Dominik Gajarský
Michal Novotný portfolio duben 2017
Pečlivě vystavěná kritika filmového média, která se neobrací sama do sebe, ale narušuje stereotypy našeho vnímání vyprávěním skutečných příběhů. Práce Dominika Gajarského, jednoho z letošních finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého.
„V podstatě je každá klec rámem okolo zvířete v ní. Lidé do zoo přicházejí proto, aby se dívali na zvířata. Procházejí od klece ke kleci, stejně jako diváci v galerii umění. A přece je to, co vidí, vždy špatně,“ zaznívá v mluveném komentáři k filmu Bílý nosorožec, který Gajarský natočil na 16milimetrový formát v létě 2015.
Film zachycuje poslední tři známé žijící exempláře bílých nosorožců držené v zajetí v salcburské zoo. Čtený text je od kritika, esejisty a spisovatele Johna Bergera, který se proslavil hlavně díky dokumentárnímu pořadu BBC Ways of Seeing. Berger v něm již v roce 1972 rozkrýval ideologické pozadí zdánlivě neutrálních způsobech „dívání se“ ukotvených v každodennosti západní kultury, ať se již jedná o ženské akty, reklamu, nebo právě zoologické zahrady. Archaičnost zvoleného média zdůrazňuje, že v roce 2015 natočení nosorožci jsou již sami jaksi minulostí. Zrnitý obraz i poslední žijící nosorožci ale zároveň vzbuzují jakýsi vágní dojem autenticity. Právě tento západní model opravdovosti společně s předpokládanou nevinností pohledu Gajarský celou svou uměleckou prací kritizuje.
V díle Hymenopus coronatus, videoinstalaci připravené speciálně pro stálou sbírku asijského umění Národní galerie v Praze, vidíme kudlanku na květu orchideje požírající mouchu. Po vzoru dokumentárních filmů perfektně ostré dílo oplývá nepochybnou krásou v pomalých pohybech kudlanky a odstínech jejího barvení; stejně tak je ale zároveň krutým spektáklem. V kontextu sbírky asijského umění, a specificky místnosti věnované tibetskému buddhismu, je tak i komentářem k tomu, jak se artefakty spojené se spiritualitou jiných kultur dostaly, často prostřednictvím loupení a plundrování, do západních muzeí, kde slouží k „neutrální“ učené kontemplaci. Kudlanka je však zároveň vzácným a vysoko ceněným druhem, jehož biotopem se tak postupně stala hlavně terária chovatelů. To, co vidíme, nakonec není přírodní koloběh predátora a jeho kořisti, ale v hotelovém pokoji vytvořená scéna s každoročně kvetoucími hybridy orchidejí a bezmocnou nelétavou mouchou vyšlechtěnou pro krmení jiného chovného hmyzu a plazů. Gajarský tak opět kriticky cílí na jednotlivé módy autenticity a nezúčastněnosti – kameramana, média, diváka i jednotlivých aktérů scénicky komponovaného a předváděného dramatu.
Obchodu se zvířaty se dotýká i dílo Nechtěné dobrodružství. Gajarský v několika zlínských zverimexech vložil do terárií s exotickými zvířaty, sto-, dvouset- a tisícikorunové bankovky. Naprostá apatie leguánů, ještěrů, žab a cvrčků k lidmi uznávaným peněžním hodnotám působí až komicky, přitom ale výrazově nesmírně silně. Představuje totiž palčivou kritiku na téma nemožnosti porovnávat komplexitu živého tvora s platebními prostředky. Volba české měny ještě dotváří celkovou nemístnost situace a jeví se stejně exotickou jako plazi pózující vedle v písku pečlivě naaranžovaných kaktusů.
Gajarský nepoužívá žádný nalezený materiál, vše si vždy fotí i natáčí sám. Dokonalost zpracování a naprosté zvládnutí zvoleného žánru i techniky mu tak umožňují důsledně konstruovat kritiku samotného média, aniž by vyznívala demonstrativně. Tak tomu ostatně bylo i u starších prací, jako je série fotografií Vejce a sirky nebo video Cesta na počátek času. Obě jsou kolážovou předělávkou série obrazových triků odkazující ke slavným postavám filmové historie, v druhém případě k Jeanu Painlevému. Krédem tohoto francouzského režiséra, považovaného za jednoho ze zakladatelů přírodovědného filmového dokumentu, bylo „věda je fikce“ a ve svých filmech zobrazoval mořské koníky, krev sající netopýry a mořské rournatce s lidskými charakterovými rysy.
Na loňské samostatné výstavě v GHMP Carausius morosus začíná Gajarský rozehrávat volnější asociativní hru. Strašilka zde není podrobena dekonstruujícím postupům odhalujícím ukotvenost její identity a jejího obrazu v systému dominance a směny, nýbrž volně transponována různými médii, v jejichž rámci dochází k mezidruhovými a snad i ontologickým setkáváním. Jednou jsou to všední předměty spolu s texty rasistických a šovinistických vtipů na sérii fotogramů, podruhé v instalaci dominujícím videu se strašilka potkává s mladou dívkou, leze po jejím nahém těle, jejích černě nalakovaných nehtech, vytetované palmě… Vše je přitom nasvíceno jasně červeným světlem. Nakonec není vůbec jasné, koho, respektive co ze zobrazeného – klíče, papírové kapesníky a vtip o přítelkyni a stodolarové bankovce nevyjímaje – tu můžeme považovat za objekt a co za subjekt, kdo je tu aktivní a kdo pasivní, a kdo je tu vůbec nositelem nějaké schopnosti jednat.
Spolupráce Dominika Gajarského s Laurou Trenčanskou vyústila v divadelní performanci Ezopovy bajky 2 představenou loni na ostravském festivalu Norma. Arogantně krásná a vlastním obrazem znuděná Trenčanská předčítající vleže z tabletu publiku několik zkrácených bajek doplněných o vlastní hluboce ploché příběhy je vlastně také jakýmsi polidštěným zvířátkem. Její krása fascinující diváka je produktem kultury obrazu a kultu mládí, a umožňuje jí tak určitou skepsi a z ní plynoucí nadřazenost ve vztahu k vlastní roli. I bezduchá moudra, která pronáší, tak získávají určitý sex-appeal a vážnost. Zároveň jí však nastavení situace nikdy neumožňuje z role vystoupit z a skutečně se k něčemu vyjádřit nebo jí v posledku stejně nikdo neposlouchá. Pódium, světla a kamery, stejně jako oblečení a obecně móda, reklama a zažitý systém zobrazování „mladé dívky“ v západní kultuře, ji rámují stejně jako ona zvířata v zoo.
Jakub Hájek a František Hanousek
Michal Novotný portfolio prosinec 2021
Za poslední dva roky se tvorba Jakuba Hájka a Františka Hanouska proměnila téměř k nepoznání. Podobně jako celé současné umění, které přešlo od postinternetového okouzlení technologickým, nelidsky dokonalým povrchem k osobní citové investici vtělené do rukodělného,
Mramorové schody a oranžový vztek
Michal Novotný recenze únor 2020
V polovině ledna skončilo 9. trienále současného umění v Moderní galerii v Lublani s podtitulem Mrtvé a živé (Dead and Alive), jediná loňská mezinárodní přehlídka kurátorovaná českým kurátorem.
Těla bez duše
Michal Novotný zahraničí září 2021
Samostatná výstava německé umělkyně Anne Imhof za účasti dvacítky dalších umělců opanovala až do 24. října celý tříhektarový prostor pařížského Palais de Tokyo.
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
