Alžběta Skálová
Kateřina Černá portfolio březen 2011
Alžběta Skálová málokdy udělá něco rychle a na jeden zátah. To se jí daří u akvarelů, které si dělá jen tak pro sebe, nebo u dárků pro kamarády. Na ty ovšem nemá moc času. Většinu ho totiž věnuje ilustracím, za které právem sklízí jednu cenu za druhou.
Ilustrace k dětské knize je mnohem podvratnější médium, než jsme si ochotni připustit. Ovlivňuje nás totiž v době, kdy jsme ještě neotupělí a vnímaví, a formuje nás na celý život. Alžběta Skálová se tohoto média ujímá s lehkostí danou rodinnou tradicí. Její postavy nemají jasné obrysy, jaké dělal její děda František, ani snové ladění, jaké dělá její táta František junior. Alžbětini hrdinové jsou o něco menší a pohybují se více při zemi. Má ráda nejrůznější hmyz, který nenápadně žije tam, kde nemá, jako jsou pavouci nebo můrky.
Většinou si ale postavy nemůže vybírat, protože ilustruje cizí knihy. Spisovatelé si ji ovšem často sami vybírají, a tak přece jen funguje určitá spřízněnost. Nejlepší je, když si Alžběta může knihu udělat celou sama. Pak jsou hrdiny vždycky zvířata, ne lidé. Péťa Medánek je velmi malý medvěd a Pampe se Šinkou jsou vymyšlení tvorové narození z chmýří pampelišky a ocásku lišky Pampe.
Aby s nimi Alžběta vydržela po celý dlouhý čas, kdy ilustruje knihu, musí si je nejdřív patřičně zažít. Musí vytvořit typ. To se naučila v ateliéru filmové a televizní grafiky, kde se počítalo s animací figurek. Když kreslila žabáka pro knihu Putování žabáka Filemona, udělala si nejdřív žabáka naštvaného, hodného a unaveného. Podobně to bylo třeba s Medánkem. Ačkoliv jsou Bětiny postavy zvířata, často se tváří a jednají jako lidé. Medánek peče vánočku a je z toho zoufalý. Proto je taky pro nás čtenáře tak přesvědčivý. To, co prožívá, dobře známe.
Kromě figur je pro Bětu velmi důležité prostředí, kde se pohybují a do kterého může propašovat různé struktury. Třeba texturu ponožek, které se objevují v knize Pampe a Šinka. Struktura ovšem může hrát i hlavní roli, jako je tomu v Černých pohádkách pro nebojácné děti od Blaise Cendrarse. V nich Alžběta použila techniku, která vychází z proškrabávání omítky.
Přišla na ni během stáže v kulturním centru Štokovec, kde si udělala sondu do omítky, našla několik vrstev barevných nátěrů a pocítila touhu tento objev využít. Proškrabávání barevných ploch bylo pro Bětu náročné, protože jí ničilo kůži, a určitě musela pořád kýchat, stejně jako restaurátoři starých nástěnných maleb.
Pracnost jí ale kupodivu nevadí. Říká, že ráda překonává problémy. Její běh přes překážky má jeden cíl. Výsledek nemůže být dokonalý. Běta totiž všechno moc dobře umí a bez zmíněných překážek by ji to příliš svádělo k tomu, hrát si s detaily. Jak ale vědí pletačky tureckých koberců, dokonalý je jen Alláh, a proto je dobré počítat a pracovat s chybou. Nedokonalost je hřejivá a lidská, dokonalost patří bohům.
Proškrabávání a vrstvení barevných ploch, které najdeme v knížce černošských pohádek, se objevilo i v Bětiných obrazech, které udělala loni v květnu v Centru Egona Schieleho. Ty ale zatím nechce nikomu ukazovat a nechává je uležet. V dubnu ovšem chystá výstavu originálů ilustrací k černošským pohádkám v pražském divadle Minor. V brněnské galerii Prostor R2 zase můžeme až do konce dubna vidět její starší grafiky a novější obrázky na výstavě Ohrožený duch, kterou připravovala Veronika Vlková.
S Alžbětou se seznámily přes Nau Gallery, s níž obě spolupracují. „Je dobře, že o Bětě napíšete,“ říkala mi Veronika do telefonu. „Má tolik krásných věcí.“ „A přitom si myslí, že všechno musí oddřít,“ odpověděla jsem jí. Jsem totiž přesvědčená, že Alžbětina velká síla spočívá v jejích volných akvarelech, ve kterých se odreagovává od ilustrací. Objevují se na nich krajiny a mají blízko k úplné abstrakci. Vznikají velmi spontánně, často jen proto, že jí na konci dne zbudou na talířku barvy. Možná se mnou bude souhlasit. Říká totiž, že někdy teprve po práci udělá to, co opravdu stojí za to.
____________________________________________________________________
Alžběta Skálová (1982) vystudovala ilustraci a grafiku na VŠUP. Spolupracuje s nakladatelstvím Baobab, je členkou sdružení Ilustrátoři. Za své autorské knihy Pampe a Šinka a Péťa Medánek získala Cenu Josefa Hlávky a ocenění Nejkrásnější kniha roku 2009.
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2019
Knihy pod stromeček: Umění loutky – Pracoval jsem mnoho – Inteligence obrazu a jazyk dějin umění – Umění a iluze – Obrazy a předobrazy – Krásná jizba
knižní tipy
Kateřina Černá tipy červen 2022
Buckminster Fuller – Jitka Svobodová – Ladislav Lábus – Wittlichův Rodin – Rozhovor s Krištofem Kinterou – Jan Kotěra: Mýtus architekta
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2020
Knihy pod stromeček: Chrám umění Rudolfinum – Antické umění ve sbírce Národního muzea – Tomáš Vaněk – Architektky – Teorie obrazu v raném křesťanství – Příběh malířství
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
