Architektonická úroda
Karolina Jirkalová staveniště červen 2014
S jarem se v knihkupectvích objevila další architektonická ročenka, jejímž editorem byl letos architekt Zdeněk Jiran. Několik posledních ročníků přineslo velmi silný názor na architekturu a jasná kritéria výběru, ať už to byl loňský výběr Michala Kuzemenského nebo předcházející publikace od Pavla Hniličky či Petra Všetečky. Z tohoto hlediska letos ročenka trochu ztrácí dech – namísto úvodní eseje, kde editoři představují svůj pohled a klíč k výběru staveb, se musíme spokojit s rozhovorem. Navíc s rozhovorem, který není zrovna šťastně vedený. Se Zdeňkem Jiranem zde mluví filozof Jakub Wolf, který namísto aby nám v rozhovoru představil názory architekta, prezentuje svůj náhled. Dokola se vrací k tezi, že pod realizací je sice podepsán architekt, ale ve skutečnosti o ní rozhodují peníze (investor) a úřady, přestože dotazovaný už k tomu očividně nemá co říct.
Letošní ročenka nemá žádný jednoznačný koncept, nicméně Jiran mluví o tom, že mu při výběru vznikly jakési typologické dvojice, které „mezi sebou vedou určitý dialog“. „Napětí tvořené dvojicí jednoho stavebního typu bylo pro mne, a tím i pro výběr staveb v letošní ročence, charakteristické a určující,“ říká v úvodním rozhovoru. Editor se snažil pokrýt celé spektrum stavební produkce, avšak podle svých slov za „nejzávažnější z typologického hlediska“ považuje stavby určené pro bydlení. A těch je v ročence skutečně nejvíce.Pokud se na ročenku díváme jako na aktuální zprávu o stavu české architektury, dozvíme se, že velkou část stavební produkce tvoří rekonstrukce, ba dokonce konverze staveb pro jinou funkci. Zmiňme alespoň úpravu libereckých lázní pro galerijní účely (SIAL architekti a inženýři), konverzi dvou baťovských továrních bloků na galerii, knihovnu a muzeum (City Work) nebo ateliér a sklady v Libčicích nad Vltavou (Atelier Hoffman). Dobrou zprávou také je, že vznikají polyfunkční domy, jako dům s laboratoří v Litomyšli (Molo architekti) či archeologická základna v Mikulčicích (Pelčák a partner architekti).
Ročenka nabízí i několik překvapení. Může jím být střední škola v Sokolově od Romana Kouckého, která reprezentuje „výtvarné ambice architekta a houževnatou cílevědomou péči stavebníka o vznik a zdárné dokončení díla“, ale také nový rodinný dům od Aleny Šrámkové, který svým výrazem autorku rozhodně nezapře.
V každé ročence z různých objektivních či subjektivních důvodů „něco chybí“. Tentokrát je toho však tolik, že to stojí za zmínku. Především zde není ani jeden veřejný prostor, což se nedá interpretovat jinak než jako editorovo opomenutí. Z konkrétních výrazných realizací tu překvapivě nenajdeme třeba rekonstrukci jízdárny v Litomyšli od již neexistujícího ateliéru HŠH, ekocentrum ve Vrchlabí od Petr Hájek architekti, poradenské centrum neziskových organizací v Brně od Projektil architekti nebo krásnou rekonstrukci jezuitské koleje v Kutné Hoře pro účely galerie od Atelieru M1 architekti.
Závěrečný rozhovor ročenky je věnován úspěšnému projektu studentů ČVUT – experimentálnímu energeticky soběstačnému domu Air House. Ten slavil úspěch v mezinárodní soutěži vysokoškolských týmů Solar Decathlon, kterou každé dva roky vyhlašuje Ministerstvo energetiky USA.
Česká architektura 2012–2013
ed.: Zdeněk Jiran
Prostor – architektura, interiér, design 2014, 216 str., 600 Kč
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
