Cena Miese van der Rohe
Karolina Jirkalová staveniště červen 2017
Cenu Evropské unie za současnou architekturu – Cenu Miese van der Rohe – získala letos překvapivě nikoli novostavba, ale rekonstrukce obřího obytného bloku Kleiburg v Amsterodamu. Renovaci tohoto 11podlažního, 400 metrů dlouhého paneláku s 500 byty společně navrhly dva nizozemské ateliéry: NL architects a XVW architectuur. Je to vůbec poprvé, kdy toto prestižní ocenění získala rekonstrukce stávajícího objektu. Cena pro začínající architekty letos získalo belgické studio MSA/V+ za nárožní dům s pěti byty na předměstí Bruselu. Porota soutěže deklarovala, že svým výběrem chce vyzdvihnout kvality a důležitost programů společného bydlení.
Příběh vítězného projektu může být poučný nejen pro českou architekturu, ale i městské plánování a politiku. Renovace panelových domů se u nás bohužel z mnoha důvodů redukují na zateplení a barevné řešení fasád. Příklady, kdy byla rekonstrukce paneláku svěřena architektům, bychom spočítali na prstech jedné ruky. Amsterodamský třikrát zalomený Kleiburg se přitom některým českým sídlištním blokům dost podobá, zmiňme alespoň polouzavřené bloky v Praze na Lužinách nebo tzv. „Hokejku“ v libereckých Ruprechticích – ta má rovněž 11 podlaží, je dlouhá 380 metrů a počet bytů šplhá dokonce k sedmi stovkám.
Na první pohled zaujme na renovaci Kleiburgu respekt a docenění modernistické estetiky – autoři se nesnaží panelák přemalovat na něco jiného, ale vycházejí z jeho původního strohého charakteru. Pozadí příběhu této rekonstrukce je ale ještě mnohem zajímavější. Dům byl postaven v 60. letech jako jeden z mnoha hexagonálních bloků obřího modernistického sídliště-města Bijlmermeeru pro téměř 100 tisíc lidí. Nové město mělo nabídnout také množství pracovních míst a občanského vybavení. To však v plánované šíři nikdy nevzniklo a celá čtvrť postupně upadala. Začátkem 90. let byl pak projekt zcela zavržen jako selhání modernistického městského plánování. Začalo se ve velkém bourat a přestavovat, monumentální hexagonální urbanismus postupně mizel a nahradilo ho vcelku tradičně rozvržené předměstí. Nakonec zůstala už jen budova Kleiburg, slovy autorů ze studia NL architects „poslední přeživší ve válce proti modernismu“.
Teprve v tu chvíli si mnozí uvědomili jeho hodnotu, po zboření všech ostatních, víceméně totožných bloků se stal Kleiburg jedinečným. Konsorcium DeFlat přišlo s ideou, jak dům zachránit – nechali zrenovovat konstrukce, rozvody a všechny společné prostory, ale byty zůstaly zcela holé a nevybavené. Rozdělit je příčkami, zajistit vytápění a ohřev vody, zařídit koupelnu a kuchyň – to všechno už bylo na nájemnících či majitelích jednotlivých bytů. Vznikl tak zcela nový flexibilní realitní obchodní model a byty v DeFlat Kleiburg jsou díky tomu ekonomicky dostupné.
Autoři rekonstrukce nepodlehli protimodernistickému běsnění, ale naopak vyzdvihli původní estetiku bloku – odstranili výtahové šachty z 80. let, které narušovaly horizontální linku průběžných lodžií a pavlačí, očistili betonové zábradlí od nánosů barvy, aby odhalili čistý prefabrikovaný beton. Aby blok nepůsobil tak uzavřeně a stroze, otevřeli architekti interiéry bytů prosklenými stěnami. Zásadní úpravou pak prošlo přízemí, které původně sloužilo jako skladovací prostory. Dnes je parter prosklený a tvoří společenské zázemí obyvatel domu. Překvapivě velkou změnu přinesla i výměna osvětlení – zářivky, které chladně svítily do noci ze všech pavlačí, nahradili architekti intimnějším osvětlením reagujícím na pohyb. „Každý průchozí se stává letící hvězdou,“ píší autoři.
Nutno podotknout, že cesta, kterou nastoupil amsterodamský blok, je bohužel pro české paneláky neschůdná. Z jednoduchého důvodu: drtivou většinu z nich vlastní sdružení vlastníků bytových jednotek, v lepším případně pak bytová družstva. A v takovéto vlastnické struktuře je téměř nemožné prosadit jakoukoli razantnější přestavbu.
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
