Co chránit?
Karolina Jirkalová editorial únor 2013
Ta diskuse se jako bumerang stále vrací. Bezpečně vzplane s každým záměrem na demolici či radikální přestavbu některé z výrazných staveb z období 1948–89. Které budovy z této doby chránit a podle jakých kritérií jejich hodnotu posuzovat?
Památková péče od svého vzniku stojí na pohyblivém ledě mezi kunsthistorií a společenskou poptávkou. Její pozice se výrazně komplikuje v situaci, kdy se na hodnotách, které je třeba chránit, neshodne společnost jako celek. Ve své nahotě se to projevuje právě v diskusi nad „socialistickou“ architekturou. Její vnímání se liší především v závislosti na generační zkušenosti – ani dnes nejsme schopni tyto stavby oddělit od atmosféry doby, kdy vznikly.
Situace architektury je v tomto ohledu mnohem obtížnější, než je tomu třeba u výtvarného umění nebo literatury. Tam přeci jen existovala jakási „šedá zóna“ pololegálních aktivit a také neoficiální scéna – výstavy v prostorech mimo galerie, samizdat, exilová nakladatelství, ale i psaní či malování „do šuplíku“. Architektura se do šuplíku ani na žádném neoficiálním pozemku postavit nedá. Je všem na očích a stává se znakem doby. Relativně vstřícně je tak přijímána architektura 60. let, pozdější realizace to však mají nahnuté. Všechno je to zkrátka „socialistická“, nebo „normalizační“ architektura a rozlišit pod nánosem dobovosti nějaké hodnoty je pro mnoho pamětníků téměř nemožné. U generace narozené v 80. letech pak často dochází k opačné reakci – estetiku období normalizace si pozitivně spojují se svým bezstarostným dětstvím.
Architektura přitom podléhala mnohem menší ideologické cenzuře než třeba výtvarné umění či literatura. Nicméně její technické možnosti, vazba na světové dění i ekonomické a sociální mantinely byly samozřejmě dosti omezené. Přesto mezi těmi, kdo ve specifických podmínkách centralizovaného stavebnictví své projekty realizovali, byla celá řada kvalitních architektů. Zhodnocování jejich práce ostatně již několik let běží na plné obrátky – ať už jde o práce libereckého Sialu, manželů Šrámkových či Machoninových, Karla Pragera, Viktora Rudiše a dalších.
Při hledání argumentů, zda konkrétní stavbu chránit či nikoli, se už je čeho držet. Ať už je to kontext celku díla autora či ateliéru, dobový i současný zájem odborníků, vztah k vývoji myšlení o architektuře u nás i ve světě, progresivita architektonického řešení daného zadání nebo čistě architektonické kvality práce s prostorem a hmotou nebo kontextualita. Přesto diskuse nad hodnotami jednotlivých staveb vypukají znovu a znovu, a je to tak dobře. Jinak než prostřednictvím diskuse, a to jak odborné, tak veřejné, se k širší shodě nedobereme. Je však třeba, aby to byla debata věcná, uvážlivá a s jasnými argumenty.
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
Ceny UHS
Karolina Jirkalová zprávy červenec 2021
Na červnové valné hromadě Uměleckohistorické společnosti byla udělena obě tradiční ocenění – Cena Josefa Krásy a Cena UHS.
Velmi podivné a dvojznačné zboží
Karolina Jirkalová architektura listopad 2019
Podle zpráv z médií se zdá, že Česká republika se stává centrem světové architektury. Prahu obohatí realizace od Zahy Hadid, Evy Jiřičné či Thomase Heatherwicka, černou Ostravu leskem svého jména obdaří Steven Holl. Máme se tedy na co těšit. Anebo spíš ne?
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
