Je to spíš tam, kde to není

Kateřina Černá v ateliéru říjen 2010

Když se řekne kresba, naskočí nám představa linky, kopírující obrys věci. Ačkoli Jitka Svobodová kreslí už desítky let, podobnou kresbu bychom u ní nenašli. Hranice jejích předmětů naopak bývají nejisté. Stále se na nich něco děje. Věci se na papíře objevují, rozpínají a mizí. Těžko říct, jestli jde o magii, nebo kvantovou fyziku…

Jediné místo, kde autorka pracuje s linkou, jsou drátěné plastiky. „Dráty jsou, jako když si kreslí malé dítě,“ říká. Její drátěné objekty svádějí ke srovnání s Karlem Malichem, ale východiska umělců jsou odlišná. Podle historika umění Petra Vaňouse jde u Svobodové o metafyzický civilismus, zatímco u Malicha o astrologický senzitivismus. Pojítkem by ovšem mohlo být to, že oběma autorům překáží hmotná realita, kterou každý po svém v drátech překonávají.

První, čeho jsem si ve vinohradském ateliéru Jitky Svobodové všimla, byly právě dráty. Hlavně proto, že se v nich objevila figura, s níž jinak téměř nepracuje. Lidská postava je pro ni příliš zatížená existenciálními významy. „V 60. letech všichni četli Kafku, byli frustrovaní, vedli si deníky a zaznamenávali své psychické obsahy. To mi bylo dost vzdálené,“ vysvětluje. Přesto se nedá říct, že by v jejích kresbách obsah nehrál roli. Řadu předmětů, které používala v 70. letech, je možné chápat metaforicky. Ať už jsou to okna (uzavřenost, nesvoboda), nebo žárovky (světlo, naděje). Sama takový výklad nevylučuje. „Bez obsahu nemůžu dělat. Ani minimalismus pro mě nebyl důvod pracovat jen s materiálem. Tohle nejde globalizovat a možná je to dobře. Evropa prostě, na rozdíl od Ameriky, ty obsahy má.“

Další dimenze

Když Svobodová mluví o své práci, často zmiňuje právě americké umění, s nímž cítí spřízněnost, která se týká mimo jiné formátu. Sama je vedle Magdaleny Jetelové a Adély Matasové jednou z mála českých umělkyň, které myslí a tvoří monumentálně. „V malém nic neudělám. Neoslovuje mě to. Potřebuji tam dostat nějakou další dimenzi, a velký formát tomu pomáhá.“

Hrnek, který má ve skutečnosti 10 centimetrů, může u Svobodové nabýt hodně přes metr. Zvlášť když se zaměří na určitý detail, třeba na okraj nebo ouško. Obvyklý formát jejích kreseb je 100 x 140 cm a 140 x 200 cm, což je spíše běžný rozměr obrazů. „Začínám docela skromně,“ tvrdí. „Ale při práci se mi předměty neustále rozpínají. Kreslím mimo jiné proto, že to můžu ugumovávat a zvětšovat. Nemohla bych používat třeba pero.“

Než se objekty začnou Svobodové na papíře rozpínat, musí se sem nejprve odněkud dostat. Tento proces je malinko tajemný, ačkoli autorka ráda říká, že věci jsou vlastně jednoduché. Když kreslí lžičku nebo kostku cukru, rozhodně si nestaví na stolku zátiší. Reálné modely ji při tvorbě vlastně ruší: „Jednou jsem kreslila lžíci, a vůbec mi to nešlo. Vedle mám takovou krásnou lžíci, tak jsem si řekla, že se na ni podívám. Ale vůbec to nepomohlo, protože pracuji úplně jinak. Vypadá to sice jako lžíce, ale v žádném případě nejde o vizuální přepis. Je to svým způsobem vytvořená nová lžíce.“

Svobodová se ovšem vizuální stránky nikdy zcela nevzdává. Nechce totiž vstoupit do úplně abstraktní sféry, která jí nic neříká. Baví ji právě pohyb na hraně reality a abstrakce. „To je v podstatě na tom to zajímavé,“ říká. Nejde o žádný stanovený směr, ale o neustálé hledání rovnováhy. Použité předměty nepocházejí z bezprostřední reality, ale z autorčiny paměti. „Některé představy jdou až z dětství. Takovouhle kostkou cukru jsme vždycky sladili,“ komentuje krychli na kresbě. „Věci se vynořují, přicházejí úplně odjinud a já je při kreslení poznávám znova, zbavené té navyklé zkušenosti.“

Princip neurčitosti

Objekty se Jitce Svobodové na papíře nejen objevují a rozpínají, ale také mizí. To je velmi dobře patrné na jejím posledním frajerském kousku – zachycení něčeho tak nezachytitelného, jako je kouř. Právě o kouři si poznamenala do svého skicáře: „Je to spíš tam, kde to není.“ Stejnou větu by klidně mohla použít i kvantová teorie, o kterou se autorka od jisté doby zajímá. „Jednou jsem narazila na takovou veselou společnost. Byli to kvantoví fyzici. A zjistila jsem, že to, o čem oni mluví, já dělám.“

Podobně jako nemůžeme určit přesnou polohu kouře, nemůžeme podle kvantové teorie přesně určit ani místo hmotných částic, třeba elektronů v atomovém jádru. Ve své popularizační knize Pan Tompkins v říši divů přirovnal fyzik George Gamow tento jev ke kulečníku, ve kterém se rozplývají koule. Také o nich můžeme říct, že jsou „většinou tady“ a „trochu jinde“. Ačkoli tuto neurčitost běžně nepozorujeme, Svobodová tvrdí, že v pevných předmětech cítí určité napětí. Její hrnky se proto také často vznášejí a obracejí. A podle Gamowa je dalším důsledkem kvantové teorie to, že žádný objekt nelze uvěznit v uzavřeném prostoru, má-li dost energie, aby z něj utekl.

