Česká architektura 2016–17
Karolina Jirkalová staveniště červen 2018
Jako každý rok, i letos v dubnu vyšla nová architektonická ročenka. Její editorkou je tentokrát pražská architektka Marcela Steinbachová, zakladatelka a předsedkyně spolku Kruh, zaměřeného na osvětu a dialog na poli architektury. Úvodní text publikace začíná poměrně neobvykle, namísto zhodnocení stavu české architektury či postřehů z procesu jejího sestavování zde najdeme mnohonásobné spekulativní a idealistické „kdyby“.
A týká se jak podmínek vzniku ročenky (kdyby na ni bylo víc času a financí, kdyby mohla editorka stavby obcházet pěšky…), tak především společenských a politických podmínek, v nichž vzniká a které ji z podstaty věci zásadně ovlivňují. Ideální okolnosti hledá Marcela Steinbachová především v oblasti komunikace a osvěty (diskuse o současné architektuře běžně v médiích, architekti schopní mluvit s veřejností a obce s investory, porozumění architektuře a dialog o ní ve školách), v oblasti politických vizí (kdyby politici plánovali stavební záměry v delším časovém horizontu a ve spolupráci s architekty, obce a města měly zájem o kvalitní řešení) a také v důsledném organizování architektonických soutěží v případě projektů z veřejných peněz a respektování jejich výsledků.
V tomto architektonickém ráji bohužel nežijeme a všechna ta „kdyby“ tak v podstatě vyznívají jako nepřímá kritika stávající situace. I v této realitě se však Marcela Steinbachová, stejně jako její předchůdci v roli editorů ročenek, pokusila najít příklady dobré praxe, které alespoň dílčím způsobem některé z jejích ideálů splňují. V úvodu se také pokusila formulovat kritéria svého výběru, což v případě architektonické ročenky znamená vždy vyvažování mezi snahou o objektivitu a autorským přístupem. Marcelu Steinbachovou zajímá především neokázalá kvalita, jejími slovy „autentičnost, jednoduchost, jasnost řešení a městotvornost (či obcetvornost)“, v druhém plánu si pak všímá subtilnějších vlastností, jako je atmosféra nebo dotaženost autorského konceptu. V jejím hledáčku je „architektura opravdová a svěží, přispívající ke kontextu, a ne nadbytečná a sobecká“. Ano, nejsou to žádná „tvrdá“ a jednoznačná kritéria, ale to je obecná vlastnost všech definic dobré architektury. Kvalita se nachází v průsečíku mnoha dílčích požadavků, omezení i tužeb, ve vztahu k místu, době, společnosti i jednotlivci.
Jako pomocné vodítko k výběru si Steinbachová zvolila systém dvojic staveb, které spolu určitým způsobem souvisejí – náplní, umístěním, architektonickým řešením nebo třeba jen měřítkem. Tato struktura pomohla nejen editorce, ale je inspirativní i pro čtenáře. Vybízí k porovnávání všech možných aspektů architektury – architektonických přístupů, požadavků investorů, místních specifik, vztahů ke kontextu, materiálových řešení a v rovině prezentace i různých přístupů k fotografování architektury. Výsledkem je přehlídka skutečné bohatosti a různorodosti současné české architektury, autorské i investorské odvahy i zodpovědnosti, široké škály vnímání kontextu, potřeb současného člověka i svobodného vidění světa.
V tomto nadšení pochopitelně čtenáře brzdí fakt, že jde o jakési osobní „best of“, třicítku staveb z desítek tisíc, které byly v uplynulých dvou letech postaveny. Většinová produkce vypadá bohužel úplně jinak, tam je ono úvodní „kdyby“ skutečně v nedohlednu a Marcela Steinbachová to samozřejmě velmi dobře ví. Asi vůbec nejhorší situace je v oblasti rekonstrukcí a zateplování: „Někdy jsem až zoufale hledala ‚normální‘ rekonstrukci či původní stavbu, která by upomínala na historii a řemeslný um. Vše jako by splývalo do jedné nekonkrétní kaše, zabalené, ucpané a necitlivě přetvořené.“ Velmi smutná je i bilance veřejných staveb, editorka konstatuje, že ve sledovaném období „nevznikly skoro žádné výrazné státní a obecní zakázky (…), prezentované stavby jsou většinou menšího měřítka a převažují soukromé realizace“. Ani z evropských peněz u nás podle ní bohužel nevznikají architektonicky zajímavé stavby, na rozdíl třeba od Polska či Portugalska: „Zdá se, že u nás stále převažuje kvantita a rozpočet je důležitější než kvalitní architektura.“
Naději vzbuzuje několik realizací občanských staveb v menších městech a obcích, ať už jsou to často skloňované Líbeznice, Dolní Břežany (sportovní haly od ateliérů M1 architekti respektive Sporadical) či Litomyšl (nábřeží s pavilonem, Rusina Frei architekti) nebo dosud v architektonickém světě neznámé Bílovice nad Svitavou (centrum obce, P. P. Architects) či Sazovice (kostel, Ateliér Štěpán).
Větší města, která operují s výrazně vyššími rozpočty, jsou paradoxně zastoupena pouze stavbami soukromých investorů. A setkání s nimi byla pro Steinbachovou zdrojem optimismu, mluví o „vstřícných a osvícených klientech“, kteří měli nezbytnou důvěru v práci architekta a našli si čas a energii s ním během celého procesu navrhování a stavby spolupracovat. „Ukázalo se, že tato důvěra a dostatečná informovanost jsou pro výsledek zásadní.“ Rozkol investora s architektem, ať už přijde v jakékoli fázi, se vždy negativně odrazí ve výsledné realizaci. Příkladů uvědomělých soukromých investorů najdeme v knize celou řadu, a to nejen u rodinných domů. Překvapí například zařazení hned několika firemních sídel, ať už je to konverze drážního domku v Děčíně na administrativní budovu pro potřeby spediční firmy (3+1 architekti), nahrubo z betonu odlitá, cíleně drsná administrativní budova v areálu betonářské firmy ve Strančicích (David Kraus), jemný kontextuální vstup do reliktu vesnické zástavby v Plzni, kde sídlí firma provozující vodní elektrárny (Opočenský Valouch architekti), či hvězdicovitá skulpturální budova z režných cihel, kterou pro stavební společnost uprostřed průmyslového areálu v Holešově postavil architekt Svatopluk Sládeček.
Stavbami většího měřítka je pak zastoupeno především Brno, kde editorku zaujaly například projekty ateliéru RAW (administrativní budova s parterem Dorn) nebo Rudiš-Rudiš architekti (polyfunkční dům v Lidické ulici). V Praze jim v menším měřítku sekunduje bytový dům na Koněvově ulici (A.LT architekti) nebo malobytový komplex přistavěný k hostinci na Břetislavce v Šáreckém údolí (m4 architekti).
V samém závěru svého editorského textu vyzývá Marcela Steinbachová k dialogu a doufá, že „bude moci přispět k lepšímu prostředí v České republice“. V tomto duchu je třeba vnímat i kontext, v kterém se editorka nechala vyfotit pro úvodní snímek ročenky. Stojí v komplexu budov Transgasu, který velmi pravděpodobně brzy půjde k zemi, a za ní je červenobílá páska se zavěšenou cedulí: „Soukromý pozemek. Zákaz vjezdu a vstupu.“ Marcela Steinbachová se nikdy nebála aktivně občansky vystupovat a (byť ne příliš okatě) je to znát i v její architektonické ročence.
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
