Jiří Franta a David Böhm

Jiří Ptáček rozhovor únor 2019

Mezi námi dvěma ego nestojí / David Böhm a Jiří Franta se autorskou dvojicí stali v roce 2006. A jak říkají, bylo to vlastně neúmyslné. Rozhovor pořízený po dvanácti letech společné práce a života přitom ukazuje, že nejde o účelovou alianci. Tu by ostatně nešlo přežít takovou dobu. Je to ojedinělý typ koexistence. „Vyšší forma individuality,“ řekli by Rafani, jejichž je Franta rovněž členem. Náš hovor místy připomínal základní východiska jejich práce, vyrůstající z navazování a vrstvení, z blízkosti hledisek i z oceňování odlišnosti druhého.

franta bohm.jpg

foto: Jiří Thýn

franta bohm 6.jpg

David Böhm – Jiří Franta: I See You, pohled do výstavy, Joey Ramone Gallery Rotterdam, 2018

franta bohm 2.jpg

Jiří Franta – David Böhm: Victory factory, 2017,happening, galerie Klamovka, foto: Peter Fabo

franta bohm 7.jpg

Jiří Franta – David Böhm: kresba z cyklu Kalendář 2744, 2016, kombinovaná technika, 64 × 47cm, foto: Paul Kelley

franta bohm 3.jpg

Jiří Franta – David Böhm: Všechny psací potřeby z oblastní galerie Liberec, 2015, objekt

franta bohm 8.jpg

Jiří Franta – David Böhm: Kresba z cyklu kalendář 2744, 2016, kombinovanátechnika, 64 × 47 cm, foto: Paul Kelley

franta bohm 4.jpg

Jiří Franta – David Böhm: Echolog, 2012, akce,foto: Mikuláš Nevan

franta bohm 5.jpg

David Böhm – Jiří Franta: Za obrazy, Moravská galerie v Brně, 2016

Jiří Franta (*1978) a David Böhm (*1982) začali spolupracovat v roce 2006 ještě coby studenti AVU v Praze. Franta absolvoval v následujícím roce, Böhm o další dva roky později. Trvalým ohniskem jejich tvorby je kresba, přičemž společné autorství se vždy promítalo do zdůrazňování procesuálních a performativních aspektů tvorby. To platí například pro sérií akcí, ve kterých vytvářeli neobvyklé, někdy absurdně omezující podmínky pro vznik kreseb (Skoro nic není úplně, 2010 až současnost). V kresbách Böhm s Frantou upřednostňují akumulaci fragmentů a vrstvení prvků, obrazových výjevů a textů, ve výstavních instalacích usilují o ještě vrstevnatější strukturu, když kresby kombinují s materiálově různorodými objekty nebo s videi. Zdánlivá nevážnost a zjevná navázanost jejich přístupu se odráží v instalacích přeplněných změtí znaků, symbolů, tvarů a patvarů, sloganů, náznaků a odkazů. Vcelku třikrát byli nominováni na Cenu Jindřicha Chalupeckého (2009, 2010 a 2012). Od první výstavy v pražské Galerii NoD (2006) se prezentovali např. v Galerii Eskort v Brně (2007), Galerii G99 (2009) a Karlin Studios v Praze (2010), v Galerii Jiří Švestka v Praze a Berlíně (2012), v GAVU Cheb, Nevan Contempo v Praze či v Artfactory v Budapešti (všechny 2015), ve Fait Gallery v Brně (2016) nebo v Českém centru Berlín (2018). Jsou vyhledávanými autory výtvarných knih a ilustrací. Společně vytvořili výtvarný doprovod k Průvodci neklidným územím Ondřeje Horáka (Labyrint, 2016), Jiří Franta byl autorem výtvarné části komiksu stejného autora Proč obrazy nepotřebují názvy (Labyrint, 2014). David Böhm ve stejném nakladatelství vydal komiks afrických pohádek Ticho Hrocha (2009) a spolu s básníkem Ondřejem Buddeusem publikaci Hlava v hlavě (2013). S týmem Moravské galerie v Brně realizoval manuál Jak se dělá galerie (2016). Poslední společnou výstavu měli na přelomu roku v galerii Joey Ramone v Rotterdamu. bohmfranta.net

Před rokem jste byli v Antarktidě. Mám k tomu dvě otázky. Proč jste tam jeli? A proč jste tam jeli spolu?

