Amalgám věků
Karolina Jirkalová architektura září 2009
Kolumba – arcidiecézní muzeum v Kolíně nad Rýnem / Většina historických staveb v centru Kolína nad Rýnem podlehla náletům 2. světové války. V rozložení domů, nenadálých zákrutech ulic či klidných pláccích je však stále cítit středověké založení. Stejně nenuceně vyrůstá z ruin gotického kostela sv. Kolumby novostavba arcidiecézního muzea.
Když přicházíte od řeky, narazíte nejprve na opršelé červené cihly ruin obvodových zdí bývalé sakristie. Pokračujete podél kamenných oblouků gotických oken, které vystřídá jemný rastr nového režného zdiva z úzkých šedých cihliček. Za rohem další část gotického kostela a hned vedle velké bloky černého pórovitého kamene kaple z 50. let minulého století. A jste u cíle – skleněných dveří s nápisem Kolumba. Organický slepenec věků, materiálů, funkcí a významů začíná dostávat smysl.
Toto místo nebylo pro nové arcidiecézní muzeum zvoleno náhodou, jsou tu koncentrovány stopy nejen duchovních dějin Kolína nad Rýnem. Stával tu pozdně gotický kostel svatého Kolumby, sídlo nejdůležitější kolínské farnosti, který byl za 2. světové války zničen nálety. Začátkem 50. let zde architekt Gottfried Böhm postavil malou kapli Panny Marie v sutinách. Archeologický průzkum později odhalil ještě starší paměť – pozůstatky sakrálních i profánních staveb z doby románské a pozdně antické.
Peter Zumthor
Mezinárodní architektonickou soutěž na řešení nového muzea vypsalo arcibiskupství v roce 1996. Mezi 167 návrhy byl porotou jednoznačně vybrán projekt švýcarského architekta Petera Zumthora, jednoho z nejrespektovanějších světových architektů, který v té době zrovna dokončil realizaci jednoho ze svých klíčových projektů – termálních lázní ve švýcarském Valsu. I na dalších místech se objevila známá jména – švýcarská dvojice Gigon/Guyer či britský architekt David Chipperfield.
Pro Zumthora představovala stavba arcidiecézního muzea, která v sobě měla integrovat všechny zachované části původních staveb, ideální zakázku. Mohl zde těžit ze svých zkušeností nejen se sakrálními prostory (kaple sv. Benedikta ve švýcarské vesnici Sumvitg, 1988) či muzejními institucemi (Kunsthaus Bregenz, 1997), ale také s archeologickými expozicemi (zastřešení římských vykopávek ve švýcarském Churu, 1986). V prostředí historických staveb se Zumthor pohyboval už od konce 60. let, kdy pracoval jako architekt na památkovém úřadě švýcarského kantonu Graubünden. Také jeho pojetí domu jako místa „nádherného ticha“, které pojí s „vyrovnaností, samozřejmostí, stálostí, bytím a integritou“, i jeho zdůrazňování smyslovosti a hlubokého prožitku paměti místa se zadáním velmi konvenovalo.
Na tiskové konferenci k otevření muzea Zumthor vtipkoval, že i on je součástí příběhu Kolumby – narodil se totiž ve stejném roce, kdy byl původní kostel vybombardován. S vážnější tváří pak mluvil o tom, že práce na muzeu mu otevřela nový pohled na staré umění, které ho dříve nudilo a nevěnoval mu pozornost. „Na tomto místě ale není rozdíl mezi starým a novým uměním,“ říká Zumthor. „A budova Kolumby tuto mou zkušenost obsahuje.“
Zpřítomnit umění
Zumthorova slova poukazují ke koncepci arcibiskupa Joachima Meisnera a ředitele muzea, historika umění Joachima A. Plotzeka. Jejich cílem je, aby se v prostoru Kolumby umění „zpřítomňovalo“, vstupovalo do dialogu s divákem a podněcovalo ho k přemýšlení. Expozice se každý rok obměňuje, vždy se ale znovu vztahuje k existenciálním otázkám. Výběr jde napříč staletími, nerespektuje žádné pozitivistické řazení – chronologii, použité médium ani opozici volného a užitého umění. Tuto koncepci bezprostředního působení na diváka podporuje i absence jakýchkoli uměleckohistorických či jiných faktografických berliček v podobě popisek v expozici. Kdo opravdu chce, může si všechny informace najít v sešitovém průvodci, který dostane ke vstupence.
Díla však rozhodně nejsou vybrána a postavena vedle sebe náhodou – korespondence a vztahy mezi nimi lze s větší či menší námahou najít. V současné expozici (která se však v polovině září znovu obmění) tak vedle sebe můžeme najít třeba vyšívaný samet Mystický lov z přelomu 14. a 15. století a čtveřici kolorovaných betonových zvířat (Zebra, Lev s mládětem, Jezevčík a Jelínek) od naivního sochaře Ericha Bödekera z 60. let 20. století. A nejde zdaleka jen o vnější podobnost textilního jednorožce s betonovým jelínkem. Tato nová sousedství mohou přispět nejen k pochopení umění starého (jak o tom hovoří Zumthor), ale často i opačně – umění současné se díky dialogu se staršími díly daří divákovi lépe ukotvit v univerzální zkušenosti, prostupující napříč dějinami.
„Tohle není výstava vybraných předmětů, ale síť sledující asociace a skýtající možnosti vzpomínek, představ a víry,“ stojí v průvodci expozicí. Právě v Kolumbě lze umění vnímat performativně, jako „stopu události“, jak o tom na jiném místě tohoto časopisu hovoří profesorka Milena Bartlová. Podobný ahistorický přístup je zatím v muzejních a galerijních institucích spíše výjimkou.
Kolumba však není jen samotné muzeum, kromě již zmiňované kaple Panny Marie v sutinách, která má samostatný vchod, je součástí Kolumby také monumentální sál s vykopávkami odhalujícími pozůstatky předchozích staveb. Tento prostor v místě bývalého kostela sv. Kolumby zabírá větší část přízemí i prvního patra. Opět se opakuje základní princip expozice – zpřítomňování minulého, bez ohledu na dobu vzniku.
Stavba jako amalgám
Pokud hledáme pojmenování pro princip sjednocující stavbu kolínského arcidiecézního muzea, nutně dojdeme k výrazům jako „amalgám“ či „koláž“. Hodí se mnohem víc než termín „vrstvy“, který se v souvislosti se současnými rekonstrukcemi historických staveb často používá u nás. Arcidiecézní muzeum v Olomouci od HŠH i další tuzemské (ale i zahraniční, jde o širší tendenci) realizace si zakládají na ostrém kontrastu mezi starým a novým. Je vyjádřena jak výběrem materiálů (beton, sklo), tak i formálně.
Zumthorovi naopak o odlišnosti jednotlivých historických vstupů nejde – tam, kde staré zdivo končí, přirozeně navazují cihly nové. Švy jsou samozřejmě viditelné a kostrbaté, formované válkou a časem, ale architekt tyto přechody nijak nezdůrazňuje. Naopak – snaží se plynule navázat, hledá spojitosti, průniky mezi starým založením a novým plánem. Zároveň však nepatinuje, nepředstírá. Všechny části si zachovávají svou dobovou tvář, staré zůstává starým, nové novým. Ale podobně jako v expozici se zde různě staré kusy nevymezují vůči sobě, nepopírají, nekonkurují si.
Znovu se dere na jazyk ono „zpřítomňování“ – všechny historické i nové části jsou tu zároveň, teď, stejně přítomné, existující. Jako kresby na pauzovacím papíře – zachované zdi a pilíře průsvitem vystoupí až do dnešní vrstvy a stávají se plnoprávným základem nové stavby. Nejsou jen atrakcí, nálepkou hlásající „tudy kráčely dějiny“. Stejně jako kolážista se Zumthor snaží z nesourodých útržků sestavit jednotný smysluplný celek.
Pletené zdivo
Pro svůj jednotící plášť zvolil Zumthor speciálně vyvinuté ručně pálené režné cihly – jejich dlouhé úzké horizontály v teple šedém odstínu celou stavbu zklidňují, snad proto, že připomínají jakýsi přirozený letitý sediment hlíny a písku. Cihly Kolumby mají velmi podobnou formu jako kameny jiné autorovy realizace, termálních lázní ve švýcarském Valsu. Stavba muzea působí zvenčí velmi kompaktně, fasádu tvořenou různě starým zdivem narušuje jen několik nepravidelně umístěných velkých oken v horním patře – jejich pozice je dána vnitřním uspořádáním výstavních prostor. Střecha Kolumby je plochá, ale nedrží jednu výškovou hladinu, některé části jsou vyšší, jiné nižší, opět podle potřeb vnitřního konceptu galerijních prostor. Díky nárožním vížkám a také lícovým cihlám však minimálně z některých pohledů evokuje středověkou tvrz.
V části, kde jsou archeologické vykopávky, nabývá zdivo muzea ještě další podoby, Zumthorem prý označované jako „pullower brickwork“. Mezi cihlami jsou v hustém nepravidelném rastru ponechány různě veliké mezery – zeď se tak stává průchozí pro vítr a jemné boční světlo. V těchto místech tvoří „vzor pleteného svetru“ dva ne zcela lícující pláště – vnější a vnitřní –, v mezeře mezi nimi jsou pak umístěny ocelové nosníky. Tyto propustné části fungují podobně jako dřevěné lamely jiné Zumthorovy realizace, pavilonu pro vykopávky v Churu – dovnitř pustí čerstvý vzduch a velmi tlumené světlo, ale nikoli už prudký vítr a sluneční žár.
Cihlová pletenina je umístěna v úrovni prvního patra – tuto pozici oceníme ve chvíli, kdy vstoupíme do muzea a po pár krocích odhrneme těžký kožený závěs chránící vchod do prostoru vykopávek. Jsme v impozantním sále, který vznikl v prostorové i mentální stopě bývalého kostela. Jemné světlo linoucí se shora drobnými perforacemi ve zdivu i štíhlé betonové sloupy zdůrazňující vertikálnost dodávají prostoru atmosféru gotického chrámu. Jednoduché kuželové lampy spuštěné od stropu pak detailněji přisvětlují samotné vykopávky. Napříč celým sálem se vine dřevěná lávka z tmavě lakovaného dřeva. Vůči převažující šedi vykopávek, sloupů, stěn i stropu je svou teplou hnědou barvou v ostrém kontrastu – nejen materiálem a barvou, ale i profilem madla zábradlí upomíná na kostelní lavice. Jako by křehkost, spiritualitu až přízračnost celého prostoru usazovala zpět na zem.
Velkorysost
„Zde lidé stále věří v umění, není to jen investice,“ uvedl Petr Zumthor na tiskové konferenci. Mířil tím mimo jiné i proti tzv. Bilbao efektu, kdy je muzeum jen součástí marketingové strategie, senzace, která přitáhne do města lidi. Kolumba, jak po stránce architektonické, tak expoziční, je vůči těmto lákadlům zcela imunní.
O tom svědčí i způsob, jakým jsou vybraná díla prezentována. Do prvního patra ještě zasahuje sál s vykopávkami, pro expozici proto zbývá poměrně málo prostoru. Není zde denní světlo, a tak je toto podlaží vyhrazeno intimním prostorům s exponáty, které plné světlo nevyžadují nebo jim přímo škodí. Naplno mohl architekt rozvinout svou představu ve druhém patře.
Výstavní prostory jsou jednoduché a čisté, veškeré rozvody a technická zařízení jsou neviditelné, zároveň však nemáme pocit prázdné tupé výstavní krabice. Interiér má svou vlastní jemnou atmosféru, také díky Zumthorově pozornosti k materiálům, které podle něj mají vždy samy o sobě nést nějaký obsah, evokovat vzpomínky, být příjemné našim smyslům. Na podlaze je téměř bílé teraco, stěny omítnuté, strop z pohledového betonu, jednoduché lavice jsou potažené hnědou kůží. Několik velikých oken přes celou výšku patra cloní lehounké, kouřově zabarvené průsvitné závěsy.
Jednotlivé výstavní sály jsou velmi různorodých dispozic – od velké otevřené haly, kam přichází přirozené světlo ze třech stran, až po malé komory, které umožňují velmi soukromé setkání s vystavenými díly. Prostory se liší nejen půdorysně, ale velmi výrazně i svou výškou – ta se propisuje do vnějšího vzhledu budovy. Snad nejsilněji působí tři úzké komorní sály, věnované často jedinému uměleckému kusu – výška zde výrazně přesahující šířku, světlo je podobně jako u vykopávek vedeno shora a tlumené. Prostor klidu a soustředění na vybrané dílo.
Zumthor svými různorodými interiéry vystavená díla nezatlačuje do pozadí, naopak, vytváří místa, která jako by si sama hledala ve sbírkách vhodný exponát. A tak jsou tu stále tři aktéři – divák, artefakty a architektura. Kurátoři navíc velmi přesně znají míru, kolik děl do výstavy umístit. Oproti běžné praxi je to nečekaně málo. Ale i to je jedna z podmínek, aby mohly umění i architektura vyznít ve své plnosti. Plná pozornost věnovaná jednotlivým exponátům i jejich vzájemným vztahům tak navíc divákovi vydrží od začátku až do konce prohlídky. To lze opravdu říct o málokterém muzeu.
Žádné skladiště
Jen v jednom místě jsem se neubránila pocitu, že Zumthor na chvíli ztratil rovnováhu. Součástí expozice v druhém patře je i malá místnost čítárny, kde si lze v klidu sednout a listovat v knihách vážících se k muzeu. Stěny jsou až ke stropu obloženy dýhou z kořenice, velké okno zabírá celou jednu stěnu, křesílka jsou potažena jemnou kůží. Ze soustředěné jednoduchosti výstavních sálů jako bychom se ocitli ve VIP salonku luxusního hotelu nebo snad zaoceánského parníku. Rozumím snaze odlišit čítárnu od expozice, stejná teple probarvená dýha je použita například na poličky u pokladny. Materiál je sám o sobě krásný, ale jeho množství prostor čítárny zcela zadusilo a posunulo někam k designovým klišé. To je ale jediná malá daň za velkorysost, s jakou je Kolomba vybudována a spravována.
Arcidiecézní muzeum v Kolíně nad Rýnem je výjimečné především jednotou konceptu muzea a jeho architektonického řešení. Expozice a budova, která pro ni vytváří prostor, se navzájem umocňují v účinku i v množství významů, spojení a asociací, které rozehrávají. Vzniklo místo silné rezonance všech na první pohled tak rozdílných částí a prvků. Místo v plném slova smyslu sahající od hloubek archeologických vykopávek až ke světlu přicházejícímu shůry. Kolumba přitom zůstává civilní, otevřená, vítán se tu může cítit kdokoli. Jak uvedl kardinál Meisner v rozhovoru pro českou křesťanskou revui Salve: „Muzeum není žádným skladištěm minulosti.“
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
