Václav Girsa
Josef Ledvina profil březen 2015
Václav Girsa momentálně maluje (nebo domaloval) obraz s motýlem a housenkou. Visí u něj v ateliéru – v zahloubeném přízemku střešovické vily, kterou postavil jeho pradědeček. Jestli je obraz hotový, ještě neví, musí počkat a podívat se na něj s časovým odstupem. Výběr z jeho hotových děl je do 26. dubna k vidění na Girsově dosud největší výstavě v Moravské galerii v Brně.
Motýly maloval už předtím. Housenka je vyvedená v geometricky reduktivních formách – tvoří ji sekvence jasně barevných monochromních kruhů – a vznikla podle několik let staré kresebné předlohy. Před současným plátnem se housenka stihla ještě objevit na plakátku k turné Girsovy kapely Střešovická kramle.
Některé náměty se na plátnech Václava Girsy objevují opakovaně, třeba duchové a čerti. Nebo pařezy. Na jednom plátně (Koně na Mars!, 2014) mezi nimi stojí kosmonaut. Girsa je nekompromisní zastánce stromů, sám přiznává, že mu to občas přináší v komunikaci s druhými obtíže. Lidé si prý myslí, že je moc radikální. V zahradě vily stávala bříza, už dost proschlá, o její záchranu s ostatními obyvateli domu bojoval několik let. Dávno před tím, než se začal systematicky věnovat umění, pěstoval Girsa kaktusy. Po střední škole chtěl také studovat tropické zemědělství na Vysoké škole zemědělské.
Jak moc podstatný vztah mají tyto a podobné biografické údaje k tomu, co Václav Girsa vytváří? Jsou jeho dílo a život natolik propojené, že vnímat jedno bez druhého buď prostě nejde, nebo to alespoň znamení zásadní ochuzení? Snad ke každému Girsovu obrazu patří každopádně nějaký životní příběh či okolnost, o které umělec na požádání ochotně povypráví. Vyprávění to bývá docela prozaické, nepatetické, úplně v něm chybějí popisy složitých duševních pochodů a intelektuálních operací. Teta mi ostříhala kytky, co jsem měl před oknem a měl jsem je rád. Šel jsem a ostříhal jsem nějaké kytky její. Vznikla „divná“ kytice, a když už jsem ji měl v ateliéru, tak jsem ji namaloval. Tak nějak popisuje vznik jednoho ze svých obrazů (Bez názvu, 2014) v biografickém minidokumentu pro artycok.tv.
Umění a život
Spojení tvůrčí práce s velmi vyhraněným životním stylem má dlouhou tradici, počátky bychom mohli hledat u romantických rozervanců či básnických proklatců. Aktuálnější, a navíc místně specifický příklad představuje Vladimír Skrepl. Divoký byl (a je) Skreplův život, hudba i malování. Hudbě se věnuje také Girsa, především ve zmíněné Střešovické kramli, již založil s Danem Vlčkem u příležitosti výstavy v Galerii Ferdinanda Baumana (2011). Vernisáže jeho výstav navíc často představují jakýsi scénicky hudební gesamtkunstwerk. V roce 2010 instaloval do pražského NoD krmelec naplněný (pro žíznivé návštěvníky) lahvovými pivy, před nímž také uspořádal koncert skupiny Slut zasypávaný průběžně umělým sněhem (vernisáž výstavy První sníh). Girsa se ovšem hudbě věnoval už dávno před tím, v době, kdy neměl tušení, že jej čeká dráha profesionálního umělce. Pochází z muzikální rodiny, u strýce, hudebního pedagoga, se v dětství několik let učil hrát na klasickou kytaru. První kapelu založil už na základce, byla tvrdá a podle toho se jmenovala – Cement.
Umění a škola
Vladímír Skrepl Girsu učil na Akademii výtvarných umění v Praze. Znamená to tedy, že se naučil nekompromisně spojovat život a umění právě u něj? Dát na takovou otázku odpověď v podobě prostého ano/ne je lákavě jednoduché, nicméně (jako vždy) zavádějící. (A také instrumentální. Ano tradičně konotuje nedostatek osobitosti a ne zas neredukovatelnou, autentickou individualitu. Rozhodně si je vždy dobré klást například i otázku, proč ten který student v tom kterém ateliéru po celou dobu studia setrval.) O tom, že bylo pro Václava Girsu umělecké školení zásadní, nemůže být nejmenších pochyb.
