Duch Montmartru

Tereza Jindrová web

Pro období od konce prusko-francouzské války do počátku první světové války se vžilo označení belle époque – krásné časy míru, technického pokroku, ekonomického růstu, rozkvětu kultury. Tehdy byla postavena Eiffelova věž, vznesly se první aeroplány, byly proraženy velké bulváry plné světel a s prvním vystoupením impresionistů spojujeme také počátky moderního umění. Jaká ale byla tato doba na Montmarteru – v tom „jednom velkém uměleckém ateliéru“, jak jej popsal jeden umělecký kritik na konci 19. století?

2141.jpg

Výstava Esprit Montmarter. Die Bohéme in Paris um 1900 si vzala za cíl zbořit některá klišé, která převládají v idealizovaných představách dnešních milovníků umění dané doby. Montmartre, neboli „hora mučedníků“, byl k Paříži přičleněn až v roce 1860. I v následujících desetiletích se však jednalo o okrajovou část téměř vesnického charakteru, kterou nijak nezasáhly radikální urbanistické změny G.-É. Haussmanna v srdci Paříže ani postupující elektrifikace. Montmartre – nejvyšší místo ve městě – byl naopak charakteristický svými křivolakými, neosvětlenými uličkami, kam se často neodvážila ani policie a naopak zde bylo ideální podhoubí pro různé gangy, zlodějíčky, prostitutky a pokoutní prodejce kdečeho. Sociální podmínky většiny obyvatel této čtvrti, kterou dnes lidé považují za „nejromantičtější místo v nejromantičtějším městě“, byly neslavné a nejhůře na tom byli ti, kteří žili v malých, na sebe namačkaných přístřešcích zvaných „les maquis“. Dnes bychom je označili jako slumy. Umělci působící v tomto prostředí tedy byli nejen velkými inovátory ve smyslu umělecké formy, ale také věrně odráželi své okolí – nevěnovali se idealizovaným výjevům, které měly své pevné místo na oficiálních Salonech, nýbrž kouzlu, ale také bídě života svého okolí i sebe navzájem.

Hlavní tezí kurátorů výstavy byla tedy nespornost vlivu sociálně-ekonomických podmínek na tvorbu umělců na Montmarteru. Samotné toto konstatování se dnes snad zdá (alespoň většině historiků umění – doufejme) jako samozřejmé. Pokud se ale podíváme na velké výstavy zabívající se uměním daného období, zjistíme, že je takovýto úhel pohledu spíš výjimkou. Pro Čechy nejbližší institucí pořádající velkorysé tematické výstavy z počátků moderního umění je asi vídeňská Albertina. I pro nákladné a organizačně velmi náročné výstavy v tomto muzeu ale často platí neinvenčnost a uzavírání umělecké tvorby do jakéhosi vakua. Velká výstava o impresionismu v roce 2010 byla víceméně zaměřená na autonomní vývoj umění jako takového, divákům ale nabídla alespoň zajímavé fetiše jako původní malířské potřeby nebo zajímavosti typu mikroskopických a rentgenových snímků maleb. Neposkytla tedy příliš rozsáhlý exkurz do historických souvislostí tvorby impresionistů, nýbrž atraktivní „zážitkovou“ formální analýzu. To výstava fauvistů z roku 2013 soustředěná především kolem Henri Matisse si už nedala práci ani s tím. Výstava, na niž se podařilo zapůjčit slavná díla z nejvýznamnějších světových muzeí, zřejmě spoléhala právě na tuto exkluzivitu a spokojila se s chronologickým řazením děl s občasnými personálními akcenty. Zážitek z procházení sálů, kde visel jeden petrobarevný obraz vedle druhého na křiklavě fialových panelech, byl jednoduše ubíjející.

Frankfurtská výstava

Naopak výstava ve frankfurtské kunsthalle Schirn nevsadila na záplavu chef-d´oeuvrů z celého světa nýbrž na originální kurátorskou koncepci. Samozřejmě i zde byla k vidění díla zapůjčená z Musée d’Orsay, Tate Gallery, MoMA a dalších významných sbírek, výstava však nebyla postavená jen na olejích velkých mistrů, ale její velkou část tvořily také kresby, grafické listy, plakáty a dobové fotografie. Ocitla se tak vedle sebe slavná jména jako Edgar Degas, Pierre Bonnard, Kees van Dongen, Amadeo Modigliani, Vincent van Gogh nebo Pablo Picasso, ale výstava poskytla náležitý prostor i méně známým montmarterským umělcům přelomu století jako byl Théophile-Alexandre Steinlen, Giovanni Boldini nebo Louis Anquetin, jehož portrét dámy se závojem se stal hlavním propagačním obrazem. Ačkoli ženy na výstavě figurovaly především jako objekty zobrazení, kurátoři se pokusili zdůraznit odkaz dvou velkých montmarterských umělkyň. Marie Laurencin vyučená jako malířka porcelánu se obrátila k volné tvorbě a pohybovala se v okruhu umělců jako Picasso nebo Apollinaire. Slavnější Suzanne Valadon, kterou český divák „důvěrně“ zná z Hynaisovy opony Národního divadla, pak dobře ztělesňuje úzkou vazbu mezi „lůzou“ a uměleckou bohémou. Valadon pocházející z nejnižších poměrů se svého času živila jako modelka (mj. u Renoira, Toulouse-Lautreca nebo Degase), ale emancipovala se prostřednictvím vlastní tvorby. Povedlo se jí to na rozdíl od stovek dívek, které se scházely každé pondělí na Place Pigalle, kde zkoušely sehnat výdělek jako modelky. Tato jejich snaha ale nebyla vedena touhou se proslavit a zosobnit umělcovu múzu, nýbrž spíše odrážela míru tehdejší nezaměstnanosti.

Aby výstava postihla mnohoznačnost života na Montmarteru očima umělců konce jednoho a začátku druhého století, rozdělili ji kurátoři nikoli chronologicky nebo podle osobností, nýbrž do tematických kapitol: Montmartre jako vesnice; Kavárny, pijáci absinthu a varieté; Modelky, tanečnice, prostitutky; Říše fantasie a cirkus; Prostor outsiderů a sociálních změn; Síť umělců a obchodníků; Plakát jako nová forma umění. Podařilo se jim tak ukázat různé podoby těhdejšího života a tvorby, v úhrnu nesla ale celá výstava jednotnou atmosféru. Divák tak mohl odcházet okouzlen ze setkání s působivými díly, současně ale jistě ocenil, že mu výstava nenabídla pouze tento zážitek, nýbrž také určitý úhel pohledu na historickou skutečnost.

Jednoznačně největší prostor byl věnován tvorbě Henry de Toulouse-Lautreca. Tato velká, ale tragická postava jakoby odrážela étos celé výstavy. Vzhledem k tomu, že zde byla představena celá škála jeho tvorby od olejů, přes kresby a grafiky až po slavné plakáty a časopisecké ilustrace, můžeme výstavu vnímat také jako poctu tomuto umělci k letošnímu 150. výročí jeho narození. Výstava Esprit Montmarter však tuto poctu nesložila jednoduše prostřednictvím monografie nebo školometské výstavy věnované nějaké skupině či –ismu. Tím, že byla zaměřena topograficky a na delší časový horizont, umožnila zažít divákovi něco nového i ve vodách, které už možná považoval za známé.

Shrnuto a podtrženo: svým způsobem nebyla výstava Esprit Montmarter nijak světoborná. Dalo by se najít i mnoho nedostatků a celkově s interpretací, kterou vůči vystavenému umění předložila, polemizovat. Jenže to by musely být podobné výstavní projekty široce rozšířeným standardem, jímž nejsou bezvýhradně ani v zahraničí, ani u nás, kde si zatím můžeme nechat zdát i o oněch prestižních zápůjčkách. Nedostatek chef-d´oeuvrů ale nemusí být nutně fatální – vždyť jak se ukázalo na fauvistech v Albertině – významná díla ještě nedělají významnou výstavu. To je výzva nejen pro kurátory, ale i pro diváky, kteří by se něměli spokojit jen s tím, že jim výstava nabízí setkání s originály.

 


Esprit Montmartre

Pořadatel: Schirn Kunsthalle Frankfurt
Termín: 7. 2. – 1. 6. 2014
Web: www.schirn.de

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné