Dělám si dobře

Kateřina Černá v ateliéru leden 2009

Tomáš Smetana kreslí pouze dva tradiční žánry: zátiší a portréty. Nekreslí, ale „čárkuje“. Při práci používá starou mikrotužku HB o průměru 0,3 milimetru. Na kresbách pracuje týdny, měsíce, roky. Pomalé tempo mu nevadí. Čárkování je pro něj způsob, jak si udělat dobře.

„Předměty na zátiších mě vlastně vůbec nezajímají,“ překvapil mě hned v úvodu našeho setkání v Galerii České pojišťovny. „Mě zajímá ten proces čárkování, který mám rád a který dělám už patnáct let.“ Základem Smetanovy práce je mechanické šrafování plochy jedním barevným odstínem. Nejčastěji tužkou, ale občas také pastelkou nebo tuší. Hotová kresba se pak skládá z mnoha takto vyšrafovaných ploch.

Technika čárkování je zároveň osobní terapií, metodou, jak si vyprázdnit hlavu a promyslet další postup. „Je to pomalé a trvá to dlouho, takže nikdy neudělám žádný ukvapený krok. Nakreslím něco tam a pak mě napadne, že mám dokreslit něco jiného, až to mám takhle nakresleno celé.“

Smetanovy kresby se svou přesností podobají fotografickému záznamu a ani on sám se tomuto přirovnání nebrání: „Myslím, že předměty snímám jako kamera foťáku s dlouhou časovou expozicí.“ Přesto je, zejména na portrétech, patrná velká míra stylizace. „Třeba ty tvoje boty,“ připomíná Smetanovi malíř Jan Merta, který právě dorazil. „Nebo u zátiší to je paměť těch věcí. Ty je sice zachytíš opticky, ale jejich výběr a uspořádání je na tobě.“ 

Stále jemněji

Zátiší Smetana sestavuje z věcí, které mají paměť a dlouho vydrží. Proto kreslí hračky svých dětí a taštičky od tety Vlasty nebo květy anthurií. Používá také předměty, které odrážejí své okolí, jako jsou zrcadla nebo hrnce. Portréty vítá hlavně jako příležitost k setkání: „Portréty nedělám podle fotky, ale podle skutečnosti. Když někoho portrétuji, tak se s tím člověkem setkám a pěkně si popovídáme.“ Mezi portrétovanými najdeme malíře Václava Stratila, Jana Mertu nebo Františka Matouška.

Přestože jsou dnes Smetanova díla zaplněna zcela konkrétními lidmi nebo předměty, nebylo tomu tak vždy. „Když jsem začínal dělat kresby, tak na nich nic realistického nebylo. Jenom čárky.“ Také ty se během posledních patnácti let proměnily. „Dřív bývaly takové robustnější. Teď jsem došel k tomu, že nechci, aby bylo vidět, jak je to udělané.“

Linka je proto stále jemnější, což ovšem zabírá také více času. Zpočátku byla kresba hotová za několik dní, pak za několik měsíců, velký portrét Františka Matouška zabral dva roky. „Už jsem trošku unavenej,“ říká Smetana. Ze zakletí stále jemnějšího čárkování někdy uniká tím, že používá barevné pastelky nebo tuše Winsor Newton.

Cesta k obrazu

„V barevných pastelkách a tuších jsem si zkoušel takovou cestu k obrazu,“ říká Smetana. „Jde to několikanásobně rychleji a při práci to pořád funguje meditativně. Ale vznikaj takový barevný šílenosti. Výhodou je, že se barvy nemusejí míchat. Když chcete nějaký barevný odstín, tak si zvolíte danou pastelku a máte odstín hotovej.“

Míchání barev a ořezávání tužek Smetana nemá rád. Pracuje vždy několik hodin v tahu a nechce se ničím zdržovat. „Mikrotužka má tu výhodu, že se nemusí ořezávat. Člověk jenom zacvaká a jede dál. Na pastelky mám elektrické ořezávátko. Strčím je do něj a hned mám špičku.“

Malování obrazů, o němž Smetana uvažuje a které obdivuje u Jana Merty, pro něj není pouze jinou technikou. Jde o jiný tělesný prožitek, jiný životní postoj: „Když kreslím, sedím na židli sevřenej v takový pozici jako vajíčko, sedím si na koulích. Merta vstupuje do obrazu celým tělem – rukama, nohama. Prostě to tam natáhne. Je to velkorysejší a svobodnější.“

„Na obraze děláš pořád rozhodnutí dobrý – špatný. Člověk je vystaven neuvěřitelnému napětí. To bych neunesl,“ říká Smetana a volí jistější kresbu, která zůstává do poslední chvíle otevřenější než obraz. „Mezi bosýma nohama bylo na koberci nakresleno černé káčátko, které jsem pak vygumoval,“ píše v komentáři k jednomu ze svých portrétů. Malbu vygumovat nelze.

Malování vyžaduje podle Smetany také větší nasazení a odolnost vůči nezdarům: „Rok maluješ na obraze, pak k němu přijdeš, uděláš několik tahů štětcem a je to buď dokončený, nebo zničený.“ „Nebo vezmeš kudlu a je to taky vyřízený. To patří k věci,“ reaguje Merta. Ten ovšem nepřikládá rozhodování v malbě takovou váhu: „Myslím, že člověk zas tak moc rozhodnutí nedělá. Spíš respektuje něco, co visí v prostoru. Mám pocit, že malování nemám tak úplně v moci, že nejsem tak velkým pánem té situace.“

Propojení světů   

Na jednom ze Smetanových zátiší najdeme katalog dánského malíře Wilhelma Hammershøie. „Máme podobný přístup,“ vysvětluje. „Jeho obrazy jsou intimní, mají lidský rozměr. Barevnost je taková šedivější, je tam zvláštní ticho a melancholie.“ Hammershøi je známý tím, že celý život maloval svou sestru v interiéru jejich společného kodaňského bytu. Smetana ale soukromá zátiší od figurálních portrétů striktně odděluje.

„Rád bych to někdy propojil,“ říká. „Zátiší je moje samota, kdy si dělám dobře. Portrétování je společenská záležitost.“ Podle Jana Merty, který Smetanovu tvorbu sleduje dlouho a pozorně, už k propojení figury a zátiší došlo – v zrcadlech a hrncích se někdy odráží kreslířův autoportrét. Musíme se ale pořádně podívat. Pronikání barvy a autoportrétů do Smetanových zátiší naznačuje směr, kudy by se jeho tvorba mohla ubírat.

Přes veškerou kresebnou preciznost nebo právě díky ní mohou díla Tomáše Smetany vyvolat v divákovi úzkost. Jako by měl autor strach z prázdného prostoru. Teritorium je vymezeno a ovládnuto. Proto jsem se ho na závěr zeptala, jestli je pro něj důležité, že čárkováním vyplní celou plochu kresby. „Je tam jakási posedlost,“ přiznal klidně.

 

 

Tomáš Smetana se narodil v roce 1960. Jeho spolužáky na Akademii výtvarných umění, kterou dokončil v roce 1985, byli Martin Mainer, Jiří David nebo Petr Nikl. Ve 2. polovině 80. let hlídal s Václavem Stratilem Anežský klášter. V 90. letech vystavoval v galeriích Behémot, Pecka nebo JNJ. V současnosti učí výtvarnou tvorbu na Stavební fakultě Vysokého učení technického v Brně. Žije v Novém Městě na Moravě se ženou Klárou a dvěma dětmi. Výstavu jeho nejnovějších prací nazvanou Jako žlutá lilie můžete vidět do 18. ledna v Galerii České pojišťovny.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard