Václav Kopecký
Radek Wohlmuth portfolio květen 2013
V dnešní době diktatury digitální fotografie se dál drží analogu. Co není posvěceno temnou komorou, jako by pro něj neexistovalo, pokud tedy nenanáší fotoemulzi přímo na zdi nebo nepracuje s polaroidem. Jeho výstavy nenápadně posouvají hranice vnímání fotografie, někdy samotným pojetím, jindy způsobem instalace.
Václav Kopecký (*1983) patří k zástupcům nejmladší fotografické generace. Upozorňuje na sebe především tím, že jeho praktické uvažování o médiu pomáhá v našem prostředí měnit náhled na to, co současná fotografie je a kam se její podoba ubírá.
Přitom nescházelo mnoho, a mohl z něj být krajinný inženýr. „Nemám žádnou propustnou bránu: rodiče nebo dědečka, kteří by mě vedli k umění. Nikdy by mě ani nenapadlo, že se dá vystudovat umělecká škola bez toho, aby člověk uměl kreslit,“ vypráví Kopecký. „I proto jsem raději dělal přijímačky na krajinářství. V Brně jsem studoval na lesnické fakultě a najednou jsem zjistil, že se ze mě stává inženýr s kulatým razítkem, a moc nadšený jsem z toho nebyl.“ K dalšímu rozhodování ohledně budoucnosti ho přivedlo několik věcí. Jednou z nich byla i výstava se zpochybňujícím názvem Fotografie??, reprízovaná začátkem roku 2005 v brněnském Domě pánů z Kunštátu. Právě termín nefotografická fotografie, který se v souvislosti s ní objevil, měl na Kopeckého větší vliv, než by se mohlo zdát. Koupil si první fotoaparát a začal chodit do přípravných kurzů. „Možná to bylo trochu alibi, protože samotný přístroj je jen zprostředkovatel, zatímco tužka se musí vést,“ komentuje to dnes. „V jedenadvaceti letech jsem byl úplně na začátku, nevěděl jsem nic a nechal si vysvětlovat, jak funguje závěrka, clona a čas…“
O rok později už studoval bakalářský program na ústecké fakultě umění a designu „Líbilo se mi, že se tu posunovalo
vnímání klasických fotografických žánrů. Z portrétu byla tvář, z aktu tělo, z krajiny environment. Ovlivnil mě i vedoucí ateliéru Pavel Baňka, který tehdy rozjížděl časopis Fotograf,“ vypráví Václav Kopecký. „Do té doby jsem pracoval jen černobíle, abych si mohl zvětšovat sám. V Ústí bylo pár lidí, co měli zkušenosti s barevnou fotokomorou, a tak jsem první klauzury už fotil na barvu a sám si barvu i zvětšoval. Na konci prvního semestru mi Baňka nabídl, abych pracoval
u něj v ateliéru. Tam jsem měl možnost pochopit, jak vzniká a vypadá fotografie originál.“ Analogové fotce a vlastnoručnímu zvětšování zůstal věrný dodnes. „Někde se něco otiskne na film a pak se to přenese někam jinam,“ zjednodušuje Kopecký. „Obraz zůstane zachovaný jako třeba u litografie. Hodnotu pro mě má i v tom, že se cestou ani na okamžik nepromění v data.“
Mezi Kopeckého oblíbence patří manželé Becherovi, Blumeovi, Thomas Ruff, Ed Ruscha nebo Jeff Wall. Právě Düsseldorfská škola asi nejvíce splňovala jeho představy o novém modelu fotografického obrazu. Jeho první skládaný obraz s názvem Dům (2009) vznikl na stáži v anglickém Derby. Kopecký z dvanácti detailů typických patrových domků z režných cihel sestavil osobní čtyřpatrovou mutaci. „Byl jsem s tím spokojený, hlavně proto, že se mi podařilo zůstat v médiu, a přitom být co nejvíc nefotografický,“ říká k tomu. Jestli zde název ještě zahrnuje námět i „stavební“ konstrukci snímku, projekt Strop (2010) už přímo odkazuje ke způsobu prezentace. Jde o tři lehce se odlišující záběry Empire State Building instalované na vertikálu tak, že se poslední obraz „musel“ v horní části namuchlat. Také v tomto případě instalace podpořená pojmenováním představuje významově-vizuální houpačku, která se postupem času stala pro práci Václava Kopeckého charakteristickou.
