Animace galerie

Kateřina Černá knižní recenze březen 2015

Až bude mojí dceři deset jako hrdinům knihy Ondřeje Horáka a Jiřího Franty Proč obrazy nepotřebují názvy, chci, aby si tenhle obrázkový příběh přečetla. Dozví se v něm totiž, že obrazy se mohou chovat stejně jako lidé. Mohou nás „oslovit, zasáhnout nebo nám položit nečekanou otázku“, jak říká své vnučce v knížce děda. Musíme se s nimi ovšem naučit mluvit a musíme vědět, kde je najdeme.

Horákův příběh o dvou dětech, které jdou s babičkou a dědou do galerie, kde se stanou svědky dvou loupeží, je cenný nejen proto, že přibližuje dětským čtenářům moderní a současné umění. Horákovy Obrazy jsou v našem kulturním prostoru zřejmě vůbec první publikací, která dětem přibližuje prostředí galerie, jako se o to se svého času snažily například knihy Josefa Bruknera Obrazárna (1982) nebo Ostrov, kde rostou housle (1987).

Horák zde využívá svou zkušenost galerijního lektora. Sám nejlépe ví, jak vypadá všední den v galerii. Nikde ani noha, na zdích a v prostoru díla, kolem nichž se plouhají znudění kustodi.  Rozhodně „žádná lákačka“, jak by možná řekly děti. A teď nechává nastoupit fantazii nebo v případě knihy fikci. Jak by to vypadalo, kdyby se tu opravdu něco stalo? Kdyby somnambulně vyhlížející ostraha musela zneškodnit zloděje? Zločin v galerii, který využije poplach a vypnutí alarmu, známe z klasického filmu Jak ukrást Venuši. Prostor liduprázdné galerie, v němž se může zrodit nápad na podobnou knížku, je ale v českém prostředí bohužel asi pořád běžnější než v cizině.

Fousaté pravdy

Děti ovšem nejsou hloupé, a tak jim nemůžeme namlouvat, že se v galerii každý den krade. Musí tedy existovat ještě nějaký jiný důvod, proč tam chceme chodit. Tady se dostává ke slovu samotné umění. To je cenné nejen v tom smyslu, že se ho vyplatí ukrást a „střelit“, jak by asi řekl recidivista Řepa, další z hrdinů knihy. Vysvětlit, v čem spočívá hodnota umění, znamená pustit se na tenký led „fousatých pravd“, o kterých se mezi dospělými raději nemluví. Výhoda knih pro děti je v tom, že tyto pravdy říct musejí stejně jako to, že člověk nesmí píchat psa do oka.

Takže se z úst babičky a dědy, kteří navíc představují jinou autoritu než neurotičtí upracovaní rodiče, Ema s Mikulášem dozvídají, že „originál je jen jeden“, podobně jako oni jsou na světě jen jednou. Nebo že „tvořit může každý, ale umělcem se musíš stát“. A také, že „nikdy není pozdě začít“. Děti tak dostávají praktickou životní lekci, která je navíc může povzbudit k vlastní tvorbě. A i kdyby je kreslení zrovna nebavilo, což je případ Mikuláše, který radši hraje fotbal, dozví se, že silný zážitek z uměleckého díla v nich zůstane navždycky.

Dvojí kouzlo

Galerie tedy může být pro děti přitažlivá proto, že jsou tu jedinečná díla a může tu docházet k loupežím. To by ale stále bylo málo. A tak se do hry zapojí kouzlo. „To místo má ohromnou moc. Může tě změnit,“ říká babička Mikulášovi, který jde do galerie poprvé. Zatím byl jen v té prodejní. Umělecká galerie v babiččině podání mu připomíná kouzelnickou školu v Bradavicích, kam docházel Harry Potter. Jak se dočteme v prvním dílu potterovské série: „V Bradavicích začíná každej od píky.“ A stejně je na tom Mikuláš. Jeho proměna je jedním z hlavních témat knihy.

Na rozdíl od své uměnímilovné sestřičky Emy je Mikuláš nepopsaný list. Věci hledá na internetu, hraje počítačové hry, čte komiksy. S jeho zájmy pracuje jak babiččin výklad (do obrazu se dá vstoupit stejně jako v počítačové hře), tak formát knihy (pasáže ve formě komiksu). Mikuláš je hrdina, s nímž se nepoučený dětský čtenář, o kterého se tu hraje, může ztotožnit. Pokud se mu tedy líbí Pollock a Manet, pokud se ptá a nakonec řekne, že v galerii je to super, je vyhráno.

Kouzlo galerie ovšem nemění jen lidi. Věc, která se v galerii vyskytne, se mění v umělecké dílo, i když jde o obyčejný pisoár. Ten má za úkol ukrást zloděj Řepa. Geniální volba ikonické Duchampovy Fontány umožňuje vysvětlit čtenářům rozdíl mezi starým a novým pojetím umění. Mezi dílem jako jedinečnou rukodělnou prací a objektem, který se stává uměním proto, že o tom rozhodne umělec.

Umělci, jejich osudy a motivace hrají ve výkladu nezanedbatelnou roli (včetně portrétů v úvodu a biografických hesel), což je opět něco, o čem bychom mezi dospělými možná nemluvili. Ukázat, že umělci dělali dlouho něco úplně jiného než umění, nebo že s nimi rodiče měli docela jiné záměry, může ovšem být pro děti důležité. I ony si budou vybírat povolání a chápavá, nebo naopak nepřející rodina tu bude hrát velkou roli.

Pro dospělé

Přestože je kniha určena dětem, vychutná si ji samozřejmě i rodič, který ji vybere a zakoupí, zejména, pokud se zajímá o současné umění. Je tu nepřeberně interních vtipů a odkazů na domácí scénu: v místní galerii visí obrazy Jana Šerých, Rafanů, dvojice Böhm-Franta tu provádí jednu ze svých experimentálních kreseb a tak dále.

Rodiče mohou hádat, jestli je galerie v knize spíš Veletržní palác, anebo vzhledem k vystaveným dílům čirá fikce. Většinu zobrazených objektů totiž v Čechách nenajdeme, ale některé přece jen ano: Picassův nebo Rousseauův autoportrét nebo Zrzavého Kleopatru. Nelze se ubránit dojmu, že virtuální galerie vypadá jako pražská Národní galerie, kdyby fungovala tak, jak má. Visela by tu reprezentativní díla světového umění a bylo by tu plno lidí, kteří se o ně živě zajímají. Protože to tak zatím není, připomíná nám předsádka knihy zahraniční galerie, kde to tak dávno je, třeba newyorské MoMA nebo berlínskou Neue Nationalgalerie.

Vraťme se ale nakonec k těm, o něž tu jde především. Zcela zásadní podíl na tom, jestli děti knihu přijmou, nebo ne, mají ilustrace a grafické řešení Jiřího Franty. Některé dvoustrany se doslova vpisují do paměti (zobrazení galerie, pollockovská a kupkovská dvoustrana). Svou roli hrají i výrazná barevná pozadí textu. Někde věci běží rychle (zločin), jinde se zastaví čas (výklady prarodičů). Zločinci mají frantovsky přísné obočí a všechno je tu pěkně drsné, včetně překreslených mistrovských děl světového umění. Jedinou výjimkou je Ema, která má v očích jakési nebeské pochopení. Budou ho mít i vaše děti?


Ondřej Horák, Jiří Franta: Proč obrazy nepotřebují názvy
Labyrint 2014, 100 stran, 349 Kč

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné