Johana Pošová
Jiří Ptáček portfolio březen 2018
Johana Pošová se ve své tvorbě často dotýká problematiky soužití – s dalšími lidmi, s přírodou i s vlastním tělem. Z tohoto důvodu nelze v jejím portfoliu pominout ani její faktické tvůrčí soužití s Barborou Fastrovou.
Aktuálně jim končí společný rezidenční pobyt v pražské MeetFactory, kde chystaly několik nadcházejících veřejných prezentací. Již vloni jich bylo všude plno. Přispěly na kolektivní výstavu Ripple Effect v pražské Futuře. Od ostravském PLATO přijaly pozvání na workshop 8 žen. Na kolektivní výstavě Médium: Figura v Colloredo-Mansfeldském paláci zorganizovaly poslechové akce, během kterých účastníci naslouchali rytmu vlastního srdce smíchaného se srdečním tepem autorek. Pro výstavu s Leou Collet a Mariosem Stamatisem na festivalu Photopub v Novém Městě ve Slovinsku vytvořily figurální sochařskou instalaci z textilu. Jejím narativem byla odvrácená strana soužití v páru. Ve vitrínách Galerie Ferdinanda Baumanna se prezentovaly reliéfy a objektem z trhaných a poslepovaných papírů. Inspirovalo je k nim emocionální vzrušení ze zjištění, že člověk je propojen s jinou osobou skrze pouhou signalizaci přítomnosti ve stejné online aplikaci. Výstupem jejich rezidence v pražské INI Gallery se pro změnu stalo soaré, při kterém s hosty ve vzájemné pospolitosti pojídaly pečivo ve tvaru trávicího ústrojí, poslouchaly zvuky srdečních ozvěn a pohrávaly si s malými falickými keramickými objekty.
Ostré pracovní tempo je prý zatím těší. S Barborou Fastrovou (*1988) prošly Ateliérem fotografie na VŠUP, i když Johana Pošová (*1986) zde skončila o čtyři roky dříve a oproti své budoucí spolupracovnici, která jasně směřovala k sochařskému projevu, neavizovala zásadní odklon od klasicky pojímané fotografie. Jistým náznakem snad mohlo být postupné objevování možností fotogramu a experimentování s vrstvením obrazové kompozice na kopírovacích strojích. Obsahově se však již tehdy Pošová orientovala na několik klíčových okruhů, u nichž setrvává do současnosti – na tělesnost, emocionální prožívání a mezilidské vztahy.
K tématu lidské tělesnosti a hranic lidského těla, respektive k metafoře jeho extenze, se – i když prozatím opatrně – vyjadřovala už v diplomové práci První pád jsem já (2011). A přestože se později vzdálila od klasické figurativní fotografie, tématu těla se nevzdala. V jiné podobě se vyskytlo v jejích monumentálních fotogramech, ať již v těch, které v roce 2013 skládala z rozličných fotografických předloh, anebo těch o rok pozdějších, vytvářených přikládáním pomalovaných textilií na světlocitlivou plochu fotopapíru. Některé z nich byly koncipovány jako obrazy oděvu. Na fotogramech si sice dodnes váží možnosti fyzicky se potýkat s kontrolovatelným a neovladatelným (ve fotokomoře bylo zapotřebí pracovat pečlivě a přesně, zároveň však ve tmě situaci nebylo možné plně ovládnout), jejich vřazením do výstavy Mokrý, mokrý v brněnské Fait Gallery Preview však vedla pozornost ještě k jiným významovým vrstvám. Vedle zmíněné tělesnosti na úrovni procesuální i v rovině reprezentace to byly reference ke světu organického a přírodního.
Ornamentální charakter „přímých fotogramů“, maleb do fotogramů provedených se zavázanýma očima a autorských tkaných textilií předznamenal mnohé z toho, co postupně začínaly rozvíjet spolu s Barborou Fastrovou. Již jejich první společná jednodenní instalace v pražském prostoru Berlínskej model (2014) se odvíjela od simulace přírodního prostředí soudobými technologiemi. Zahrnovala fontánku s tekutou šodó omáčkou, již návštěvníci nabírali napečenými buchtičkami, videoprojekci, elektronickou hudbu a volně se potulující robotické vysavače. Biotop akvárií a terárií, jehož udržitelnost se odvíjí od rovnováhy mezi organickými a technickými elementy, jako by tehdy vystupoval z videonahrávky do fyzického prostoru jako vícesmyslový environment nové přírody. Potřeba překročení antagonismu mezi organickým a technologickým, tolik příznačná pro celou jejich generaci, je přitom v jejich práci pouze jedním z valérů komplexnějšího přehodnocování vztahu k příliš racionální, tvrdě exaktní a destruktivní modernitě, pro niž je zapotřebí navrátit do hry intuici, imaginaci a empatii s živým i neživým, lidským i nelidským.
O tom, jak skrze nabyté zkušenosti bylo možné přistoupit zpátky k fotografii, nejlépe svědčila Pošové prozatím poslední samostatná výstava Happy Family v pražské Fotograf Gallery. Ani na ní nechyběly objekty z papírmašé – materiálu, který si tak oblíbily s Fastrovou – užité jako zoomorfně stylizované sokly pro rozložené či na ně nalepené fotografické tisky. Spolu s drobnými, diletantsky provedenými plesnivějícími chleby z glazované keramiky jimi Pošová připomněla dětskou výtvarnou praxi, aby v závěru výstavy, když návštěvník sešel do suterénu pod gigantický stůl na čtyřech mocných, zvířeckých nohách, evokovala rovněž perspektivu dítěte, a to nejen fyzicky, ale také na úrovni animistického vnímání věcí. Inscenované fotografie s obdobně „oživovaným“ ošacením či zátiší s pomeranči s kůrou zase naznačovaly cosi z dramat a vzájemných tlaků, bez nichž se rodinný život jen těžko obejde. Jak ale Pošová zdůrazňuje, k rodinnému prostředí se snažila přistupovat jak s určitou mírou abstrahování představitelných peripetií na obecnější symbolickou úroveň, tak jako ke všem známé sociální skupině, v rámci které se ustavují sociální vazby – citové vztahy a vzorce chování. Vzhledem k formotvornému významu rodiny tak k jejímu mikrokosmu přistupovala především jako k předobrazu širšího společenství, do kterého se tyto vzorce přenášejí.
Michal Kalhous
Jiří Ptáček rozhovor únor 2022
Kdysi mi jeden renomovaný kurátor fotografie tvrdil, že snímky na výstavách Michala Kalhouse ve skutečnosti vytváří jeho malý syn. V tu chvíli jsem uvěřil. Nejen proto, že jsem Michala za celé roky, co jsme se znali, nikdy neviděl s fotoaparátem, ale i kvůli mnohdy odzbrojující...
Jiří Skála. Dělníci, zombies a potřeba veřejného hlasu
Jiří Ptáček rozhovor duben 2022
S Jiřím Skálou jsme z čtenářského hlediska možná až příliš dlouho probírali různé aspekty jeho poslední samostatné výstavy Aspirace cizích těles v pražské galerii hunt kastner. Samovolně na ně ovšem navazovala kontinuita témat, která Skála řeší v posledních patnácti
Kniha je pořád nejlepším archivem myšlenek
Jiří Ptáček rozhovor listopad 2021
Grafická designérka Adéla Svobodová se soustředí na tištěné publikace o výtvarném umění: odborné knihy, výstavní katalogy, autorské knihy nebo monografie. V rozhovoru o její práci, letos natřikrát oceněné v soutěži Nejkrásnější kniha roku, jsme se zaměřili na...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