Svůj svérázný přístup předvedl i na první samostatné pražské výstavě v Galerii Jelení Včela z úlu v pohledu (2010), kde fotografický obraz dekonstruoval ve smyslu prostorově rozložené projekce a do výsledku zahrnul nejen konkrétní dispozice galerijního prostoru, ale i skutečné včelí úly. Zde také poprvé výrazně demonstroval své vnímání fotografie jako letící informace. Jeho umělecké zkoumání média neustále pokračuje. V diptychu 2. část konfrontoval médium barevné a černobílé fotografie, přičemž středem pozornosti se stalo světlo jako faktor, který je sám o sobě schopen změnit prostorové v plošné, a naopak. Obraz #2 rozehrál skladebný princip prostorově, z devětačtyřiceti fotopapírových kostek Kopecký sestavil labilní stěnu zachycující bytelný vysokohorský ledovec.
Také další jeho činnost se zaměřila na experimenty s podložkou. „Snažil jsem se vynechat fotopapír, který sloužil jako tácek, na kterém vše nesu,“ vysvětluje, proč začal nanášet emulzi přímo na zdi. Zároveň se pustil do práce s principem camery obscury. „Splňovalo to moje očekávání proto, že se jedná o fotku redukovanou čistě na zafixovaný čas,“ doplňuje. Fotografickou momentku schematicky rozpitval v cyklu Teorie Okamžiku, podstatou projektu Nyní a zde byla zase nestálost instalace a proměnlivost nanesené neustálené fotoemulze. Hlavní myšlenkou pak byla právě proměnlivost okamžiku. Jasnější vyznění ještě dotvářely barevné filtry, které na zakrytých místech zpomalovaly proces zčernání. Na výstavě Slábnoucí světlo, sílící stín v pražské Entrance Gallery (2011) pro změnu poskládal fotopapír tak, aby vrhal stín, a sám sebou z určitého pohledu vytvořil monochrom.
Své nenáročně náročné projekty loňský absolvent fotografického ateliéru Aleksandry Vajd a Hynka Alta na pražské VŠUP momentálně završuje volnou sérií výstav se společným názvem Hotel Zenit. Fotografie konkrétního hotelového komplexu v Bosně a Hercegovině mu slouží jako předobraz uměle nastavených pravidel a vizuálních schémat, která dále rozvíjí prostřednictvím dalších prací v obecné rovině. Na první výstavě v galerii 35 m² (2012) se hlavním tématem stalo vrstvení. V Drdova Gallery (2012), která Václava Kopeckého zastupuje, se zase všechno točilo kolem tvaru zplihlé vlajky a s materiálem zde zacházel spíš sochařsky než obrazově. Třetí výstava s podtitulem Zpětná vlna se odehraje v létě v brněnské galerii Kabinet a měla by reflektovat postupy předchozích dvou projektů. „Jde mi jednoduše o to, používat fotku, a myslet tím něco jiného,“ shrnuje nakonec.
Nahota mi nevadí
Radek Wohlmuth rozhovor prosinec 2014
S Lenkou Klodovou o sochařství, studu a pornostudiích / Lenka Klodová má za sebou monumentální sochu Miluji, ale i drobné přemalby nahých modelek v pornografickém časopise Leo. Nedávno získala na brněnské FAVU docenturu přednáškou na téma Jak se správně svléknout. I když se...
Markéta Hlinovská
Radek Wohlmuth portfolio prosinec 2014
Nenápadně nápadná, charakteristická pevně vedenou linkou, netradičním kombinováním technik a svérázným nazíráním prostoru. Přestože byl svět jejích prací zatím téměř výhradně černobílý, realita jí slouží především k probouzení imaginace. Má ráda kontrast,
David Helán
Radek Wohlmuth portfolio únor 2014
Intermediální průzkumník vlastní tvorby, vesmíru i emotivní a ideové reality. Jeho záběr se klene od obrazů po performance a stále významnější část jeho tvorby zaujímají texty. Pohybuje se mezi Brnem a Prahou, někdy cvičně zakotví třeba v Londýně nebo New Yorku. Trochu...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
