Bydlet společně
Karolina Jirkalová architektura červen 2015
Komunitní tendence současného bydlení v Curychu / Pokud byste zde chtěli bydlet, nesmíte vlastnit auto, prát budete ve společné prádelně a oslavu narozenin možná uspořádáte ve velké komunitní kuchyni. Není to pozvánka do anarchistické komuny, ale jedna z podob současného bydlení ve spořádaném švýcarském Curychu.
Architektura žádné země neovlivnila českou architekturu po roce 1989 tak výrazně jako ta švýcarská. Inspirace to však byla především formální – ze „swiss box“ máme „hezkou českou kostku“, aniž bychom zároveň přejali i švýcarskou stavební kulturu. A teď nemluvím jen o solidnosti staveb, ale také o vztazích mezi stavebníky, architekty, úřady a stavebními firmami. Tedy pro koho se staví, za jakých podmínek a s jakým cílem. S tím souvisí další inspirace, kterou česká architektura zcela přehlédla, přestože v této oblasti máme sami dlouhou tradici – jde o stavební družstva.
Stejně jako v Curychu jsme mohli začátkem tisíciletí slavit 100 let družstevního stavění. Ale neslavili jsme – družstva dnes fungují jen jako neživotné pozůstatky stavebnictví 60. až 80. let a spíše než s komunitním duchem si je spojujeme s reálným socialismem. Rozmanitý svět tuzemských stavebních společenství první poloviny 20. století byl po roce 1948 sešněrován do jednotného typu, slučováním vznikla okresní, tzv. Lidová bytová družstva. Proces, ve kterém se stavební družstvo ze skupiny lidí sdílejících názor na způsob bydlení mění v čistě utilitární cestu k „vlastnímu“ bytu, popisuje mimo jiné nedávno vydaná kniha věnovaná sídlišti Solidarita (stavěno 1947–1951).
Po roce 1989 ovládly bytovou výstavbu jednak rodinné domy, na straně druhé pak developerské projekty, jejichž jediným cílem je co nejrychlejší zisk. Prostor mezi těmito dvěma extrémy, který v mnoha zemích na západ a sever od nás vyplňují již desítky let právě nejrůznější formy společné, družstevní či komunitní výstavby, u nás zůstává ladem. Už proto stojí za to ještě jednou stočit zrak k současnému Švýcarsku. Zdejší družstva, stejně jako v Německu, Rakousku nebo severských zemích, navíc často experimentují v oblasti nových způsobů (spolu)bydlení.
Zapojit se
Ve Švýcarsku, především v Curychu, je tradice stavebních družstev více než živá – stávající bytový fond se přestavuje, aby vyhověl dnešním požadavkům, budují se nové domy, družstva se slučují, proměňuje se jejich charakter nebo vznikají zcela nová. Družstva vlastní 30 procent všech bytových jednotek ve městě. To vše je živná půda pro kvalitní architekturu, neboť družstva zpravidla na projekty rekonstrukcí i novostaveb organizují (většinou vyzvané) architektonické soutěže. Nabídka je různorodá, od levnějších až po luxusnější byty, ve srovnání s byty v soukromých domech jsou však nájmy zhruba o třetinu nižší. Podmínkou získání bytu je vložení určitého počátečního vkladu, kdy se stanete členem družstva, a následně také aktivní účast na družstevních aktivitách. Na byt takto aktivně čekáte i několik let, v případě starších domů pak stávající obyvatelé mají právo vybrat si svého nového souseda. Velikost bytu také musí odpovídat počtu členů vaší rodiny, není možné, abyste například sami bydleli ve 3+1. (Je ovšem třeba dodat, že švýcarský standard je s naším nesrovnatelný.)
