Člověk člověku vlkem
Markéta Dlábková dílo měsíce únor 2014
Třináctého února uplyne 160 let ode dne, kdy se v Sušici narodil malíř a kreslíř Maxmilián Pirner (1854–1924). Pro umělce narozené v 50. letech se vžilo označení generace Národního divadla. Skutečně i Pirner, stejně jako jeho vrstevníci Mikoláš Aleš, František Ženíšek či Jakub Schikaneder, zahájil svou kariéru účastí v soutěžích na výzdobu Zlaté kapličky. I přes jisté styčné body je však tato generace daleko spíše skupinou výrazných individualit. Zásadním rysem, jenž je charakterizuje jako jednotlivce, je různý způsob, jakým se vyrovnávali s novými uměleckými směry konce 19. století.
Z tohoto hlediska patří Max Pirner k nejosobitějším zjevům své doby. V jeho díle se spojují – a někdy i střetávají – neoromantické tendence s východisky akademismu a ohlasy symbolismu a secese skutečně originálním způsobem. Příznačná je pro ně ironie a sarkasmus plynoucí nejen z jeho pesimistické povahy, ale i z trpké zkušenosti s uměleckým světem. Po několika neúspěšných pokusech získat oficiální zakázky Pirner v 90. letech ustoupil z veřejné sféry a stal se jejím sžíravým glosátorem. Převážně prostřednictvím kreseb z fantastické říše faunů, pegasů a víl komentoval stav současné společnosti i umělecké praxe. Mezi nejvýraznější díla tohoto ražení se řadí kresba Pomocníci naivity a mistrovství z roku 1894, jež naráží na soudobý trend fotografického naturalismu, či malba Zelený reflex (1895), parodující například Hynaisem oblíbené užívání „naturalistických“ zelených odlesků.
I akvarel Homo homini lupus (Člověk člověku vlkem), pocházející z roku 1901, představuje takový jízlivý komentář. Okřídlená ženská postava Fantazie je zde ukřižována tlupou opic, další zvířata zvědavě přihlížejí pod křížem. Celý výjev Pirner stylizuje do podoby vitráže pomocí lineárního rozdělení kresby na jednotlivá „pole“. Ve spojení alegoricko-symbolického obsahu a okázale dekorativní formy spočívá jeden z ironických aspektů kresby. Forma vitráže byla užívána nejen jako součást soudobé reprezentativní architektury, ale i v rámci volné tvorby jako jeden z prvků secesní stylizace. Pirner tak v kresbě paroduje bezduchý dekorativismus, když spoutání Fantazie vyjadřuje nejen aktem ukřižování, ale i vpletením postavy do pevné struktury „sklíček“ vitráže.
Druhý aspekt kresby se obrací k vlastním zákrutám umělcova nitra. Pirner se postupně stále více izoloval od okolního světa a jeho samotářství přerůstalo v misantropii. Není tak náhoda, že toto dílo věnoval památce Arthura Schopenhauera – filozofa, který se zaobíral úvahami o bezútěšnosti lidského života a tvrdil, že nevyhnutelným údělem člověka je osamění. Název kresby pak odkazuje k Plautovu citátu, konstatujícímu principiální vzájemnou nesnášenlivost uvnitř lidské společnosti. Pirnerovo samotářství je přitom v hluboké souvislosti s podstatou jeho díla, v němž sice kritizuje konvenční principy „oficiálního“ umění, zároveň ale nezapře distanci, která jej dělí od nových uměleckých směrů.
Tento paradox se projevil již roku 1899, kdy Pirner dostal příležitost vydat samostatné číslo časopisu vídeňské Secese Ver Sacrum a současně představil své práce na první výstavě Jednoty umělců výtvarných. Jedním z vystavených děl byla i kolorovaná kresba Pan a Psýché (1899), kde gulliverovsky obrovitého Pana zkoumají trpasličí příslušníci moderní civilizace ve fracích a cylindrech. Parodické vyznění výjevu doplňuje secesní orámování, v němž jsou oběšeny zvířecí atributy Umění – pegas, labuť, orel a jednorožec. Prostřednictvím mistrně zvládnuté secesní stylizace se tedy Pirner vysmívá společnosti, která tento styl produkuje.
Pirnerův osobitý symbolismus nenašel u mladé generace pochopení. Jevil se jako přehnaně komplikovaný a těžkopádný, stále příliš spjatý s tradiční alegorií. Výmluvně to vyjádřil Miloš Jiránek: „(…) Už příliš všichni cítíme, že takovéto filozofování do malířství nepatří; a namáhavým jinotajům a symbolizování pomocí atributů jsme již valně odvykli.“ Právě nepříznivé přijetí této výstavy údajně vedlo Pirnera k definitivnímu odchodu z veřejného života. Akvarel Homo homini lupus tak příznačně vyjadřuje nejen ambivalenci umělcova vztahu ke světu, ale do jisté míry hovoří i o generačním zlomu, jímž procházela společnost konce století. Ideální svět Umění je v něm podroben nelítostnému střetu s realitou moderní doby, jemuž nakonec podléhá.
Dvě stě let s Josefem Mánesem
Markéta Dlábková téma září 2021
„Bohu dík – již dotrpěl!“ Tímto patetickým zvoláním uvedl Jan Neruda nekrolog Josefa Mánesa v Národních listech před 150 lety, dne 13. prosince 1871.
Učiti se kráse
Markéta Dlábková téma říjen 2016
Umění v ilustrovaných časopisech 2. poloviny 19. století / Ilustrované časopisy představují jeden z výrazných fenoménů 19. století. Byly první platformou, na níž se multiplikovaný obraz dostával k širokému publiku, a svým obrovským dosahem a mírou popularity jsou...
Maroldovo panorama
Markéta Dlábková téma červenec 2018
Osudy iluzivní malby konce 19. století / 15. června roku 1898 se otevřely brány Výstavy architektury a inženýrství, třetí velké celonárodní přehlídky v pražské Královské oboře. Českému publiku se na ní poprvé představila atrakce, která již přes sto let fascinovala
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
