Česká architektura 2016–17
Karolina Jirkalová staveniště červen 2018
Jako každý rok, i letos v dubnu vyšla nová architektonická ročenka. Její editorkou je tentokrát pražská architektka Marcela Steinbachová, zakladatelka a předsedkyně spolku Kruh, zaměřeného na osvětu a dialog na poli architektury. Úvodní text publikace začíná poměrně neobvykle, namísto zhodnocení stavu české architektury či postřehů z procesu jejího sestavování zde najdeme mnohonásobné spekulativní a idealistické „kdyby“.
A týká se jak podmínek vzniku ročenky (kdyby na ni bylo víc času a financí, kdyby mohla editorka stavby obcházet pěšky…), tak především společenských a politických podmínek, v nichž vzniká a které ji z podstaty věci zásadně ovlivňují. Ideální okolnosti hledá Marcela Steinbachová především v oblasti komunikace a osvěty (diskuse o současné architektuře běžně v médiích, architekti schopní mluvit s veřejností a obce s investory, porozumění architektuře a dialog o ní ve školách), v oblasti politických vizí (kdyby politici plánovali stavební záměry v delším časovém horizontu a ve spolupráci s architekty, obce a města měly zájem o kvalitní řešení) a také v důsledném organizování architektonických soutěží v případě projektů z veřejných peněz a respektování jejich výsledků.
V tomto architektonickém ráji bohužel nežijeme a všechna ta „kdyby“ tak v podstatě vyznívají jako nepřímá kritika stávající situace. I v této realitě se však Marcela Steinbachová, stejně jako její předchůdci v roli editorů ročenek, pokusila najít příklady dobré praxe, které alespoň dílčím způsobem některé z jejích ideálů splňují. V úvodu se také pokusila formulovat kritéria svého výběru, což v případě architektonické ročenky znamená vždy vyvažování mezi snahou o objektivitu a autorským přístupem. Marcelu Steinbachovou zajímá především neokázalá kvalita, jejími slovy „autentičnost, jednoduchost, jasnost řešení a městotvornost (či obcetvornost)“, v druhém plánu si pak všímá subtilnějších vlastností, jako je atmosféra nebo dotaženost autorského konceptu. V jejím hledáčku je „architektura opravdová a svěží, přispívající ke kontextu, a ne nadbytečná a sobecká“. Ano, nejsou to žádná „tvrdá“ a jednoznačná kritéria, ale to je obecná vlastnost všech definic dobré architektury. Kvalita se nachází v průsečíku mnoha dílčích požadavků, omezení i tužeb, ve vztahu k místu, době, společnosti i jednotlivci.
Jako pomocné vodítko k výběru si Steinbachová zvolila systém dvojic staveb, které spolu určitým způsobem souvisejí – náplní, umístěním, architektonickým řešením nebo třeba jen měřítkem. Tato struktura pomohla nejen editorce, ale je inspirativní i pro čtenáře. Vybízí k porovnávání všech možných aspektů architektury – architektonických přístupů, požadavků investorů, místních specifik, vztahů ke kontextu, materiálových řešení a v rovině prezentace i různých přístupů k fotografování architektury. Výsledkem je přehlídka skutečné bohatosti a různorodosti současné české architektury, autorské i investorské odvahy i zodpovědnosti, široké škály vnímání kontextu, potřeb současného člověka i svobodného vidění světa.
V tomto nadšení pochopitelně čtenáře brzdí fakt, že jde o jakési osobní „best of“, třicítku staveb z desítek tisíc, které byly v uplynulých dvou letech postaveny. Většinová produkce vypadá bohužel úplně jinak, tam je ono úvodní „kdyby“ skutečně v nedohlednu a Marcela Steinbachová to samozřejmě velmi dobře ví. Asi vůbec nejhorší situace je v oblasti rekonstrukcí a zateplování: „Někdy jsem až zoufale hledala ‚normální‘ rekonstrukci či původní stavbu, která by upomínala na historii a řemeslný um. Vše jako by splývalo do jedné nekonkrétní kaše, zabalené, ucpané a necitlivě přetvořené.“ Velmi smutná je i bilance veřejných staveb, editorka konstatuje, že ve sledovaném období „nevznikly skoro žádné výrazné státní a obecní zakázky (…), prezentované stavby jsou většinou menšího měřítka a převažují soukromé realizace“. Ani z evropských peněz u nás podle ní bohužel nevznikají architektonicky zajímavé stavby, na rozdíl třeba od Polska či Portugalska: „Zdá se, že u nás stále převažuje kvantita a rozpočet je důležitější než kvalitní architektura.“
Naději vzbuzuje několik realizací občanských staveb v menších městech a obcích, ať už jsou to často skloňované Líbeznice, Dolní Břežany (sportovní haly od ateliérů M1 architekti respektive Sporadical) či Litomyšl (nábřeží s pavilonem, Rusina Frei architekti) nebo dosud v architektonickém světě neznámé Bílovice nad Svitavou (centrum obce, P. P. Architects) či Sazovice (kostel, Ateliér Štěpán).
Větší města, která operují s výrazně vyššími rozpočty, jsou paradoxně zastoupena pouze stavbami soukromých investorů. A setkání s nimi byla pro Steinbachovou zdrojem optimismu, mluví o „vstřícných a osvícených klientech“, kteří měli nezbytnou důvěru v práci architekta a našli si čas a energii s ním během celého procesu navrhování a stavby spolupracovat. „Ukázalo se, že tato důvěra a dostatečná informovanost jsou pro výsledek zásadní.“ Rozkol investora s architektem, ať už přijde v jakékoli fázi, se vždy negativně odrazí ve výsledné realizaci. Příkladů uvědomělých soukromých investorů najdeme v knize celou řadu, a to nejen u rodinných domů. Překvapí například zařazení hned několika firemních sídel, ať už je to konverze drážního domku v Děčíně na administrativní budovu pro potřeby spediční firmy (3+1 architekti), nahrubo z betonu odlitá, cíleně drsná administrativní budova v areálu betonářské firmy ve Strančicích (David Kraus), jemný kontextuální vstup do reliktu vesnické zástavby v Plzni, kde sídlí firma provozující vodní elektrárny (Opočenský Valouch architekti), či hvězdicovitá skulpturální budova z režných cihel, kterou pro stavební společnost uprostřed průmyslového areálu v Holešově postavil architekt Svatopluk Sládeček.
Stavbami většího měřítka je pak zastoupeno především Brno, kde editorku zaujaly například projekty ateliéru RAW (administrativní budova s parterem Dorn) nebo Rudiš-Rudiš architekti (polyfunkční dům v Lidické ulici). V Praze jim v menším měřítku sekunduje bytový dům na Koněvově ulici (A.LT architekti) nebo malobytový komplex přistavěný k hostinci na Břetislavce v Šáreckém údolí (m4 architekti).
V samém závěru svého editorského textu vyzývá Marcela Steinbachová k dialogu a doufá, že „bude moci přispět k lepšímu prostředí v České republice“. V tomto duchu je třeba vnímat i kontext, v kterém se editorka nechala vyfotit pro úvodní snímek ročenky. Stojí v komplexu budov Transgasu, který velmi pravděpodobně brzy půjde k zemi, a za ní je červenobílá páska se zavěšenou cedulí: „Soukromý pozemek. Zákaz vjezdu a vstupu.“ Marcela Steinbachová se nikdy nebála aktivně občansky vystupovat a (byť ne příliš okatě) je to znát i v její architektonické ročence.
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
Velmi podivné a dvojznačné zboží
Karolina Jirkalová architektura listopad 2019
Podle zpráv z médií se zdá, že Česká republika se stává centrem světové architektury. Prahu obohatí realizace od Zahy Hadid, Evy Jiřičné či Thomase Heatherwicka, černou Ostravu leskem svého jména obdaří Steven Holl. Máme se tedy na co těšit. Anebo spíš ne?
(Post)covid city
Karolina Jirkalová téma únor 2021
Způsob, jakým užíváme městský veřejný prostor, se během pandemie covid-19 výrazně proměnil. A byť to byla změna nedobrovolná, otevírá nám zároveň cestu k zdravější podobě města. Je jen otázkou, zda toho budeme schopni využít, než se oklepeme a draze vykoupenou citlivost...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
Získat předplatné