DB: Odpověď na obě je vlastně jednoduchá. Z dřívějška jsem se znal s polárníkem Jaroslavem Pavlíčkem, který od roku 1989 jel do Antarktidy mnohokrát. Díky němu jsem pochopil, že taková výprava teoreticky vzato není nedosažitelnou metou. Důležitým momentem ale bylo, když mě můj německý nakladatel Hans Koch z Karl Rauch Verlag oslovil, jestli bych pro ně udělal knížku. Měl jsem totiž nápad na knihu o Antarktidě. O naprosto fascinujícím kontinentu, ke kterému málokdo vyjmenuje víc než pět informací. A nakladatele to zaujalo víc, než jsem čekal. Jenže součástí mého záměru bylo i to, že se tam pojedu podívat. Právě přes Jardu Pavlíčka jsme tedy získali kontakt na kapitána Jiřího Denka. V září nebo v říjnu jsme se dozvěděli, že by cesta byla možná, a už na konci listopadu jsme jeli. Já s sebou bral dva starší syny a logicky se nabízelo, aby se připojil i Jirka.

JF: Kdybych nejel, tak bych s Davidem nevydržel v ateliéru, protože bych mu děsně záviděl. Zdůraznil bych ale jiný aspekt takových výletů. Nejenže jsou stmelující, ale samozřejmě se na nich také bavíš o umění. Konkrétně na lodi to nemůžeš v pět zabalit a jít domů, takže se toho spousta vymyslí. Proto jsem si říkal, že to je dobrá příležitost zamyslet se nad budoucností. Nad tím, co změnit, na čem pracovat…

DB: A jak už dobře naznačil Jirka, byla by škoda, kdyby jel pouze jeden, protože taková cesta je iniciační a nesrovnatelná s čímkoliv jiným. Vznikají neopakovatelné situace a zakládá se na úplně jinou úroveň porozumění. Samozřejmě že jsme se na cestě bavili jako kdekoliv jinde, přitom jsme ale nasávali prostředí, které bychom jinak znali pouze zprostředkovaně z dokumentárních filmů nebo knížek.

Většinu času jste strávili na lodi?

DB: Technicky vzato to byla měsíční plavba, z toho nějakých dvanáct dní jsme objížděli pobřeží Antarktidy. Ale vzhledem k její rozloze to samozřejmě byl pouze její malý kousek.

A jaké zkušenosti byly zásadní?

JF: Myslím, že zkušenost máme dvojí. Já osobně měl problémy hned po vyplutí. Čtyři dny jsem trpěl mořskou nemocí. Dostal jsem se do stavu, kdy jsem nemohl vůbec nic, byl jsem dehydratovaný, nemohl jsem jíst ani spát. Mozek byl naopak strašně nastartovaný. Jako ve vězení, když ti zakážou spát.

DB: Jirka v podstatě jen ležel na podlaze a vypadal, že si zblízka prohlíží prkna. Mysleli jsme, že spí, ale nespal. Já tomu nějak unikl, možná proto, že jsem tam měl kluky, o které jsem se musel postarat. Dlužno ale říct, že ta cesta je náročná i pro zkušené námořníky. Když od nás slyšeli, že jsme ji jeli bez předešlých zkušeností, tak se hodně divili.

Neměla by mořská nemoc po čase přejít?

JF: Ustane okamžitě, jakmile na horizontu uvidíš zemi. Je to hodně psychická záležitost. Myslím, že jak nám kapitán vysvětloval všechna možná rizika, tak mi je nezáměrně zabudoval do hlavy. Ale vůbec nelituji. Kdyby tam byl David sám, bude něco kreslit a já tomu nebudu rozumět. Takhle tuším, kam například směřuje nějakým odkazem. A zahrnuje to třeba i barevné spektrum. V Antarktidě absentuje červená, zatímco modrou vidíš daleko intenzivněji. Například v ledovci je modrá tak silná, že se pohled do ní blíží přímému pohledu do policejního majáčku. Na to jsem nikde jinde nenarazil.

DB: Z podobného důvodu je zajímavý i vývoj tamní architektury. Země, které tam stavějí výzkumné stanice, se je snaží obohatit třeba právě o barvy, které tam jinak nejsou k vidění. Anebo užívají dřev s výraznou vůní, aby vědci, co tam žijí celé měsíce, měli vjemy, kterých se jim jinak nedostane.

Na výstavě v bratislavské Kunsthalle jste prezentovali video, ve kterém na plovoucí kry házíte kameny s nápisem „See you in the future“. To byla jediná věc, kterou jste po cestě realizovali?

