Britská malba dnes
Robert Janás výstava listopad 2012
K výstavě v Galerii Rudolfinum / Podtitul výstavy Beyond Reality zní British Painting Today, evokuje dojem reprezentativního pohledu na současnou britskou malbu a možná britské umění obecně. Jaká je ale vlastně britská malba dnes? Jak si stojí v konfrontaci s konceptuálními trendy, které mohutně nastoupily v posledních dekádách 20. století? Dochází dnes ve Velké Británii k revivalu malby? Jakou pozici má na současné britské malířské scéně hyperrealismus?
Velká Británie je země se silnou malířskou tradicí. Sice už na přelomu 60. a 70. let došlo na tamních výtvarných akademiích ke změnám, které z nich vytlačily výuku klasického řemesla, ale skutečný zlom přinesl až konec 80. let. Tehdy i na konzervativních Britských ostrovech došlo k radikálnímu nástupu konceptuálních trendů. Hlavními iniciátory a hybateli dění se stali dva vzájemní rivalové, za státní sektor pozdější ředitel Tate Gallery Nicholas Serota a za soukromý umělecký sběratel a reklamní guru Charles Saatchi. Oba se zasloužili o vznik fenoménu britartu, který přivedl na scénu mladé domácí konceptuální umělce v čele s Damienem Hirstem a do určité míry přispěl k tomu, že dnes je z Londýna hlavní metropole současného světového výtvarného umění.
I když britart ovládl v 90. letech britskou výtvarnou scénu, první nesoukromá stálá expozice moderního a současného umění vznikla v Londýně až v roce 2000 otevřením Tate Modern. Hlavní a do té doby jediná budova Tate Gallery byla současně s tím přejmenována na Tate Britain. Pro pochopení britských reálií je důležité si uvědomit, že posláním Tate Modern je vystavovat mezinárodní moderní a současné umění. Roli stálé expozice britského umění i nadále plní Tate Britain. Ještě před pěti lety končila stálá expozice v Tate Britain první světovou válkou a důraz byl kladen především na malbu 19. století. V nedávné době došlo k radikální proměně instalace, v níž dominantní postavení získaly avantgardní trendy 20. století, včetně současné konceptuální tvorby. Kromě stálé výstavy obrazů Williama Turnera a tematických sálů se kdysi dominantní malba 19. století musí vtěsnat do jediného sálu. Zpráva z hlavní expozice britského umění tak zní, že v Británii nástup neklasických výtvarných stylů pokračuje a klasická malba je stále více na ústupu.
Tento pohled je ovšem značně zkreslující. Přestože se v posledním čtvrtstoletí Londýn radikálně změnil z uzavřeného tradičního města za kanálem La Manche v progresivní kulturní kotel celosvětového významu, přežívají v něm rysy někdejší anglické konzervativnosti. Aktuální dění ve výtvarném umění se tak do stálých expozic promítá s poněkud delším časovým odstupem, než je to běžné v kontinentální Evropě. O aktuální situaci na oficiální výtvarné scéně tak lépe referují recenze v nejvýznamnějších médiích, prestižní výtvarné soutěže nebo výstavy v důležitých soukromých galeriích. Ty naopak svědčí o tom, že doba britartu je definitivně pryč a zájem o současnou malbu i v řadách uměleckého establishmentu stoupá.
Návrat malby
Výraznou platformou britartu a konceptuálních směrů se stala v průběhu 90. let a v první dekádě tohoto století Turnerova cena. V dané době působila dojmem přehlídky britartu, kdy se mezi jejími laureáty a finalisty vystřídala velká část jeho představitelů. V roce 2004 jsem měl možnost v Londýně poprvé vidět obrazy tehdy poměrně málo známého George Shawa, který se okamžitě stal mým nejoblíbenějším žijícím umělcem. Klasická hyperrealistická optika jeho maleb byla v příkrém protikladu ke konceptuálním trendům, které favorizovala tehdejší výtvarná kritika. V roce 2011 se stejný George Shaw stal finalistou Turnerovy ceny.
