|
|
|
|
||
|
Anish Kapoor text:
Jan Skřivánek Název
výstavy Anishe Kapoora ve vídeňském MAKu snad ani nemohl být popisnější: Střílení do rohu. Tak se jmenuje
ústřední kus výstavy a přesně o to také jde. Každou čtvrthodinu sochařův
asistent nabije kanon ve středu výstavního sálu patronou s rudým voskem
a vystřelí proti rohu místnosti. Celou budovou zazní ohlušující rána a
mazlavá sytě červená hmota se rozplácne na zdi. V koutě výstavního sálu
tak postupně roste nová Kapoorova socha. Anish
Kapoor na současné výtvarné scéně zaujímá podobné postavení, jakému se
v literárním světě těší Salman Rushdie. Oba se mohou chlubit bezpočtem
cen a institucionálních poct – s výjimkou souborné retrospektivy
v newyorském MoMA má Kapoor ve svých pětapadesáti letech na kontě snad
všechna uznání, jichž se dnes výtvarnému umělci může dostat – a dílo obou se
zároveň těší obdivu početného publika. Jen málo ze současných umělců je tak
vřele přijímáno kritikou i veřejností jako Kapoor. V mnohém
jsou si podobné i jejich osobní příběhy (necháme-li stranou Rushdieho
zkušenost s fatvou). Nejenže se oba narodili v indické Bombaji a
navštěvovali stejnou základní školu, ale oba ve svém díle dokázali vytvořit
působivý most mezi Východem a Západem. Stejně jako se v Rushdieho tvorbě
prolíná tradice orientálního vypravěčství s možnostmi a postupy
moderního románu, tak i Kapoorovo dílo na jedné straně působí velice exoticky,
na druhé přímo navazuje na výdobytky západního umění posledního půlstoletí.
Jakkoliv se oba hrdě hlásí ke svým indickým kořenům, označení „indický autor“
či „indický umělec“ by v případě obou znělo nepatřičně. První kroky na
své umělecké dráze koneckonců oba učinili v Londýně. více v tištěném Art+Antiques |
||||
|
|
|
|
||
|
|
||||
