Chalupeckého cena 2021 opět pro všechny
Krok finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2020, kteří se rozhodli mezi sebou v rámci závěrečné výstavy nesoutěžit, vzbudil očekávání, jak se k prestižnímu ocenění pro umělce do 35 let postaví letošní nominovaní.
Finalisté a finalistky Ceny Jindřicha Chalupeckého 2021 (zleva podle směru hodinových ručiček): Robert Gabris, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Anna Ročňová, umělecký ne-kolektiv Björnsonova (Zuzana Žabková, Nik Timková,Tanja Šljivar, Lucia Kvočáková, Tamara Antonijević, Lucie Svoboda Mičíková). Zdroj: SJCH
„Vítame návrh organizačného tímu CJCH a podporujeme zachovanie kontinuity formátu bez jedného víťaza. Myslíme si, že naše spoločné rozhodnutie môže pomôcť pri presadení dlhodobej štrukturálnej zmeny fungovania ceny ako takej,“ uvedlo uskupení Björnsonova a společně s ostatními finalisty se rozhodli ve 32. ročníku rezignovat na soutěžní pojetí. V září 2021 se tak na výstavě v Moravské galerii potká čtveřice umělců a jedna skupina, které porota tentokrát vybrala z bezmála 90 přihlášených: Robert Gabris, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Anna Ročňová a umělecký ne-kolektiv Björnsonova.
Valentýna Janů (*1994), loňská absolventka AVU, se věnuje instalacím, v nichž často kombinuje videoeseje s prostředím dotvářeným textiliemi nebo objekty. „Pohrávají si s velkými životními otázkami určovanými světem technologie, patriarchálním uspořádáním nebo změnou klimatu,“ představuje její díla Společnost Jindřicha Chalupeckého.
Jakub Jansa (*1989) absolvoval UMPRUM a od minulého roku je společně s Julií Béna vedoucím Ateliéru performance na brněnské FaVU VUT. Pracuje s videem, performancí a instalací, jejichž pomocí buduje prostředí a situace propojující realitu s fikcí. V posledních letech se věnuje cyklu výstav Club of Opportunities. „Vytváří poutavé narativy napodobováním či propůjčováním hlasu nelidským entitám. Svými projekty zkoumá pozdní fázi postinternetového umění a korporátní estetiky, od nichž se kriticky distancuje a zároveň se v nich snadno orientuje,“ vysvětlila jeho výběr porota. S prací Jakuba Jansy (*1989) a Valentýny Janů (*1994) jste se už mohli na našich stránkách v minulosti setkat v rubrice Portfolio (Jakub Jansa, 6/2019, Valentýna Janů 2/2019).
Robert Gabris (*1986) je absolventem vídeňské Akademie výtvarných umění a v loňském roce se představil např. na pražském Bienále Ve věci umění. Ve své převážně autobiografické práci se vyjadřuje zejména prostřednictvím kresby. Těžištěm jeho zájmu jsou marginalizované skupiny a queer tělesnost, které konfrontuje s normami majoritní společnosti.