Obracení věcí vzhůru nohama se ovšem zdaleka netýká jen fyziky. Podle Svobodové patří k běžné výbavě umělců 20. století: „Myslím, že minulé století úplně všechno, co existovalo, převrátilo vzhůru nohama. Vezměte jen Baselitzovy obrazy. Kdysi jsem v Benátkách v Palazzo Grassi viděla výstavu o lidech 20. století. Kurátor začal kriminalistickými dokumenty a skončil Baselitzovými portréty. To byl úžasný závěr.“

Když Jitka Svobodová kreslí své kompozice z pevných těles, má pochopitelně v zádech také dlouhou tradici zátiší. Nedokáže udělat lahev nastojato, protože „takhle ji dělal každý“. Levitující předměty jí naopak svého času přinesly úlevu a umožnily nová řešení: „Nemohu se spokojit s tím, když jsou věci statické. Nevydržím to. Došla jsem k tomu, že potřebuji nějakou asymetrii, dynamiku, napětí.“ Proto ji fascinuje také téma padání. Nadšeně vypráví o videu zpomaleně zachycujícím rozbíjení hrnků, které viděla v době, když sama kreslila padající objekty.

Od řádu k chaosu

Přestože Svobodová působí klidně a vyrovnaně, miluje dobrodružství. Ráda se pouští do riskantních podniků a kresba pevných, byť levitujících nebo padajících předmětů pro ni v určitou chvíli dobrodružstvím být přestala. Po deseti letech vyčerpala všechny prostorové možnosti a byla už z „hrnků“ unavená.

V této krizi přišel, stejně jako dříve, impulz odjinud. Autorce se vybavila představa lahve v kaluži vody. Líbila se jí průhlednost a exaktnost skla i to, že se pevný předmět z určitého úhlu pohledu ztrácí: „Když se díváte skrz sklenici, vidíte jen světla. Najednou tam nic není.“ Jako problém se ovšem ukázal tvar lahví, které „vypadají jako pumy“. Navíc nešlo dobře uchopit ani vodu, a tak skleněné objekty znovu zůstaly doslova viset ve vzduchu.

Přetrvalo ale téma mizení, průhlednosti a neurčitosti, které přešlo do mraků a již zmíněných kouřů. Zmizela jistota pevných předmětů a nastoupil další vzrušující experiment. „Najednou se u mě dostavila touha pracovat s něčím rozptýleným, neuchopitelným. Potřebovala jsem na pevné tvary zapomenout. Kouře jsem kreslila v malém už před čtyřmi lety, ale tehdy jsem nevěděla, co s nimi. Najednou jsem vzala velký formát, a už to jelo.“

Výchozím zážitkem, uloženým kdesi v paměti, bylo pro Svobodovou noční pozorování kouře, který je ve tmě úplně nehmotný. Vlastně neexistuje. Na kouři ji baví i to, že je mnohotvárný, a tím pádem si s ním může dělat, co chce. Aby ho ale mohla vůbec nějak pojmout, musí jeho neurčitost spoutat do velmi určité, často diagonální kompozice. Mizející kouř jí také skýtá takový prostor, který má ráda. Pocit volnosti a svobody může ostatně z nejlepších kouřových kreseb cítit i divák. Vyvrcholením období neurčitosti měl být chaos, ale ten už autorka nerealizovala. Možná se teď vrátí zpátky k řádu.

 


Jitka Svobodová (1941) absolvovala ateliér monumentální malby na pražské AVU v roce 1967. Počátkem 70. let se po tvůrčí i osobní krizi rozhodla skoncovat s uměním a vystudovala restaurátorství, kterým se také živila. V této době si začala kreslit prkna, trámy, traverzy a dráty, tedy věci, se kterými se dennodenně setkávala. Kresbě se věnuje dodnes. Souběžně vytváří také drátěné plastiky. Její zdánlivě jednoduchá tvorba vzdoruje interpretacím. V 80. letech se zúčastnila řady skupinových výstav, spolupracovala například s kurátorkami Marií Klimešovou a Hanou Rousovou. Samostatně vystavovala v Letohrádku v Ostrově nebo v žižkovském Atriu. Po revoluci proběhly její velké výstavy v Galerii hlavního města Prahy (1994–5), Galerii Václava Špály (1998) nebo Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem (2005). Její nejnovější práci můžeme do 27. října vidět na výstavě Kouře a věci v Topičově salonu.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard