Freska jako dekorace a péče
Jiří Ptáček portfolio říjen 2019
Comunite Fresca založily před třemi lety vizuální umělkyně Dana Balážová (*1989), Markéta Filipová (*1990) a Marie Štindlová (*1990) jako platformu pro společnou práci v technice freskové malby. Během tří let přijaly pozvání od několika galerijních institucí: například PLATO v Ostravě, Galerie Mimochodem v Praze nebo Galerie Měsíc ve dne v Českých Budějovicích. V rámci loňského letního programu Boží dílo brněnských Galerií TIC malovaly na kameny v Růženině lomu při skalním masivu Hády. Stejnou hodnotu pro ně ale má práce pro soukromé byty a domy. Všechny se věnují rovněž samostatné autorské tvorbě a Marie Štindlová působí také ve skupině TMA (spolu s Terezií Štindlovou a Adélou Korbičkovou). V současné době je Comunite Fresca nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého.
V legendistice uměleckých skupin, a to nejen těch výtvarných, zaujímají výjimečné postavení zakladatelská vyprávění. Patrně více než v jiných oblastech však má akt ustavení „kolektivního těla a mysli“ ve výtvarném umění mimořádnou přitažlivost, patrně posilovanou neustávajícím napětím mezi individuálními a kolektivními režimy umělecké tvorby. Samozřejmě i Comunite Fresca má takový příběh: O třech absolventkách FaVU VUT v Brně na společné dovolené v Chorvatsku a o oblázkové pláži omývané teplými vlnami Jaderského moře, kde se shodly na tom, že mají chuť si vyzkoušet dosud nepoznaný postup freskové malby. Pro Danu Balážovou, Marii Štindlovou a Markétu Filipovou, z nichž dvě posledně jmenované se spřátelily již jako náctileté na vyhlášených výtvarných kurzech Majky Filipové ve Vraném nad Vltavou, to byl rozhodující okamžik, kdy kamarádství přerostlo v tvůrčí cíle.
Svá východiska společně shrnuly do čtyř bodů, zčásti reagujících na zkušenosti, které záhy učinily. V prvním bodě se jako autorský kolektiv vyrovnávají s důsledky rozhodnutí používat malířskou techniku se slavnou minulostí a nejasnou přítomností („Malujeme vlastní fresky. Neopravujeme ty staré.“). Druhým bodem („Jedna rozměrná malba, kde se tři rukopisy spojí v jeden.“) pak nejenže fakticky osvětlily svůj tvůrčí postup, ale v symbolickém smyslu také relaci mezi jednotlivým a kolektivním. Vzájemná shoda se pro ně stala podmínkou realizace jakékoliv práce. V tomto místě je vhodné podotknout, že ani jedna nerezignovala na vlastní tvorbu. A jestliže přiznávají, že například letos musely jít jejich individuální záměry stranou kvůli rozsáhlejšímu projektu pro Cenu Jindřicha Chalupeckého, tak zároveň zdůrazňují, že nemají v úmyslu nechat se skupinou pohltit. Fresková malba je pro ně příležitostí experimentovat právě s tím, co by jinak nevyhledávaly, s jiným typem materiálu, jehož možnosti stále objevují, a také s určitou „kutilskostí“ svých výzkumů a experimentů. Navzdory úspěchům, jakým je finále CJCH, trvají na tom, že v dané oblasti nejsou školeny, a s technikou se seznamují „za pochodu“.
Posledními dvěma body svého „manifestu“ Comunite Fresca upozorňuje na nutnost „obezřetného dialogu“ mezi sebou, obrazem a místem a na vztah mezi přípravou a spontánním tvůrčím procesem („Plánujeme, ale ne za každou cenu. Omítka rychle schne a my rychle jednáme.“) Autor tohoto textu měl vloni příležitost sledovat, jak poslední dva body vypadají v praxi. Příprava fresky začala korespondencí se zadavatelem, která nicméně nevyústila v předložení návrhu, ale pouze v poskytnutí dílčích motivů. Ty autorky po faktickém příjezdu na místo opět přepracovávaly, doplňovaly a nahrazovaly novými. Teprve po ukončení fáze skicování a dohadování, při kterém už nešlo pouze o vymezenou výseč stěny, ale i o klima celého místa, následovalo samotné zhotovení malby.
Jestli ve jmenovaných bodech něco nezmínily, tak svůj přístup k výtvarnému pojetí realizací. Snad ale právě kvůli oněm třem rukopisům, které se s každou další malbou do mokré omítky znovu slučují v jeden, Comunite Fresca nepovažovala za správné nechat petrifikovat některou z výtvarných možností. Po uplynutí tří let každopádně vidíme, že se přiklánějí spíše k abstraktním kompozicím s opatrnou příměsí stylizovaných obrazových symbolů. Nejvyšší instancí jim je obvykle „poezie“ a jejím korektivem osobnost recipienta, který to které prostředí obývá či navštěvuje. Odlišně tak přistoupí například k malbě pro Galerii Mimochodem, kolem které každý den tisíce lidí pospíchají na metro, a jinak k dílu pro soukromý byt, kde s rodiči žije dítě. Nechtějí vnímat nabídnutý prostor bez jeho uživatelů, a uživatele bez prostoru, kterým jsou obklopeni.
V uplynulých třech letech Comunite Fresca pracovala pro kulturní instituce i soukromé zájemce. V případě přípravy na finále CJCH ovšem poprvé vztah umělec–zadavatel obrátily a nabídly své služby jako první. Nápad oslovit čtyři neziskové organizace se sociální a ekologickou agendou a Kancelář veřejného ochránce práv v Brně s nabídkou bezplatného doplnění prostoru freskami se odvinul od sympatií ke službám, jejichž hlavním cílem je péče a pomoc. Zároveň však pět provedených maleb manifestuje postoj autorek k roli dekorativního umění. Rozpozná-li zde čtenář ozvěny soudobého feminismu zdůrazňujícího význam inkluze a péče, nebude nejspíše daleko od zdroje. A bude-li se nad volbou „neziskovek“ zamýšlet v intencích dnešní politické debaty, v níž jsou označovány za parazity vysávající finance z našeho společného měšce, může v jejich novém projektu poprvé rozpoznat i zřejmé kontury angažovaného postoje. Pro Comunite Fresca ale není nic vzdálenějšího než se této hlasité diskuze účastnit. Přednost dávají praktickým krokům zlepšování našeho životního prostředí a vztahů a také symbolickému významu uměleckého činu, který může být malý rozsahem, ale velmi konkrétně se obrací k těm, kteří se ve své složité situaci mohou cítit osamělí a přehlížení.
Romanofuturismus byl elitářská cesta
Jiří Ptáček rozhovor květen 2020
„Za Romku se nepovažuji,“ říká v rozhovoru malířka Ladislava Gažiová a vysvětluje, proč nepřijímá ani nálepku romské umělkyně. „Identita a kulturní odlišnost dnes jsou často pouze vyprázdněnými depolitizovanými nástroji na cestě k úspěšné umělecké kariéře.“...
Antonín Jirát – Strategie muškátového oříšku
Jiří Ptáček portfolio zima 2019
Stačilo rozštěpit jedno jádro muškátového oříšku, a započal nevratný proces rozpadu. Jak kovové dílce Jirátova objektu postupně odpadávaly na betonovou podlahu, zněly prostorem skladu jako nemístně půvabná zvonkohra zkázy. Konstrukce, která ještě nedávno visela pod stropem...
Marek Meduna: Prázdnota a bohatství forem
Jiří Ptáček rozhovor únor 2014
Marek Meduna je vlivnou osobností generace 30+. Svou tvorbou výrazně působí na naši soudobou představu o možnostech malby, instalace a výstavy jako uměleckého média. Snad také proto ho mladí umělci, kurátoři a kritici umění loni nominovali na ocenění Umělec má cenu - Cena od...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
Získat předplatné