Anna Ročňová (*1989) vystudovala UMPRUM. Východiskem její tvorby je sochařství, jehož prostředky obzvlášť v posledních pracích opouští. Soustředí se na přírodu i její procesy i na civilizaci a její produkty, což ocenila také porota: „Svým poetickým přístupem prokazuje silnou vnímavost vůči světu rostlin a prozkoumává hranice a průsečíky městského a přírodního prostředí.“
Problematizaci subjektu autora do letošního ročníku přináší ne-kolektiv Björnsonova. Aktuálními členkami jsou Zuzana Žabková (*1987), Lucie Svoboda Mičíková (*1986), Lucia Kvočáková (*1984), Tamara Antonijević (*1989), Tanja Šljivar (*1989) a Nik Timková (*1986), jíž jsme se v našem časopise věnovali v Portfoliu v červnu 2020. Měňavkovité uskupení sdružuje řadu umělkyň a umělců z pražské, berlínské, bruselské a bělehradské scény. Samotný status „ne-kolektivu“ pak vysvětlují takto: „Na rozdíl od uměleckých kolektivů, které jsou charakterizované svými konkrétními členy tvořícími společně, je Björnsonova založená na tom, že její součástí jsou i ti lidé, kteří tam právě v daný moment nejsou. V průběhu času může kdokoliv vstoupit do procesu tvorby, být přítomný, jindy zůstat v pozadí jako duch, a přitom stále zůstat integrální součástí skupiny.“ Na jejich práci porotci ocenili pohyb mezi poli intuice a vědění: „Čerpá z různých inspiračních zdrojů od čarodějnictví přes feministickou literaturu po popkulturní symboly, například v rámci ženské hiphopové scény, svou praxi pak vždy zasazuje do současného geografického a sociopolitického kontextu.“
Oznámení finalistů doprovodilo prohlášení každého z nich, v němž vysvětluje, proč odmítá soutěžní pojetí finále. Umělci argumentují nemožností soutěžení v umění, věří, že nový přístup dovolí vlídnější a méně stresující prostředí pro vznik dalších děl. A předpokládají, že větší pozornosti se namísto poměřování dočkají samotná díla. „V reakcích na minulý ročník jsme se mohli dočíst, že Chalupecký ztrácí cenu i smysl. Nepřekvapím vás, je to naopak – Chalupecký nabírá na hodnotě. Nepodporuje pouze jednoho laureáta, ale rovnou pět. Temnou logikou art-indexů na scéně vzniká o čtyři sta procent více úspěšných umělkyň a umělců, o čtyři sta procent méně zármutku a záště,“ komentoval rozhodnutí Jakub Jansa.
O zavedení nesoutěžního modelu finále coby pravidla Ceny Jindřicha Chalupeckého se uvažuje již delší dobu. Méně kompetitivní pojetí však vzbudilo v minulém roce i odmítavé reakce. Ty poukazovaly na rozmělnění mediální pozornosti, které vyhlašování jediného vítěze přináší, nebo skutečnost, že individuálního laureáta nahrazuje neméně selektivní shortlist soutěžících.
Hosty letošní finálové výstavy bude dvojice Daniel Fernández Pascual a Alon Schwabe vystupující pod názvem Cooking Sections. Umělci s bohatými výstavními zkušenostmi (Manifesta 13, Serpentine Galleries) v současnosti vedou ateliér na Royal College of Art v Londýně. Ve svých instalacích, performancích a videích zkoumají geopolitické souvislosti skrze jídlo. Změny se letos dočkalo také složení poroty. Usednou v ní kurátorka Ivet Ćurlin, členka kolektivu ředitelek Kunsthalle Wien, dále umělkyně Anna Daučíková, ředitel Van Abbemuseum v Eindhovenu Charles Esche, šéfkurátor helsinského Muzea současného umění Kiasma João Laia a kurátor Jan Zálešák.
Editorial
Tomáš Klička editorial červen 2022
První číslo ART ANTIQUES (tehdy ještě s &) vyšlo v červnu roku 2002, tedy už před těžko uvěřitelnými dvaceti lety. Historie našeho časopisu je tak objemná, až je takřka nepřehledná.
Falza a spol.
Tomáš Klička výstava prosinec 2021
Padělané umění všeobecně považujeme za cosi podřadného. Za běžných okolností leží uklizené hluboko v depozitářích a raději se o něm příliš nemluví. Nyní se ale hned na dvou výstavách ocitlo v centru pozornosti: ve Šternberském paláci Národní galerie a v Galerii...
Editorial
Tomáš Klička editorial červenec 2022
Návštěva jakékoli výstavy je vedle duševního výkonu často i výkonem fyzickým. Své o tom vědí zejména návštěvníci rozsáhlých mezinárodních přehlídek typu bienále. Hned několik vám jich přinášíme i v tomto letním čísle.
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