V roce 1999 vzniklo v Londýně stuckistické umělecké hnutí, které si vytklo za cíl vydobýt malbě pozice, které ztratila s nástupem konceptuálních směrů. Stuckisté touto myšlenkou šokovali v době, kdy byla rozšířená myšlenka, že malba je výtvarným médiem minulosti a budoucnost patří konceptu a novým médiím. V roce 2011 vlivný kritik Jonathan Jones, který v době kulminace britartu patřil mezi jeho výrazné stoupence, si u příležitosti stuckistické výstavy Enemies of Art položil otázku: „A nemají ti stuckisté náhodou pravdu?“ Tentýž Jonathan Jones komentoval v souvislosti se soutěží BP Portrait Award ve stejném roce obraz Holly od malíře Louise Smithe, který maluje obrazy v duchu akademické malby 2. poloviny 19. století, slovy: „Nazvěte si mě třeba fašistou, ale mně se to prostě líbí.“ A do třetice stejný Jones už v roce 2010 napsal pro deník The Guardian článek s titulem Byl vůbec britart opravdu tak dobrý?, v němž polemizoval s trvalou hodnotou děl předních představitelů britartu a jako britské umělce trvalého a opravdu světového významu označil shodou okolností malíře Luciana Freuda a Franka Auerbacha.
Britská tradice
Nejen proměna postojů Jonathana Jonese naznačuje, že malba začíná hrát na současné britské scéně zase důležitou roli. Co je ale typická britská malba? Velká Británie zůstávala ve 20. století dlouho baštou tradičního umění odolávající moderním trendům. Možná to nebylo příliš dobře z hlediska možností rozvoje malby. Britská malba se nemusela potýkat s konkurencí nových výtvarných technik a nenutilo ji to k velké inovativnosti. Naopak britské konceptuální umění muselo v době svého nástupu na přelomu a 80. a 90. let zaujmout kvalitou a nápady, aby bylo schopné obstát v tradičně malířském prostředí, což přispělo ke zrodu umělců, kteří se prosadili ve světovém měřítku.
Naproti tomu svět znal jen několik výjimečných jmen britských malířů a zbytek se ztrácel v mlze regionalismu.
Nebudeme-li uvažovat v kategorii uměleckých géniů, ale budeme-li sledovat britské malířství z pohledu kvantitativního zastoupení představitelů jednotlivých stylů, ještě po roce 2000 se dala současná britská malba charakterizovat třemi hlavními proudy. Jednak jde o zakademičtělý postimpresionismus, tak jak se zformoval už v meziválečné době; lyrickou abstrakci, která se v evropském umění prosadila po druhé světové válce; a ve figurální malbě do uměřenější polohy posunutý freudovský expresionismus kombinující realistickou malbu s hutnými pastózními štětcovými nánosy. Co se týká kvantitativního zastoupení, hyperrealistické trendy nemají tradičně v současné britské malbě příliš silnou pozici.
Na britských výtvarných školách chybí výuka malířského řemesla tak, jak je běžná na našich akademiích. Technické dovednosti, které český absolvent výtvarné akademie pokládá za samozřejmost, nepatří do výbavy průměrného britského malíře. Tato skutečnost na jednu stranu vede k tomu, že při hodnocení kvality obrazu nehraje v Británii zásadní roli technická úroveň jeho provedení, která pro české zastánce klasické malby představuje primární hledisko. Na druhé straně i Britové dokážou ocenit malířskou virtuozitu, obzvláště v těch oblastech umění, kde se její kvality projeví už v prvním plánu, tedy ve figurální, a především portrétní malbě.
Náš člověk v Londýně
Je dobře, že výstava Beyond Reality v pražském Rudolfinu představuje i obrazy v Londýně žijícího českého hyperrealistického malíře Hynka Martince. Hynek Martinec se v roce 2007 dostal mezi čtyři finalisty BP Portrait Award, kterou každoročně pořádá londýnská National Portrait Gallery. Neznámý mladík z Východu sice nemohl mít v očích poroty šanci v souboji s vítězem, kterým se stal renomovaný hyperrealista Paul Emsley, přesto ale šlo o mimořádný úspěch, který u nás nebyl dostatečně doceněn. Martinec se dostal do užšího finále jedné z pěti – a osobně se odvážím tvrdit ze tří – nejvýznamnějších britských výtvarných soutěží, přičemž nemá smysl zpochybňovat vedoucí postavení Turnerovy ceny a nejstarší britské umělecké soutěže John Moores Painting Prize.
Vzhledem k tomu, že se nenacházíme v uměleckém těžišti světa, umění se u nás po celé dějiny rozvíjelo na základě toho, jak k nám se zpožděním pronikaly umělecké styly z hlavních výtvarných center. Dnes je hlavní světovou uměleckou metropolí Londýn. Je proto podnětné sledovat, kdo z českých umělců se alespoň drápkem zachytil na tamní výtvarné scéně. Řada českých umělců vystavuje v Londýně na akcích pořádaných českými institucemi nebo v rámci mezinárodních akcí obecného ražení. Tyto akce probíhají poněkud mimoběžně s tamní výtvarnou scénou. Je to něco podobného, jako kdyby Rumunský kulturní institut v Praze uspořádal výstavu největšího rumunského umělce. I kdyby šlo o geniálního umělce, kolik návštěvníků pražských galerií by na takovou výstavu přišlo a kolik Pražanů vůbec ví, kde je v Praze Rumunský kulturní institut? Když si odmyslíme akce tohoto typu, položme si otázku, kdo z našich umělců vystavuje v Londýně. Z konceptuálněji laděných Ztohoven a Kateřina Šedá, z klasičtěji zaměřených Hynek Martinec, Pražští stuckisté. Kdo další? Kdo z českých umělců v Londýně žije a svým uměním se tam živí?
Hynek Martinec. Kdo další?
Hynek Martinec otevřel cestu dalším českým hyperrealistům. BP Portrait Award začali pravidelně obesílat další Češi, kterým se vždy podaří dostat alespoň do širšího finále soutěže, a zajímavé je, že k tomu stejně jako Martinec získávají i diváckou cenu (Michal Ožibko, Jan Mikulka). Všichni studovali v někdejším ateliéru Zdeňka Berana na pražské Akademii, který evidentně svým hyperrealismem dokázal vyprodukovat české umění, které je konkurenceschopné i v Londýně. Hyperrealismus není typickým ani většinovým britským malířským stylem, ale v poslední době stoupá jeho popularita. Dobrým indikátorem aktuálního londýnského vkusu je to, co se vystavuje v galeriích na Cork Street, nejprestižnější adrese, kterou mohou londýnské soukromé galerie mít. Dnes tam přibližně polovina malířských galerií vystavuje hyperrealisticky a podobně laděné obrazy.
Subjektivní výběr
Na tento trend zjevně reaguje výstava v pražském Rudolfinu. Poněkud obtížně uchopitelné je ale to, že se zde střídají malíři různých generací, umělci významní i umělci průměrní, pokud se týká jejich ohlasu na britské scéně, a kromě motivu vizuální reality ani stylově nesouvisející. Nebyl by problém vyjmenovat deset britských obdobně zaměřených malířů, kteří by na výstavě neměli chybět, kdyby měla přinést divákovi ucelený pohled na to, co se děje v tomto segmentu britské výtvarné scény. Výstavu je nutné brát jako jakousi subjektivní povrchovou sondu do tématu britské současné malby. Další znejasnění přináší vystavení současné tvorby klíčových představitelů konceptuálního britartu, bratří Chapmanů a Damiena Hirsta.
Bratři Chapmanové částečně přemalovali už existující obrazy jiných umělců. Hirstův malířský postup spočívá v tom, že pro něj jiní malíři namalovali obraz, jehož předlohou byla fotografie jiného fotografa, Hirst přidal několik tahů štětcem a celé dohromady je to dílo Damiena Hirsta. Téma původnosti tvorby je na britské scéně velmi živé. Už ve svém zakládacím manifestu požadovali stuckisté, aby každý umělec vytvářel své dílo osobně. Největší žijící klasik britské malby David Hockney doprovodil svou letošní výstavu v Royal Academy sloganem „Všechny vystavené obrazy namaloval sám autor“, čímž ironizoval Hirstovy praktiky.
Ve znamení atomizace
Současná britská scéna se liší od doby, kdy vládl britart, nejen revivalem malby. Britart byl nahlížen jako ucelený výtvarný styl. Pro participující umělce to mělo výhodu v tom, že poté, co se mezi laureáty a nominované na Turnerovu cenu vystřídali hlavní esa britartu (Damien Hirst, bratři Chapmanové, Grayson Perry), dostali se k těmto poctám v druhém sledu i výtvarníci, kteří by, nebýt jejich spojení s britartem, zmizeli v anonymní mase uměleckého průměru žijícího v Londýně (Fiona Banner, Mark Wallinger). Tuto výhodu už dnešní výtvarná scéna nenabízí. Stuckismus od začátku kladl důraz na individuální tvůrčí svobodu výtvarníka, která se projevuje tím, že celé hnutí je souborem umělců tvořících ve zřetelně odlišných stylech, což bylo dobře patrné na nedávno skončené londýnské výstavě Stuckists: Elizabethan Avant-Garde. Zdá se, že tento vedlejší prvek zmíněný v roce 1999 v jejich manifestu vlastně předjímal obecnou atomizaci, která dnes začala ovládat britskou a možná i světovou výtvarnou scénu.
Zmizelo rozčlenění na jasně definovatelné a vzájemně vyhrocené umělecké okruhy. Zároveň ovšem mizí i třecí plochy, které vznik takových okruhů podmiňovaly a které byly hybnou silou vývoje umění 19. a 20. století. Stuckisté už dnes nejsou ani tak bojovníci proti konceptualismu, jako spíše propracovaně fungující mezinárodní sdružení více či méně kooperujících umělců. Damien Hirst začal v nejnovější době, na rozdíl od v Rudolfinu prezentovaného postupu, malovat obrazy vlastnoručně. Tato nová díla svorně stírá konceptuálně i klasicky orientovaná výtvarná kritika a jediný, kdo se o nich vyjadřuje pozitivně, je zakladatel stuckismu Charles Thomson. Výtvarná scéna se zatomizovala a zdá se, že poprvé v historii nikdo neočekává nástup nových uměleckých škol, ale daná atomizace je přijímána jako trvalý fakt, který představuje další plnohodnotnou fázi dějin umění.
Na pozadí výstavy Beyond Reality je možné položit několik otázek charakterizujících současnou britskou výtvarnou scénu. Přináší výstava reprezentativní průřez současnou britskou malbou? Odpověď zní ne. Přináší výstava reprezentativní výběr ze současného britského hyperrealismu? Odpověď zní ne. Je možné přinést reprezentativní průřez současnou britskou malbou na ploše jedné výstavy? Odpověď zní ne. Je možné udělat objektivní výběr nejvýznamnějších britských hyperrealistů? Odpověď zní velice těžko.
Beyond Reality: British Painting Today
pořadatel: Galerie Rudolfinum
kurátoři: Milena Slavická, Petr Nedoma
termín: 4. 10.–30. 12. 2012
www.galerierudolfinum.cz
Od informelu k hyperrealismu
Robert Janás recenze prosinec 2012
Theodor Pištěk ve Veletržním paláci / Theodor Pištěk je širší veřejnosti známý především jako autor filmových kostýmů. To, že je Pištěk v první řadě malíř, zůstává mnohým neznámé. Ještě menší povědomí panuje o tom, jak průkopnickou roli sehrál ve formování...
Beranovci sobě
Robert Janás recenze březen 2008
Defenestrace na Novoměstské radnici / Výstava Defenestrace uspořádaná na Novoměstské radnici v Praze přináší průřez tvorbou absolventů a studentů ateliéru Zdeňka Berana na pražské AVU zhruba za poslední desetiletí. Beranův ateliér má na naší výtvarné scéně poněkud...
S paletou do stínadel
Robert Janás k věci červenec 2007
V pátek 6. července by se Jaroslav Foglar byl býval dožil sta let. Foglarovo literární dílo a jeho široký ohlas v české kultuře připomínají dvě výstavy, které nezávisle na sobě připravily Muzeum hlavního města Prahy a Moravské zemské muzeum v Brně. Svým způsobem je...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