Poukázat lze například na formální podobnosti řady Girsových pláten s brutálně pastózní neohrabaností prací Skreplových. I tady bychom ovšem mohli zároveň nacházet kontinuity s jeho kreacemi předškolními. Nepodstatná například není už prostá skutečnost, že Girsa nepřestává být (až na výjimky) malířem. Hotovější než malířský výraz byl asi v době nástupu na školu Girsův životní styl či lépe étos, spojený s určitými praktickými postoji etickými – vztah ke stromům, květinám, houbám, zvířatům či technologiím (Girsa nemá od té doby, co o něj v roce 2001 přišel, mobilní telefon). Tady je na místě uvést ještě jeden biografický údaj, Václav Girsa začal studovat v jedenatřiceti letech, to jest ve věku, kdy mívá již většina lidí po studiích a v němž také bývá člověkův světonázor zformován pevněji než rok po maturitní zkoušce. Podstatnější než některé prvky malířské techniky, jež si ostatně vždy přivlastňoval a přivlastňuje s praktickou přímočarostí, z toho, s čím se potkává ve svém okolí, bylo pro Girsu ve škole určitě postupné zjištění a ujištění, že propojení života a umění – a také čerpání z mimouměleckých fundamentů vlastní tvořivosti – představují něco umělecky zcela relevantního. Že navštěvovat uměleckou školu neznamená nutně narodit se znovu.
Asi nejexplicitněji Girsa propojil život a dílo ve své diplomové práci (Sekvence, 2007), což příliš nepřekvapí. K diplomkám s jejich explikačními rituály vyšší míra explicitnosti jednoduše patří. Umělec se tehdy domluvil s pěti svými kolegyněmi-diplomantkami z ateliéru, že s ním každá z nich bude týden bydlet v jeho střešovickém polosuterénním příbytku-ateliéru. Během tohoto experimentu se svým dočasným spolubydlícím snažil přizpůsobit i svůj životní rytmus. Nechyběly tak společné návštěvy rozličných kulturních akcí, v jednom případě dokonce výlet na hory. Pod vlivem těchto dočasných soužití pak průběžně maloval.
Tvořivost a kutilství
Od stromů, piva, hub, muziky a sdílené domácnosti se posuňme ke zmíněné mimoumělecké tvořivosti. Girsa rád maluje strašidla a čerty. Důvodů pro to má jistě více (některé možná i spirituální a rituální), nahlédneme-li však do kterékoli z jeho hodně neuspořádaných složek s kresbami (z jedné takové složky na Girsu nejspíše po letech vypadla zmíněná geometrická housenka), těžko si nevzpomenout na všemožné kresbičky, jimiž žáci nezřídka zaplňují školní učebnice, cvičebnice a sešity. Také Girsovy kresby působí hodně bezděčně a efemérně tím, jak zpravidla zaplňují spíše kdejaký kus papíru, co byl zrovna po ruce (tiskovka, formulář apod.) než za účelem kreslení zakoupený skicák. Někdo ve škole kreslí auta a tančíky, jiný hrady a rytíře, další zas třeba čerty nebo komiksové postavičky. Girsa se dost možná věnoval především posledním dvěma kategoriím. Komiksy má pod kůží možná stejně jako čerty. Recentně se dokonce pokusil namalovat Spidermana tak, aby po nasazení 3D brýlí působil trojrozměrně. Moc to prý nefunguje. (Pěstění a hra s takovými kontinuitami má znovu na české scéně svou tradici, připomenout stačí Václava Stratila nebo Jiřího Surůvku a ve Skreplově ateliéru pro něj jistě měli také pochopení.)
K pokusu se 3D Spidermanem ho přivedl nález většího množství 3D brýlí. Byl to nález, jemuž nepředcházelo cílené hledání. To je pro Girsovu tvůrčí metodu podstatné – práce s tím, co je kolem něj, co je zrovna k dispozici. Zmínili jsme výstavu v Galerii Ferdinanda Baumana, ve výloze v pasáži České národní banky se tehdy ocitly rozebrané vafky nebo prolezlý výfuk. Proč? V neposlední řadě proto, že byly zrovna po ruce. Girsa se je chystal odvézt do sběrných surovin. Recyklace. Umělcův étos neproniká jen do ikonografie jeho pláten. Ještě patrnější je v této jeho tvůrčí metodě. Girsa nic nevyhazuje, barvy spotřebovává do poslední mrtě, štětce utírá nikoli do hadrů, ale do svých pláten, ve svém ateliéru je obklopen všemožnými útržky a ústřižky, kousky toho či onoho, předměty nejasné funkce, původu a určení. Někdy je integruje do svých obrazů, jindy z nich vytváří roztodivné objekty. Třeba miniaturní hřbitov s odklápěcími hroby vybavenými mrtvolami či kostrami. Jeho základem byl nepoužívaný truhlík. Odpadek zbylý po kácení stromu po natření vypadá jako skrojek melounu, špalek byl neobratně přitesán do tvaru muchomůrky, natřen, za tečky na klobouku posloužily kameny nalezené na oblíbené chalupě v podhůří Orlických hor. Kutění jako pracovní metoda. (Tady nelze nevzpomenout druhého z Girsových učitelů, Skreplova asistenta Jiřího Kovandu.)
Ateliér a chalupa
Pojem kutilství můžeme rozšířit tak, aby pojal i obsahovou komponentu Girsovy tvorby. Po radikálně nových námětech pátrá stejně tak málo jako po nových technických prostředcích. Girsa pracuje mezi tím, co už namaloval nebo nakreslil – jeho ne zrovna rozměrný ateliér je přeplněný staršími obrazy (nechybějí v něm ani zmíněné informální juvenilie) a skrývá zmíněné složky s efemérními kresbami. Žije mezi sovami, pavouky, spidermany, čerty, houbami… Vše je vždy připraveno k transformaci a novému použití. Za tímto nepřekračováním sebe sama, toho, co mu nabízí (nabídly) škola, ateliér, chalupa nebo výlety do přírody (tady ovšem i do relativně vzdálené, třeba na Nový Zéland), je ovšem dnes jasně patrná metodičnost a záměr – konzistence systematicky budovaného a kultivovaného postoje. Jestliže je to postoj artikulovaný více prakticky než teoreticky, pak je preference nesofistikovaně přímočarého, často jakoby naivně neohrabaného gesta jeho nedílnou součástí.
Nakonec stručně, proč nám tolik připadá, že nelze Girsu od jeho pláten tak docela odstřihnout, že na nás zpoza nich jaksi vykukuje. Pomůžeme si intelektuální autoritou: „Poezie amatérských výtvorů má svůj zdroj také a hlavně v tom, že nepředstavují jen uskutečnění nebo provedení nějakého projektu; kutil hovoří, jak jsme už ukázali, nejenom s věcmi, ale také prostřednictvím věcí: výběr, který provádí z určitých omezených možností, vypráví o charakteru a životě svého autora. Technický amatér sice nikdy plně neuskutečňuje svůj záměr, ale vloží vždy do jeho realizace něco ze sebe.“ (Claude Levi-Strauss, Myšlení přírodních národů)
Přesýpání písků v MoMA
Josef Ledvina zahraničí únor 2020
Loni v říjnu se po další z řady expanzí otevřelo Muzeum moderního umění v New Yorku. Výstavní plochy se rozrostly o 30 %, a to především díky tomu, že do sebe muzeum inkorporovalo spodní patra sousedního rezidenčního mrakodrapu od Jeanna Nouvela. Nové prostory pojala MoMa jako...
Trochu psychologie, trošku horor a samozřejmě špína…
Josef Ledvina rozhovor březen 2020
Pohybuje se na rozhraní více světů. Jako současný umělec vystavuje, loni mu vyšla autorská kniha Auta, na přelomu osmdesátých a devadesátých let spoluvytvářel (nejen) vizuální identitu skupiny Bratrstvo. Živí se jako profesionální fotograf, v roce 2017 dostal cenu Czech Grand...
Samozřejmě nás to zajímá
Josef Ledvina rozhovor listopad 2019
S egyptologem Miroslavem Vernerem jsme se museli sejít dvakrát. Jeho dlouhé odpovědi často připomenou spíš pečlivě strukturovanou přednášku než výsledek debaty mezi zvědavými diletanty a povídavým specialistou. Témat jsme si připravili spoustu, došlo ale jen na některá z ...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