DB: V Antarktidě je přísný dohled nad tím, co tam člověk dováží. Každý vstup člověka je vlastně zásahem do tamního prostředí a my ho rozhodně nechtěli nějakým způsobem kontaminovat. Proto jsme připravili právě ty kameny s nápisem „See you in future“ a pak je umisťovali na kusy ledovce, z nichž některé hypoteticky mohou plout roky v proudech kolem Antarktidy.

Ta akce je mi sympatická jako metafora nejisté budoucnosti. S ledovci je to nahnuté, a už jsme začali chápat, že když je to nahnuté s nimi, je to nahnuté i námi. Interpretuji si ji adekvátně?

JF: Tvůj výklad se mi zdá přesný. Myslím, že se nám líbilo pracovat s něčím, co může poukazovat na ekologickou katastrofu. Nabízelo se použít právě kry, které nás ohrožovaly při plavbě a zároveň nesly zprávu o tom, jak se naše klima mění. Bavila mě představa, že tito putující obři ponesou ještě jinou informaci, zprávu. Navíc to svým principem odpovídalo našemu uvažování o akcích, ze kterých nezbude nic, případně jen záznam.

Projevuje se tento, jak říkáte, „iniciační“ zážitek dál ve vaší práci?

DB: Asi díky němu nezačneme malovat ledovce ani nepřeskočíme na nějaká environmentální témata. Tak to ale máme často. Máme zdroje, které vstřebáváme, ale následně je přetavíme v něco jiného. Dá se říct, že moje knížka byla do jisté míry důvodem zorganizovat výpravu. A i když v podstatě má být encyklopedií, přišlo by mi divné tisknout v ní hesla z Wikipedie. Takže její téma je jiné. To určuje otázka, jestli se dřív změní svět kolem nás než náš pohled na něj. Antarktida hraje roli modelového případu a záminky pro zpracování obecnějšího tématu. Podobně to podle mého názoru je i u naší společné práce.

JF: Vlivy se nemusí projevit hned a přímo, a také se mohou projevit pouze v rovině určitého pocitu, zhmotnit se skrz vzpomínku, které oba rozumíme a dokážeme ji sdílet.

Trávíte spolu hodně času?

DB: Hodně. Býváme spolu v ateliéru a dokonce spolu jezdíme na chalupu. Nikdy jsme si ale neslíbili „lásku, úctu a věrnost“, abychom si neuměli říct, že některé věci chceme dělat bez druhého.

JF: Jsou například projekty, které David dělá samostatně. Na různá místa například zapichoval ceduli s nápisem „Nic“ a každý den už asi čtyři roky dělá kresebný výcuc z určitého média, pod který vždy připíše komentář, který ten den najde ve svém okolí. Může to být citát z médií anebo věta, kterou uslyší v metru. Něco podobného, jako jsme dělali na naší první výstavě.

Překvapilo mě, když jste vloni na výstavu Nikdo se nebude smát! v Kunsthalle Bratislava zahrnuli Jirkovy patnáct let staré fotografie.

JF: Ano, ty fotky jsem ti tehdy ukazoval jako vůbec prvnímu. Vloni v Kunsthalle ale byla důležitá role kurátora. Přijde nám zajímavé občas oslovit někoho, kdo v naší práci objeví, co my sami přehlížíme. Pracujeme ve dvojici a já osobně považuji za důležité, že se naše práce proměňuje a že mě David dokáže překvapit. Přesto je ta naše společná práce tak intenzivní, že se může zacyklit. Proto jsme oslovili Pavla Švece, dali mu naše portfolio a požádali ho, aby vybral práce, které mu připadají důležité. S tím, že věděl o nové soše orla s uraženými křídly, kterou jsme na výstavě určitě chtěli mít. A on přišel s výběrem, který všechen materiál vzájemně propojoval a ve kterém byly i moje staré fotografie baletek s teroristickými maskami. Skoro jsem je tam nechtěl dát, trošku jsem se za ně styděl, říkal jsem Pavlovi, že s nimi mám spojené emoce, které už jsou dávno pryč. On mě ale přesvědčil, že násilí a elegance, které v nich jsou obsaženy, dobře půjdou třeba právě k tomu orlovi.

Výstava v Kunsthalle a následující výstava Cizinec v Českém centru v Berlíně mě zaujaly svou angažovaností ve společensko-politických tématech. Je to pro vás aktuálně důležité směřování?

JF: Ne tolik jako třeba u Rafanů. Bezesporu se to ale projevuje díky tomu, jak moc podnětů čerpáme z našeho okolí. Taková byla už třeba naše první výstava v NoD, kde jsme náměty ke kresbám brali z aktuálních zpráv v médiích. Tam se politická témata také objevovala, ale zanikla v tom množství udělaných kreseb. Takto na kresbách pokračujeme dodnes, takto získávané podněty jsou pro stále základním východiskem. A zároveň určitě nejsme slepí k tomu, co se děje okolo nás, co se objevuje v médiích, takže ano, nějak se to do výstav propsalo, ten otisk tam byl.

DB: Nemyslím, že bychom se pro takové směřování vědomě rozhodli. Měli jsme představu orla jako silného symbolu, který samozřejmě má své národní kontexty, souvisí s potřebou národů se vymezovat vůči svému okolí a tak podobně. Zbytek výstavy už byl více na Pavlovi. V Berlíně byl určující pojem cizinec. Univerzální pocit, který máme, když přijdeme do odlišného prostředí. Ale samozřejmě vnímáme, že v současné situaci vztah k cizincům funguje jako nějaký lakmusový papírek společenského klimatu. Každopádně chci říct, že i když politiku sledujeme a řešíme, nesnažíme se o její přímočarý komentář. Jsem skeptický k umění, které se k politice vztahuje na první dobrou. Rychleji totiž stárne. Je mi bližší, když se projevuje jiným jazykem a vytváří jiné kódy.

A co že na berlínskou výstavu přišla Monika Babišová?

DB: Vlastně nevíme, proč tam šla. Pochopitelně bylo absurdní, že na sociálních sítích pochválila naši výstavu, když někde jinde její manžel prohlašoval, že k nám žádného cizince nepustíme.

JF: Myslím, že si možná ani nevšimla, že celou výstavu propojovaly texty týkající se pojmu cizinec.

Ale to byly texty převzaté z médií?

DB: Ano, titulky z českých a německých médií, ve kterých se to slovo vyskytlo. A i když je to slovo méně toxické než třeba uprchlík, tak z té zkratkovitosti titulků často prosakovaly nesnášenlivost, strach a omezenost.

To mě přivádí k vaší první výstavě Není to to, co by to mohlo být v pražské Galerii NoD v roce 2006. Vernisáž tehdy proběhla v prázdné galerii, kde jste na stěně vytvořili první obraz. Takto jste každý den po celé její trvání přidávali malby, vždy inspirované aktuálními zprávami v médiích. Na konci byly stěny pokryté obrazy a na dernisáži jste je opět všechny zatřeli bílou. To byla vaše vůbec první spolupráce? Nic jí nepředcházelo? Museli jste se přeci znát z AVU?

JF: Davida jsem poprvé viděl u přijímacích zkoušek. Upozornili mě, že tam je mladý kluk, který ještě nemá maturitu a dostal se do druhého kola. Tak jsem se šel podívat, co dělá. Pamatuji se, že tam měl velké vyřezávané auto. Blíž jsme se ale poznali až tehdy, když jsem od Antonína Střížka přestoupil k Vladimíru Skreplovi. Důležitým momentem přitom byl ateliérový výlet do Německa a konkrétně jedna hospoda, kde vzájemně prorostl náš humor.

DB: Takže jsme si nějak rozuměli. Výstava v NoD měla být pouze pokusem o jednorázovou společnou akci. Nic jí nepředcházelo a vůbec jsme neuvažovali o tom, že tím zahajujeme kariéru umělecké dvojice. Jenže intenzita té spolupráce, zážitky z toho, jak od sebe ztrácíme odstup, jak si zasahujeme do kreseb, jak nám to nevadí, a naopak nás to těší, ale také z kolážovitosti a nejasnosti, co z toho nakonec vyplyne, to všechno nás nastartovalo. Takto nabuzení jsme udělali další dvě až tři výstavy… a v jednu chvíli jsme si uvědomili, že nás zvou již pouze ve dvojici.

JF: A ono to navíc ve dvojici bylo příjemné. David i já jsme měli zkušenost z jiných spoluprací, kdy to nešlo. Vždy někdo chtěl mít větší kontrolu nad tím, jak to bude vypadat, projevovalo se v tom něčí ego. A to mezi námi nebylo. Této zkušenosti si nesmírně vážím.

Když jste se seznámili, tak už Jirka patřil do skupiny Rafani. V čem jsou, Jirko, rozdílné možnosti, které ti tyto dva tvůrčí režimy nabízejí?

JF: To je jednoduché. V Rafanech máme demokratický systém, mnoho věcí určuje hlasování. Zároveň platí, že s Rafany se cokoliv může proměnit v něco jiného, někdy úplně bez mého podílu. Každý člen přitom přichází s odlišnými hledisky. S Davidem ve dvojici jsme naopak v neustálém, přímém a intenzivním kontaktu.

DB: Ve dvojici se nedá hlasovat. Řekl bych, že práce ve dvou má v sobě zakódovaný společný tah a dialog. Tím se leccos zjednoduší. Jinak ho totiž umělec vyhledává ve svém okolí, když přemýšlí a pochybuje, a často tím dost otravuje. My takhle hrajeme jakýsi ping-pong, během kterého si myšlenky a práci vzájemně přehazujeme. Tak to máme od první výstavy. Cizinec v Berlíně mi to připomněl. Zde samozřejmě nešlo jen o kresbu, používali jsme na ní více médií, ale opět to bylo nějaké vrstvení v prostoru, což je vlastně způsob naší komunikace.

Zcela bazální pro vaši koexistenci je kresba. Co si ale pamatuji, tak přinejmenším Jirka dříve dělal fotografie, objekty a prostorové intervence, zato kreslení tolik vidět nebylo. Pro to kreslení našel ventil až s Davidem. Je kreslení prostředek, bez kterého se nemůžete obejít?

DB: Myslím, že ano, že to vychází z jisté netrpělivosti. Malba trvá déle, a mě když něco napadne, tak si to chci rychle nakreslit. Malbu mám moc rád, ale jako umělec k ní složitěji hledám cestu. Kresba je mi blízká svou přímočarostí.

JF: Já stále občas namaluji obraz. Mám to stále v sobě. Myslím, že v malbě bych byl jenom další malíř. Jeden z mnoha malířů. V kresbě se ale cítím lépe. Přijde mi, že toho v ní dokážu víc.

Jak vypadá vás pracovní proces? Předpokládám, že nesedíte vedle sebe u papíru.

JF: Ne, to nesedíme. Většinou máme víc rozdělaných věcí, takže vždy začne jeden z nás a pak si to předáme.

DB: To jsme si do ateliérové práce přinesli z větších realizací. Nevíme, jak se náš vizuální rozhovor rozvine, nemáme skicu, kterou bychom naplňovali, a všechno se odehrává až na papíře.

JF: Nemůžeme si představit, co přijde. Například umanutě něco kreslím a pak s odstupem vidím, že to stále něco postrádá. A David do toho vstoupí tak razantně, že okamžitě vidím, že je to sice něco, co bych tam sám nedal, protože bych před tím měl strach, ale právě tím to pro mě uvolní.

DB: Když chystám vlastní věci, tak vycházím z nějaké vize, ke které se snažím přiblížit. U společné kresby si nic takového nelze představit. Dobrodružství takové práce, kdy člověk dosahuje něčeho, o čem vůbec neměl představu, že to vůbec může vzniknout, je pro mě opravdová satisfakce a stimulace.

Takto pracujete například i na objektech?

DB: To moc ne. Do takových realizací se tolik nehrneme, protože si myslíme, že v nich nejsme s to dosáhnout takových výsledků jako na papíře. U prostorových řešení výstav to máme jinak, ale konkrétně naše objekty jsou takové okamžité a spíše banální věci.

JF: U práce samozřejmě nejsme zticha, mluvíme o tom, dostáváme a rozvíjíme nápady. Do toho necháváme přicházet další podněty, máme v ateliéru puštěnou televizi…

DB: Mám dvojí představu o práci v ateliéru. Jedna je taková, že do sebe pumpuješ hudbu, klipy, internet a televizi, kreslíš, bavíš se a jsi roztěkaný, ale zároveň to do sebe všechno nasáváš, všechny ty střípky do sebe nepasují, ale stejně je do sebe nějak tlačíš. A pak někdy zase přesný opak, kdy chceš klid a tak to všechno vypneš… jako bys někdy nasával zvenku a někdy zevnitř.

Takže si vysloveně nezakládáte na tom, že vás stále musí atakovat podněty z okolí.

DB: To ne, ale je to častější model.

A kdy přijde chvíle, kdy je potřeba všechno vypnout?

JF: Tu vycítíme. Třeba když potřebujeme vyřešit, jak má být koncipovaná výstava, co na ní bude, nebo co budeme kreslit. To nás pak všechny vnější podněty odvádějí od soustředění. V takové chvíli máme potřebu klidu. Sedneme si na den, dva nebo tři a všechno probereme takhle u stolu, podobně jako si právě povídáme teď. Pak se ale dostaví pocit, že už do toho zas potřebujeme vstoupit.

Široká veřejnost si vás asi hodně spojuje s knihami. Za ilustrátory se ale nepovažujete, že?

DB: Práce s knihou mě zajímá hlavně skrze samotný objekt knihy, který mohu uchopit koncepčním způsobem podobně jako výstavu. Zajímá mě tedy jen určitá část toho, čím může být ilustrace. Většina jde ale mimo mě.

JF: Přiznám se, že kdybych měl větší příjem z umění, tak budu více dělat umění a ilustraci asi opustím. Samozřejmě mi pomáhá, po tom, co celý den s Davidem vaříme mozek, že si doma mohu oddychnout u ilustrace. Ale mohu si prostě i kreslit do bloku.

Na knížkách obvykle pracujete samostatně. Držíte si v tomto od sebe odstup, anebo je také spolu probíráte?

DB: Probíráme. Je pravda, že knihy častěji děláme sami. Občas si je ukážeme, řekneme si k tomu nějaké postřehy, někdy si do toho i malinko vstoupíme. Práce tedy probíhá jinak, ale je skvělé, že si můžeme dopřát ten luxus, kdy máme možnost vzájemné korekce. Známe se tak dobře, že nemusíme plýtvat slovy, abychom si řekli, jestli něco funguje, nebo nefunguje. A protože ten druhý v tom není tak ponořený, může to zhodnotit zvnějšku, takže hned odhadne…

JF: … v čem je chyba. Nikdo mi například nevěří, že neumím dělat obálky. Zato David je v tom brilantní. Takže u obálek Davida vždycky požádám o radu.

Jste už v situaci, kdy si můžete dovolit navrhovat nakladatelům, jakou knihu byste rádi dělali?

DB: Máme obrovské štěstí, že už nám nabízejí náměty, které nás zajímají. Spolupracujeme s nakladatelstvím Labyrint, kde nás znají a kde už vědí, s čím nás mohou oslovit. Anebo od nás opravdu chtějí autorské věci jako v případě té antarktické knížky.

JF: Já takhle Labyrintu nedávno nabídl komiks, který připravuji tři roky. A to jsem ještě nějakou dobu předtím řešil, o čem vlastně bude. Týká se fenoménu singles, je mírně autobiografický, o rozchodu a nejdrsnějších situacích, které takovou situaci provází, vyprávěný z pozice, kdy to už pominulo. Pomáhá mi s ním scenárista a dramaturg Richard Malatinský, má být dvojdílný, asi na tři sta stran. Letos by měl vyjít první díl. Ukázal jsem jim první díl a oni to vzali.

Kreslíte z vnitřního přetlaku?

JF: To myslím, že máme oba, nedokážeme chvilku nekreslit.

DB: Jirka začne kreslit rovnou. Já si to musím nejdříve vymyslet a kreslit začnu, až když vím co chci. Další korekce ale už probíhají spontánně.

S věkem se to nemění?

JF: Vůbec. Nemění se pocit, že musím kreslit, a neustává ani mé zaujetí světem umění. Myslel jsem si, že mě jednou přestane zajímat, že ho opustím a přejdu k něčemu jinému. Ale je to úplně opačně, žárlím na cokoliv, co vidím, říkám si, že je to geniální, a lituji, že jsem na to sám nepřišel. Když jsme se nedávno v Rotterdamu prošli galeriemi, přijel jsem úplně nabitý. A to na tom mám hrozně rád. Jedna věc je ale nebezpečná. Svět je přeinformovaný, spousta umění se zplošťuje, je jedno, kde jsi, lokální citlivost mizí…

Ale já nemám dojem, že byste někdy hledali nějakou lokální citlivost.

DB: Nevím, jestli to existuje. Nevím, jestli v době, kdy jsi schopen si kdykoliv prohlédnout fotky umění z celého světa, by nebyl fake odkazovat na nějakou, beztak silně kontaminovanou vlastní kulturu. Samozřejmě že cíleně můžeš vyhledávat nějaká tradiční folklorní témata a dál je transformovat, ale myslím, že mnohem důležitější je soustředit se na vlastní pohled a rukopis, bez ohledu na to, jestli se v tom propisuje něco lokálního. Kdybychom vyrostli uprostřed Afriky, tak dobrá, ale žijeme uprostřed propojeného světa, takže lokální se definuje mnohem hůř.

Nechci uvádět hloupé příklady a vůbec to nemyslím hanlivě, ale mohou to být třeba ponožky v sandálech, rohlíky, krajina…

DB: Myslím, že hledání nějakého lokálního kontextu se umělci může stát pastí, když programově hledá kódy, které se tváří jako autentické a místní, ale v podstatě jsou dosazované pouze proto, aby to okolní svět uměl uchopit. Aby se o něm řeklo, že je nějaký divňák odněkud ze střední Evropy. Protože to, co existovalo před dvaceti třiceti lety, je dnes už složitěji definovatelné.

Chápu. Nenasadit si chlupatou beranici, abych vypadal jako umělec z Východu.

DB: Přesně. Humor toto může generovat, ale takový humor, který se směje nějakým prototypům a stereotypům, objevíš poměrně rychle. Takže je fakt, že se toho můžeme nějak dotknout, ale když to přeženu, neumím si představit, že si takové věci sepíšeme na seznam a z něj budeme vycházet. Na druhou stranu je tu zvláštní uniformita, kdy se setkáváme s věcmi a ty mohou být odkudkoli, takže se pořád těšíš, že najdeš někoho s novým pohledem, ale ono si všechno je najednou až moc podobný. Všichni čerpají z podobných zdrojů a mají podobné zkušenosti. To je samozřejmě druhé riziko. Podle mě jde o hledání vlastního jazyka, kódů a hlavně pohledu. Ten má být jedinečný, ale nemusí z něj být hned poznat, jestli autor vyrostl na vesnici v Sudetech. Pokud jsi to myslel takhle, tak souhlasím. Možná právě to téma cizince je lokálně specifické.

Když se probírám texty o vás, opakují se v něm až do omrzení výrazy hravost nebo humor. Jak vy sami takovou charakteristiku vnímáte?

JF: S Davidem o tom často mluvíme. O hře a zábavnosti. A slovo zábavnost jsme si vysloveně zakázali. Humor v naší práci bezesporu je. Včetně toho, že mám rád karikaturu, a to třeba i dobovou z období první republiky, a často ji nějak využívám. A jak jsme mluvili o tématu lokálního, tak osobně mám dojem, že český humor v sobě má něco specifického. Na druhou stranu jsme si vědomi toho, že bychom humor měli používat způsobem, kdy nedospějeme jen k nějaké prázdné hříčce.

DB: Asi nemůžeme moc ovlivnit, kdo o nás co napíše. Existuje samozřejmě několik hesel, které jsou jakýmisi zastíracími nálepkami: kresba, spolupráce, hravost a několik dalších. Můžeme se o tom bavit, ale teprve za nimi to začíná být zajímavé. Spíš než o hravosti bych mluvil o hře, s odkazem k dadaismu nebo surrealismu, tedy k historickým přístupům, které jsou nám blízké svými strategiemi, i když po formální stránce děláme něco jiného. V některých případech s hrou záměrně pracujeme, vytvoříme základ pro nějakou situaci, nastavíme jí mantinely a necháme ji volně probíhat. Nemáme nad ní kontrolu, pouze ji v nějakou chvíli zastavíme. Ale o hravost u toho nejde.

JF: Umělec může dostat nálepku, aby si ho lidé mohli snadněji zařadit, a pak se jí už nezbaví, i když se vnitřně posouvá. Důležité pro nás ale je, že se kvůli tomu o nadužívání některých charakteristik často o těchto tématech bavíme.

DB: Člověk má potřebu si věci pojmenovat a říct si je nahlas. Hrozí mu ale, že po čase začne opakovat naučené fráze. Proto je i v naší vlastní komunikaci zásadní tyto věci oživovat. Abychom se nedostali do pasti nějakých šablon.

Jaké práce jsi, Davide, měl na mysli, když jsi mluvil o nastavení herních pravidel, nad kterými pak nemáte plnou kontrolu?

DB: Hlavně cyklus kreslířských performancí Skoro nic není úplně (2010), kdy jsme například na strom zavěsili tužku a určili pouze to, jak dlouho necháme strom kreslit. Anebo krátký film Echolog (2012), u kterého jsme byli pouze autory scény a režiséry. Dokážu si ale představit, že se to dá aplikovat i na výstavu v Berlíně, kde jsme se snažili pracovat s prostorem ve všech možných perspektivách a zajímali se o to, co divák uvidí jako první, kudy může ubíhat trajektorie jeho procházky a co se mu přitom bude odkrývat. Vcelku vzato jsme tam chtěli vybudovat výstavu, která se nedá snadno zprostředkovat videem nebo fotografiemi a u které je proto důležitá přítomnost diváka. Může to znít banálně, ale jde nám o to, způsobit zážitek. To může vyznívat jako snaha o zábavnost, ale spíš to cítím jako vytvoření nějaké situace-hry, v níž se pak divák pohybuje jako v prostorovém díle, a teprve to utváří jeho prožitek.

Když vezmu v úvahu vaši výstavu ve Fait Gallery před dvěma lety, přišlo mi že prostorová instalace na barevných deskách tam byla právě proto, aby množila trasy k videím uprostřed výstavního prostoru.

DB: Částečně ano, protože instalace byla vytvořená tak, aby se návštěvníkovi při pohybu prostorem, který si mohl určovat sám, vždy zakryla a odkryla jiná část výstavy.

Výstava se jmenovala Slepcův sen. Co vás zajímalo na tématu slepoty a ne-vidění?

JF: Vnímání člověka, který nemá vizuální podněty, a také jeho snění. Měli jsme příležitost promluvit si s nevidomým o jeho snech. A on nám popisoval zajímavé věci, které jsme se později snažili dostat do vystavených videí.

Pro lidi profesně se zabývající vizuálním uměním jsou nevidomí jakýmsi protějškem. Pro nás je přeci charakteristická extrémní pozornost k obrazům a vizuálním vjemům.

DB: Určitě, ale myslím, že se to netýká jen nás, co se vizuálním uměním zabýváme profesně. Vždyť my všichni získáváme okolo osmdesáti procent všech informací prostřednictvím zraku. A protože tyto vjemy jsou zároveň spojeny s dalšími zkušenostmi a protože svět uchopujeme pěti smysly, tak nás jako prvotní východisko zajímalo, jak se to mění, když jeden z nich nemáme. Nešlo nám ale pouze o zrak jako takový, ale právě o celek toho smyslového čtení, kdy se svět nemění, ale mění se pouze pohled na něj. To byl důvod, proč jsme ten motiv využili.

Na vaší poslední výstavě v galerii Joey Ramone v Rotterdamu na přelomu letošního roku jste také tematizovali zrak, vidění, pozorování.

JF: Výstava se jmenovala I See You a do určité míry se podobala výstavě v Berlíně. Neobjevovalo se ale na ní téma cizince. Vystavili jsme sochy, které se dívají na diváka, takže poutají jeho pozornost, ale zároveň se ten pohled nedá dlouho vydržet. A sochy zároveň trochu stínily kresby, které byly chaotické, se spoustou informací v atypických formátech, takže připomínaly střepy nějakého většího celku, který nešel dohledat. A na těch kresbách zase byla spousta informací, kterou vlastně nemůžeme vstřebat, čímž jsme odkazovali k obrazové době, ve které žijeme, a kterou je těžké absorbovat, takže jsme vlastně odsouzeni k povrchnosti a roztříštěnosti.

Takže vloni jste měli tři výstavy, každou jinak koncipovanou. Takhle to je, jak to chcete? Je to moc, nebo tak akorát?

DB: Před časem jsem se rozhodli udělat si určitý odstup, stáhnout se, občerstvit si a nově si definovat východiska. Nějakou dobu jsme proto posouvali termíny co nejdále. Vloni se nám tak nakonec sešly tři výstavy.

JF: Nechceme totiž jít od výstavy k výstavě, kdy hrozí, že se člověk začne opakovat. Proto nám přišlo dobré dobrovolně si vytvořit překážky, vyhradit si čas na práci v ateliéru.

DB: Když je člověk nucený k tolika výstavám, má čas už pouze na ně. Chybí mu čas se s věcmi sžít a přijít na to, v čem jsou dobré. Někdy je důležité na něčem pracovat bez toho, jestli víš, že to někdy vystavíš a co s nimi uděláš.

JF: Na druhou stranu jsem alespoň já zjistil, že když máme několik výstav za sebou, tak se mi na nich pracuje čím dál lépe. S každou se totiž zvyšuje citlivost k prostoru a schopnost práce s ním. Když jsme se tedy s Davidem rozhodli pro takovou roční pauzu, těžko se mi do prostoru nastupovalo. Po třetí, čtvrté výstavě si to ale zase naplno užívám.

DB: Ale pak zase hrozí určitá automatizace.

JF: Proto si to snažíme nějak dávkovat.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné