Freska jako dekorace a péče
Jiří Ptáček portfolio říjen 2019
Comunite Fresca založily před třemi lety vizuální umělkyně Dana Balážová (*1989), Markéta Filipová (*1990) a Marie Štindlová (*1990) jako platformu pro společnou práci v technice freskové malby. Během tří let přijaly pozvání od několika galerijních institucí: například PLATO v Ostravě, Galerie Mimochodem v Praze nebo Galerie Měsíc ve dne v Českých Budějovicích. V rámci loňského letního programu Boží dílo brněnských Galerií TIC malovaly na kameny v Růženině lomu při skalním masivu Hády. Stejnou hodnotu pro ně ale má práce pro soukromé byty a domy. Všechny se věnují rovněž samostatné autorské tvorbě a Marie Štindlová působí také ve skupině TMA (spolu s Terezií Štindlovou a Adélou Korbičkovou). V současné době je Comunite Fresca nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého.
V legendistice uměleckých skupin, a to nejen těch výtvarných, zaujímají výjimečné postavení zakladatelská vyprávění. Patrně více než v jiných oblastech však má akt ustavení „kolektivního těla a mysli“ ve výtvarném umění mimořádnou přitažlivost, patrně posilovanou neustávajícím napětím mezi individuálními a kolektivními režimy umělecké tvorby. Samozřejmě i Comunite Fresca má takový příběh: O třech absolventkách FaVU VUT v Brně na společné dovolené v Chorvatsku a o oblázkové pláži omývané teplými vlnami Jaderského moře, kde se shodly na tom, že mají chuť si vyzkoušet dosud nepoznaný postup freskové malby. Pro Danu Balážovou, Marii Štindlovou a Markétu Filipovou, z nichž dvě posledně jmenované se spřátelily již jako náctileté na vyhlášených výtvarných kurzech Majky Filipové ve Vraném nad Vltavou, to byl rozhodující okamžik, kdy kamarádství přerostlo v tvůrčí cíle.
Svá východiska společně shrnuly do čtyř bodů, zčásti reagujících na zkušenosti, které záhy učinily. V prvním bodě se jako autorský kolektiv vyrovnávají s důsledky rozhodnutí používat malířskou techniku se slavnou minulostí a nejasnou přítomností („Malujeme vlastní fresky. Neopravujeme ty staré.“). Druhým bodem („Jedna rozměrná malba, kde se tři rukopisy spojí v jeden.“) pak nejenže fakticky osvětlily svůj tvůrčí postup, ale v symbolickém smyslu také relaci mezi jednotlivým a kolektivním. Vzájemná shoda se pro ně stala podmínkou realizace jakékoliv práce. V tomto místě je vhodné podotknout, že ani jedna nerezignovala na vlastní tvorbu. A jestliže přiznávají, že například letos musely jít jejich individuální záměry stranou kvůli rozsáhlejšímu projektu pro Cenu Jindřicha Chalupeckého, tak zároveň zdůrazňují, že nemají v úmyslu nechat se skupinou pohltit. Fresková malba je pro ně příležitostí experimentovat právě s tím, co by jinak nevyhledávaly, s jiným typem materiálu, jehož možnosti stále objevují, a také s určitou „kutilskostí“ svých výzkumů a experimentů. Navzdory úspěchům, jakým je finále CJCH, trvají na tom, že v dané oblasti nejsou školeny, a s technikou se seznamují „za pochodu“.
Posledními dvěma body svého „manifestu“ Comunite Fresca upozorňuje na nutnost „obezřetného dialogu“ mezi sebou, obrazem a místem a na vztah mezi přípravou a spontánním tvůrčím procesem („Plánujeme, ale ne za každou cenu. Omítka rychle schne a my rychle jednáme.“) Autor tohoto textu měl vloni příležitost sledovat, jak poslední dva body vypadají v praxi. Příprava fresky začala korespondencí se zadavatelem, která nicméně nevyústila v předložení návrhu, ale pouze v poskytnutí dílčích motivů. Ty autorky po faktickém příjezdu na místo opět přepracovávaly, doplňovaly a nahrazovaly novými. Teprve po ukončení fáze skicování a dohadování, při kterém už nešlo pouze o vymezenou výseč stěny, ale i o klima celého místa, následovalo samotné zhotovení malby.
Jestli ve jmenovaných bodech něco nezmínily, tak svůj přístup k výtvarnému pojetí realizací. Snad ale právě kvůli oněm třem rukopisům, které se s každou další malbou do mokré omítky znovu slučují v jeden, Comunite Fresca nepovažovala za správné nechat petrifikovat některou z výtvarných možností. Po uplynutí tří let každopádně vidíme, že se přiklánějí spíše k abstraktním kompozicím s opatrnou příměsí stylizovaných obrazových symbolů. Nejvyšší instancí jim je obvykle „poezie“ a jejím korektivem osobnost recipienta, který to které prostředí obývá či navštěvuje. Odlišně tak přistoupí například k malbě pro Galerii Mimochodem, kolem které každý den tisíce lidí pospíchají na metro, a jinak k dílu pro soukromý byt, kde s rodiči žije dítě. Nechtějí vnímat nabídnutý prostor bez jeho uživatelů, a uživatele bez prostoru, kterým jsou obklopeni.
V uplynulých třech letech Comunite Fresca pracovala pro kulturní instituce i soukromé zájemce. V případě přípravy na finále CJCH ovšem poprvé vztah umělec–zadavatel obrátily a nabídly své služby jako první. Nápad oslovit čtyři neziskové organizace se sociální a ekologickou agendou a Kancelář veřejného ochránce práv v Brně s nabídkou bezplatného doplnění prostoru freskami se odvinul od sympatií ke službám, jejichž hlavním cílem je péče a pomoc. Zároveň však pět provedených maleb manifestuje postoj autorek k roli dekorativního umění. Rozpozná-li zde čtenář ozvěny soudobého feminismu zdůrazňujícího význam inkluze a péče, nebude nejspíše daleko od zdroje. A bude-li se nad volbou „neziskovek“ zamýšlet v intencích dnešní politické debaty, v níž jsou označovány za parazity vysávající finance z našeho společného měšce, může v jejich novém projektu poprvé rozpoznat i zřejmé kontury angažovaného postoje. Pro Comunite Fresca ale není nic vzdálenějšího než se této hlasité diskuze účastnit. Přednost dávají praktickým krokům zlepšování našeho životního prostředí a vztahů a také symbolickému významu uměleckého činu, který může být malý rozsahem, ale velmi konkrétně se obrací k těm, kteří se ve své složité situaci mohou cítit osamělí a přehlížení.
Kniha je pořád nejlepším archivem myšlenek
Jiří Ptáček rozhovor listopad 2021
Grafická designérka Adéla Svobodová se soustředí na tištěné publikace o výtvarném umění: odborné knihy, výstavní katalogy, autorské knihy nebo monografie. V rozhovoru o její práci, letos natřikrát oceněné v soutěži Nejkrásnější kniha roku, jsme se zaměřili na...
Anna Hulačová
Jiří Ptáček rozhovor září 2021
Rozhovor s Annou Hulačovou vedeme ve středočeském Klučově, ve staré chalupě, kterou si postupně opravují spolu s partnerem, sochařem Václavem Litvanem. Přes okno na dvůr čas od času zavadím zrakem o Anninu betonovou figuru. Na rukou má natažené jakési glazované palčáky a ...
Rudolf Samohejl
Jiří Ptáček květen 2021
Na počátku letošního roku jsme s Rudolfem Samohejlem zažili neobvyklou situaci, když v galerii zaplombované lockdownem pracoval celý měsíc na své výstavě Zhluboka se nadechni.
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?