Cena nového domu postaveného družstvem je oproti developerskému projektu nižší o zisk developera a částečně také banky, která mu půjčila peníze na výstavbu. Za desítky let své existence mají družstva vlastní prostředky, začátkem 90. let, kdy byly vysoké úrokové sazby, se navíc družstva spojila a vytvořila organizaci, která vydává dluhopisy. Družstva mají také podporu státu, kantonů i jednotlivých měst, pro výstavbu získávají za výhodných podmínek městské pozemky k dlouhodobému pronájmu – tzv. Baurecht.
Družstvo družstev
U příležitosti stého výročí partnerství bytových družstev s městem Curych vzniklo v roce 2007 bytové družstvo složené z více než padesáti družstev nazvané Mehr als Wohnen (Více než bydlení). Cílem je rozvíjet družstevní myšlenku ve všech aspektech a hledat nové formy bydlení pro budoucnost. Jedním z iniciátorů tohoto „superdružstva“ je Andreas Hofer, který již dříve v rámci družstva Kraftwerk 1 pracoval na realizaci několika komunitních souborů. Tendence ke komunitnímu, participativnímu bydlení s velkou mírou sociální odpovědnosti má v Curychu své kořeny v 90. letech, kdy zde byla silná aktivistická levicová scéna. Podobně jako třeba v Berlíně zde existovala řada squatů, asi nejznámějším byl areál Wohlgroth, který v roce 1991 obsadili aktivisté a umělci a v roce 1993 byl policejně vyklizen. Sociálně kritické myšlenky však zůstaly vlastní celé generaci. V Curychu také již několik volebních období vládne levice, která družstevní výstavbu i širokou škálu participace podporuje.
Zhmotněním idejí družstva Mehr als Wohnen má být čerstvě postavený soubor Hunziker Areal na místě bývalé betonárky v severní části Curychu. Principiálně se příliš neliší od dalších komunitně zaměřených projektů z nedávné doby, ať už jde o realizace družstva Kraftwerk 1 (Hardturm, Heizenholz) nebo loni dokončený komplex Kalkbreite, který vytvořil nový celek s (nadále fungující) tramvajovou vozovnou. Hunziker Areal je však násobně větší – na pozemku o rozloze 4 hektarů stojí 13 domů s více než 400 byty. Parter tvoří nebytové prostory určené pro obchod, služby, mateřskou školu, kanceláře, dílny a další využití. Urbanismus této nové čtvrti vzešel z architektonické soutěže (2008–2009), kterou vyhrál společný návrh ateliérů Duplex architekten a Futurafrosch. Jde o kompromis mezi blokovou a volnou zástavbou – stojí tu solitérní domy s hlubokými dispozicemi, jejichž kompozice vytváří ulice a náměstí. Autory jednotlivých domů jsou pak kromě vítězů i další tři ateliéry, které v soutěži uspěly. Je mezi nimi i česko-švýcarský architekt Miroslav Šik nebo ateliér Müller Sigrist, který navrhl také výše zmíněný komplex Kalkbreite.
Areál Hunziker je převážně pěší, obyvatelé mají zakázáno vlastnit auto a je tu jen několik parkovacích míst pro carsharing a místa pro kola. To zlevnilo celou výstavbu, nejsou tu žádné garáže ani parkoviště, domy většinou nejsou podsklepeny. Navíc to odpovídá ekologickým zásadám družstva, které se snaží přiblížit tzv. 2000wattové společnosti. Jde o udržitelný model spotřeby vytvořený na technické vysoké škole ETH v Curychu, který mezi své rozvojové ideje zařadila i místní radnice. V současnosti každý Švýcar nepřetržitě spotřebovává přes 6000 wattů, cílem výzvy 2000wattová společnost je snížit spotřebu na tuto udržitelnou hladinu. V Hunzikeru je tomu krom omezení individuální automobilové dopravy podřízena i hustota zástavby, kombinace bydlení s pracovními místy a službami, nízkoenergetické řešení jednotlivých domů, použití ekologických materiálů či sdílení prostor. V podstatě stejné postupy k redukování spotřeby energie a přiblížení se 2000wattové společnosti najdete i v případě komplexu Kalkbreite.
Společenská zodpovědnost
Jedním z hlavních cílů těchto komunitně zaměřených družstevních projektů je sociální promísení – obyvatelé této čtvrti by měli tvořit různorodou skupinu z hlediska věku, původu či příjmu, měli byste tu potkat studenty, rodiny, singles, seniory nebo vozíčkáře, ve škále od sociálně slabších až po ty lépe situované. V tom jdou tyto soubory dál než třeba berlínské Baugruppe, které sestávají většinou jen ze zástupců střední třídy.
Důraz je kladen na komunitní atmosféru, jsou tu nejrůznější společenské místnosti, klubovny, společné prádelny, hostinské pokoje i další prostory. Jejich využití a správa je v rukou obyvatel. Také řešení venkovních prostor podporuje dobré sousedství a společenské aktivity. Důležitý je také mix funkcí, krom bydlení tu mají lidé najít i práci, mohou si tu nakoupit, zajít na jídlo, za kulturou – například součástí Kalkbreite je i velké kino nebo sauna. Tyto areály tak zároveň usilují o to, stát se lokálními společenskými a kulturními centry a vracet tím městu jeho podporu.
Krom klasických bytů se zde objevují i zcela nové dispozice, reagující na demografické změny ve společnosti, především nárůst jednočlenných domácností, tvořených nejen seniory, ale i singles různého věku, především postadolescenty. Tzv. satelitní byty (nebo také klastry) jsou určeny skupinám jednotlivců nebo třeba širokým vícegeneračním rodinám. Tvoří je malé apartmány o jednom či dvou pokojích se sociálním zařízením a malou kuchyňkou, které společně sdílejí společenskou místnost s velkou kuchyní. V Hunzikeru mají takovéto klastry velikost 320–400 m2 a jsou určeny pro sedm až dvanáct lidí. Jde do jisté míry o experiment, zatím není jisté, zda o takovýto typ bydlení bude dostatečný zájem, ani jak se osvědčí během dalších let. Obdobným typem je tzv. velká domácnost, v níž má každý obyvatel k dispozici jen jeden pokoj, vše ostatní je sdílené. Jde o byty využívané především studenty či komunitami.
Architektura
Architektonický výraz zmiňovaných souborů nijak zvlášť nevybočuje ze švýcarského standardu, komunitní charakter se navenek nijak nereprezentuje. Souvisí to i s tím, že cílem je co nejrozmanitější složení obyvatel, vzhled domů by tedy měl být celkem neutrální a nikoho neodrazovat. Důraz je kladen spíše na obytné kvality, dobře vyřešené dispozice, dostatek světla, logické komunikační vazby v domech i mezi nimi. Nenajdeme tu žádný luxus, naopak je řada věcí kvůli nižší ceně řešena typově, například podlahy, kuchyně, koupelny. Jsme však ve Švýcarsku, proto především kvalita řešení společných prostor, ať už jde o vstupní prostory, chodby, schodiště nebo komunitní zázemí, je ve srovnání s českou realitou výrazně vyšší. U nás se často i v domech s velmi drahými byty setkáte se schodištěm, které ze všeho nejvíc připomíná paneláky – a to jak z hlediska materiálů, tak kvality provedení.
V Hunzikeru je tato civilnost patrná především díky bezprostřednímu sousedství známé budovy školy od architekta Christiana Kereze, která se díky sofistikované konstrukci téměř vznáší nad zemí a nelze na ni nemít názor. Miroslav Šik, který zde navrhl tři domy, se zaměřil především na kvality prostoru a dobré prosvětlení – stejně jako u jeho starších bytovek, i zde najdeme velkorysá francouzská okna a lodžie. Vnitřnímu prostoru domu, který jsme měli možnost navštívit, dominuje dvojice propojených schodišťových hal s přirozeným horním světlem. Do každého bytu vedou kvalitní masivní dubové dveře, které mají vedle sebe ještě okno, takže z chodby je vidět do soukromé předsíně. Ta je zde ovšem řešena trochu jako náhrada neexistujícího sklepa – je zde dost místa třeba pro parkování kol, kočárku či uložení lyží. Jaký bude osud těchto průhledů, se teprve ukáže. Miroslav Šik říká, že okna vedle dveří použil již v (soukromém) bytovém domě v Haldensteinu, kde si však obyvatelé posléze vymohli roletky.
Civilní výraz má i komplex Kalkbreite od ateliéru Müller Sigrist, který je co do kombinace funkcí ještě rozmanitější. Z areálu i nadále fungující tramvajové vozovny vznikl městský blok – tři nejnižší podlaží tvoří živý parter s obchody, restauracemi, multikinem, porodnicí či školkou. Na střeše vozovny je veřejně přístupný park a od této úrovně výš je komplex komunitním bytovým domem. V případě podobných staveb se občas mluví o tzv. hybridní architektuře. Zvenku vidíte vcelku všední blok s velkými, pravidelně umístěnými okny. Do dvora-parku vede široké schodiště, které vás z ruchu ulice přivede do intimnějšího, ze všech stran uzavřeného místa, kde si hrají děti a lidé pracující v okolí zde jedí svůj polední sendvič. Na rozdíl od solidně působících domů v Hunzigeru je však fasáda Kalkbreite měňavě barevná, s plastickým nátěrem, který nezastírá kontaktní zateplení. Ze dvora se dostanete do dvoupodlažní vstupní haly, kolem níž jsou koncentrovány komunitní prostory. Vede odtud také okružní „Rue Intérieure“, kterou lze projít kolem dokola celým domem. Interiéry společných prostor i bytů jsou příjemnější, než slibuje exteriér. I zde najdete okno z chodby do bytu, ovšem výrazně menší než v Šikově domě v Hunzikeru.
Město
Družstevní, komunitně zaměřené komplexy, které se dnes v Curychu stavějí, jsou výrazně městské a otevřené svému okolí. Nejsou to uzavřené bytové areály, ale živá centra, pozvedávající kvalitu života celé čtvrti. Souvisí to i se současnou rozvojovou politikou města, která se zaměřuje na zahušťování zástavby, omezení dopravy, udržení kvality veřejného prostoru a dostupnost služeb. Ekologické a také sociální požadavky, které město klade stavebníkům, jsou stále přísnější. „Město musí usilovat o příznivou sociální skladbu čtvrtí – mladí obyvatelé mají sdílet prostor se staršími, bohatí s nemajetnými,“ říká v rozhovoru přetištěném v časopisu Era 21 vedoucí odboru plánování města Curychu Patrick Gmür.
Priority jsou oproti České republice zkrátka trochu jinde. Například hustota zástavby, kterou najdeme v Hunzikeru, by u nás kvůli malým odstupovým vzdálenostem vůbec neprošla. Také dům (natož čtvrť) bez parkovacích míst by u nás neprošel schvalovacím procesem – a slib, že místní obyvatelé nebudou vlastnit auta, by s tím nijak nepohnul. Nové pražské stavební předpisy, které měly právě tyto normy trochu posunout, zatím bojují s nepřízní Ministerstva pro místní rozvoj ČR, billboardové lobby i části místních politiků.
A aktivita stávajících, případně nově vznikajících družstev? Zatím ticho po pěšině. Tomu odpovídá i postoj státu – zákon o podpoře výstavby družstevních bytů sice existuje, nicméně z rozpočtu Státního fondu rozvoje bydlení na tento druh výstavby nebyly vyčleněny žádné prostředky. I díky výstavě Baugruppe ist super! se však zdá, že se hýbají ledy alespoň v oblasti neziskové vlastnické výstavby, kdy si skupina lidí společně, bez developera, postaví bytový dům. Architektura těchto staveb zpravidla výrazně předčí komerční projekty. V pražském Institutu plánování a rozvoje města se dnes řeší, jak tyto svépomocné aktivity podpořit.
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
