Jonáš Strouhal

Anežka Bartlová portfolio říjen 2017

Letos v červnu zakončil studium na pražské UMPRUM v ateliéru Supermédií diplomovou prací pod lehce zapamatovatelným názvem Dr. Mozek. Rozpracoval v ní téma, které zkoumá už dlouho: Proč považovat lidský mozek za něco výjimečného?

Obhajobu své diplomové práce Jonáš Strouhal (*1985) končil vysvětlením, že dělat „umění do galerie“ ho vlastně nezajímá. Zajímavější pro něj je nastolovat interakce mezi lidmi, vytvářet situace, které zviditelní některý aspekt reality a postaví ho třeba na hlavu, právě proto, abychom začali používat svůj vlastní mozek. Od toho tu, mimo jiné, umění je. Jednou ze zálib, které Jonáše Strouhala neopouštějí, je fascinace vesmírem, jeho rozpínavostí i možnostmi, které nabízí. A těch je opravdu hodně. Nejde přitom sice říci, že všechno se vším souvisí, ale je pravděpodobné, že tento příměr není daleko od pravdy. To ostatně Strouhal rád demonstruje v příspěvcích na hojně sledovaném facebookovém profilu.

Jedním ze Strouhalových prvních projektů bylo pět koulí (Bez názvu, 2012) s jednou malou červenou diodou a vygravírovaným návodem a souřadnicemi, kam je možné po určené době předmět odložit. Každý z pěti dokonalých objektů byl přitom naprogramován tak, aby svému nálezci doma skýtal nečekané situace. Podle plánu měly koule nepředvídatelně začít svítit nebo se překulit. Možnosti představovat si, o co tu jde, interagovat s neznámými objekty, jež by mohly pocházet klidně ze vzdálené galaxie, nebo je jen tiše uctívat, to vše naplňovalo dílo hravostí. Otevíraly se tu ale i otázky hodné klasického sci-fi: Ovládá někdo neznámý můj život? Bude všechno jako dřív? Co když entropie nikdy nenastane, a člověk přesto bude muset dál žít svůj hořký život až do smrti?

Ačkoliv se to nemusí podle hořkého údělu jednotlivce zdát, možnosti tu jsou. Fascinace vztahem technologií a lidského mozku se pro Strouhala stala postupně až poznávacím znamením. Konkrétně ve své práci využívá principu léčebné metody zvané neurofeedback (neurologická či biologická zpětná vazba). Ta je založená na tom, že snímání určité funkce mozku (soustředění, stres, radost) odrážející se v tělesné reakci (nejjednodušší je sledování tepu) je možné spojit s odezvou technologie. Strouhal zprvu zkoušel na zařízení připojit naviják, jímž takto shodil suchý strom v lese (Pacient sestrojil přístroj, 2011). Jindy nechal návštěvníky výstavy soustředit se na pečení perníku v remosce. Nejspektakulárnější využití neurofeedbacku předvedl v Mariánských Lázních, kde napojil zařízení na místní zpívající fontánu na kolonádě, a určoval tak sílu vodotrysku (Conductor, 2013). Čím větší radost, tím víc fontána stříkala, při smutnější chvilce byl naopak klid. Sám umělec stál opodál se zvláštní čelenkou na hlavě a zdánlivě nic nedělal.

Na základě dalších děl s využitím techniky neurofeedbacku si tak vysloužil nálepku „ten, který ovládá svět myšlenkami“. Tak jednoduché to ale není – myšlenkou zatím stále ještě nelze nic ovládat. Je tu stále spousta mentálního úsilí a samozřejmě též manuální práce stojící za tím, že byť jen malý čůrek vody vystříkne, že remoska bude péct jedinou další minutu nebo strom se pohne o kousek blíž k zemi. Kontrolování konkrétních funkcí mozku s využitím neurofeedbacku je ale jinak běžnou léčebnou metodou například pro lidi s poruchou soustředění (ADHD apod.).

Technologii Jonáš Strouhal využíval v těchto dílech stále jako nástroj, pointu ale rámoval estetickými kvalitami: Fontána stříká, strom nakonec spadne do křoví a perník se, díky patřičné snaze, dopeče. Až v diplomové práci Strouhal přikročil k radikálně odlišnému přístupu: umění se dostalo do rovnováhy s vědeckou stránkou.

Zmíněná obhajoba diplomky se sice odehrála v malém výstavním prostoru žižkovské  Nau Gallery, klasická galerijní prezentace to ale nebyla. V duchu současného trendu, kdy umělci vytvářejí vlastní obchodní značku, přestavěl prostor na ordinaci Dr. Mozka. Nechyběly umělé květinky v čekárně s plastovými židličkami, autentický certifikát dokládající, že Strouhal absolvoval kurz neurofeedbacku, přístroje a kardiologické křeslo. Důležité bylo, že nešlo o „hru na doktora“, Strouhal trpělivě vysvětloval, jak přístroj funguje, co dokáže a co ne, že budoucnost předvídat neumí a horoskop nesestaví. S pomocí propojení metody neurofeedbacku a virtuální reality na návštěvnících zkoušel, zda jeho vylepšení medicínského postupu bude fungovat. Hlavním cílem bylo tedy testování, zda umění dokáže pomáhat v součinnosti s vědou. Z prodeje výsledných obrazů namalovaných podle návrhů vytvořených ve virtuální realitě chce financovat skutečnou léčbu. Inscenace ordinace byla spíše doplňkovou, do detailu dotaženou, lehce ironickou (viz název) reakcí na současné předhánění se kolegů v brandování. A koneckonců to byla i zábava.

Jonáše Strouhala, jak sám říká, baví, že tím, co se naučil a vypozoroval ve škole, tedy jak dělat umění tak, aby bylo současné, může někomu pomáhat. Skvěle to ilustruje projekt First Scratch (2013–2016), kdy nabízel, že na libovolné nově zakoupené produkty, například lesklé kryty smartphonů a notebooků, udělá osudný první škrábanec, jehož se majitelé tak moc bojí. „Chtěl jsem jim pomoct zbavit se zbytečného strachu, který nás všechny blokuje,“ dodává k tomu Strouhal. I od toho tu, mimo jiné, umění je.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné