Barbora Fastrová

Anežka Bartlová portfolio listopad 2018

Vystudovala fotografii, ale věnuje se tvorbě soch, nebere se příliš vážně a důležitým aspektem je pro ni náhoda. Umí svými díly rozesmát a zároveň poukázat na bolavá místa současné doby.

Po obloze letí letadélko. Letí, letí a míjí bílé mráčky, vypadá spokojeně, klid a pohoda. Letadlo je nakreslené jednoduchou linkou a obloha modře vymalovaná, obláčky animované. Po asi půlminutě se najednou začne letadlo naklánět a padá jakoby střemhlav dolů, přímo na malé městečko. Pád je nezadržitelný a vypadá to na strašnou – ačkoliv kreslenou – katastrofu. Už vidíme na náměstí kašnu, která to určitě schytá. Socha nahého mladíka, ze kterého tryská voda, se střídá v divokém střihu s padajícím letadlem. Katastrofa je odvrácena až v úplně posledním okamžiku, když se náhle letadlo promění v bílého lachtana (ten se ve tváři letadlu nápadně podobá); vesele zašplouchá v kašně a vyskočí ven, aby na nás v posledním záběru spiklenecky mrknul. Kratičké a velmi jednoduché video v sobě obsahuje většinu z ingrediencí práce Barbory Fastrové (*1988).

V první řadě je to umně balancované zacházení se strachem, vážností, a naopak s trapností a banalitou. Pro Fastrovou je příznačný humor, který pramení z vědomí, že všichni jsme v základu vlastně lidi a děláme občas hlouposti a potřebujeme si hrát, ale všichni dohromady žijeme ve světě, kteří má také vážné problémy sám se sebou. Na to výstavě Ve šťastných městečkách v zázemí (Polansky Gallery, 2016) se tak s ironií i pochopením dívala na to, jaké bolístky mají lidé kolem, přátelé i kolegové. Instalace obsahovala jak legrační postavičky z nití položených na kouscích látek krvavě rudé barvy, tak jakési sádrové náznaky orgánů či útrob, které zastupovaly vnitřní neduhy. Fastrová tu naprosto přirozeně přišla k tomu, co se zhruba ve stejnou dobu stalo v současném umění trendem: skrze práci s látkami a kusy oblečení doplněnou o prvky ze sádry mluví o tom, co je uvnitř, protože to nemá být viděno. „Vnitřnosti mě nějak pořád fascinují,“ říká k tomu sama.

Barbora Fastrová absolvovala Ateliér fotografie na pražské UMPRUM v roce 2015, fotí ale spíš jen na zakázku. Fotografie pro ni byla prý příliš plochá. Už od dob studia a se stále  sestupňující intenzitou spolupracuje s kolegyní z ateliéru, další nefotografkou Johanou Pošovou (viz AA 03/2018). Jejich práce vychází často z poťouchlé legrace, již nastavují jako zrcadlo světu mužského poměřování a kultu dokonalosti těla i prostředí, v němž žijeme. Výsledkem společné rezidence v MeetFactory byly například sochy z brambůrků a torza stromů falických tvarů. S obdobným tvaroslovím pracují častěji, jednak pro odlehčení tématu a zároveň k ukotvení instalace v současném světě zasaženém ekologickou katastrofou těsně před vyvrcholením. „Jasně že to řešíme“, odpovídá Fastrová na otázku po ekologických aspektech jejich práce. Pobaveně pak vysvětluje, že spolu s Johanou Pošovou stojí před výzvou: „Budeme mít výstavu v pražské GAMU, na kterou nechceme použít žádné nové materiály a ideálně ani energii. Je to strašně komplikované, ale jsme zvědavé, které překážky nám to ukáže.“

Současný svět se svými krizemi a problémy je pro Fastrovou důležitý. Už v diplomce použila motiv tabletů a mobilů, které měly nožičky a jakoby se topily ve vlnách (In my country…, Fotograf Gallery, 2015), čímž odkazovaly k tehdy vrcholící uprchlické krizi. Dílo ale není nijak přímočaře apelativní, spíš ukazuje na to, jak moc si svět zplošťujeme, když reálný problém živých lidí redukujeme na strach z mladíků s mobily v rukách.

Stejný motiv se vyskytl i ve výstavě Your Green Dot is so Hot (2016) v pražské Galerii Ferdinanda Baumana. Roztomile antropomorfizované „potrubí“ tu svíralo mobil tak pevně, že se přístroj stal jeho součástí. Ani tady nechybí ironická dvouznačnost typická pro vyjadřování obou umělkyň. Všichni víme, že spoléhat na Facebook a budovat intimnost na dálku je pošetilé, ale na druhou stranu: co když…?

Nejraději pracují Pošová s Fastrovou s papírmašé a sešívanými objekty-sochami. Postavy vycpané molitanem paradoxně působí hodně živočišně. Zvláštně paradoxní pocit, který z výstav sálá, pak umocňují autorky vybranými tématy. Nelze je definovat jednoduše jako ekologická nebo feministická, ačkoliv poselství nutnosti vnímat vše živé i neživé jako sobě rovné je pro ně podstatné. Výstavy přitom postrádají moralizující vážnost a místo toho nabízejí odlehčující smích. Nelze je ale redukovat na shazování předem daných pravidel, pak nám totiž bude přebývat právě aktuálnost a naléhavost, jež díla podpírají. Zatím největší realizací obou autorek je socha-prolézačka Had (2018), jež vznikla ve spolupráci se Spolkem Skutek na objednávku Prahy 5. V parku za pražskou Portheimkou ze země vylézá a zase se do ní noří obrovský had, z nějž o kus dál trčí postava, kterou zřejmě spolkl. Hru s možnostmi návratu do zvířecího společenství hrají Fastrová s Pošovou rády. Na fotografiích z jejich zatím poslední společné Výstavy o kentaurech (2018) stojí jedna druhé po boku v převlecích za ženské kentaury: dvě hlavy, tři identity a osm nohou.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné