v Praze proběhlo i několik klíčových výstav: reprezentativní výběr současné americké malby ve Valdštejnské jízdárně nebo dílo Yvese Kleina v Městské knihovně. Výstavy z díla Marcela Duchampa, Josepha Beuyse a mnoha předních českých umělců pořádal Jindřich Chalupecký ve Špálově galerii. Nadchla mě akce Evy Kmentové Stopy, výstava Někde něco s díly Jiřího a Běly Kolářových, spojená s akcí Seno - sláma Zorky Ságlové. Na výstavě Nadi Plíškové, kde jsme ze sochy velké litinové lžíce jedli gulášovou polívku, cítil každý euforii humoru a pospolitosti. Vstupovala jsi už v té době nějak do uměleckého provozu, nebo ses držela spíš zpátky? Vedle zahraničních zpráv pro Výtvarnou práci, zvláště o akčním nebo konceptuálním umění jsem se účastnila akcí a činnosti Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu a akcí Zorky Ságlové. Výtvarné umění mě vždycky zajímalo jako obor poznání a sdělování; sledovat, jak si vizuální myšlenka osvojuje svou vlastní formu, je pokaždé ohromně inspirativní. vice v tištěném Art+Antiques
		foto: JIřina Hankeová