Když rány vracejí úder
Jana Pavlová profil březen 2018
Aktivity skupiny Forensic Architecture se pohybují na hranici architektonického výzkumu, lidskoprávní investigace, politiky a soudní praxe. Rozruch vzbudila například jejich prezentace na loňské přehlídce Documenta 14, aktuálně je možné navštívit výstavu Architektura násilí v pražské galerii VI PER.
„Architektura je jakýmsi druhem pomalého násilí. Okupace představuje typ prostředí, které bylo vytvořeno za účelem trýznění palestinských komunit ve vesnicích a městech takovým způsobem, aby se pro ně staly neobyvatelnými. Zločin zde tak byl spáchán již na samotném rýsovacím prkně,“ konstatuje v jednom dílu dokumentárního seriálu Rebel Architecture – The Architecture of Violence (Rebelující architektura – Architektura násilí, Al-Jazeera 2015) architekt, spisovatel a aktivista Eyal Weizman. Na snímcích palestinského území Jeruzaléma okupovaného Izraelci vysvětluje, jak klíčovou roli hraje v této konfliktní zóně architektura, která se stává smrtící zbraní. Infrastruktura či prvky v krajině či urbánním prostředí, jako jsou silnice, potrubí kanalizace, stromy, terasy, zdi či obytné domy, zde slouží jako taktické nástroje „architektury okupace“. Ta je navržena tak, aby udržovala separaci a zároveň uplatňovala dohled. „Když náhle propukne nějaký konflikt, pomalé násilí v daném prostředí se okamžitě začne aktivovat pro účely obrany či válečné akce,“ popisuje Weizman klíčové aspekty tohoto nového druhu urbánní války.
Nástroj moci i odporu
Právě Weizman začal v podmínkách izraelsko-palestinského konfliktu poprvé rozvíjet specifickou výzkumnou metodu forenzní architektury, aby skrze ni mohl číst působení geopolitických sil, které ovládají životní prostředí i urbánní krajinu prostřednictvím „diagramů moci“. Na rozdíl od Foucaultova panoptikonu, kde má ovládaný prostor jasnou architektonickou formu, která moc přímo fyzicky demonstruje, forenzní výzkum se snaží zaměřovat právě na ty aspekty distribuce a uplatňování moci v prostoru, které jsou neviditelné, nestabilní, jejichž účinnost spočívá v tom, že tento prostor neustále transformují. Weizman toto permanentní reaktivování sil označuje za anti-panoptikální způsob ovládání prostoru či formu politické plastiky, která v sobě zahrnuje konstrukci a destrukci jako rovnocenné přístupy utváření moci.
Jestliže se praktiky forenzní architektury obvykle ocitají v rukách státního aparátu jakožto válečné zbraně k uplatňování násilí, moci a dohledu, ve Weizmanově pojetí se stávají také nástroji společenského odboje. Kontraforenzní architektura, jak tuto pozici nazývá Weizman, se stává prostředkem odporu vůči násilí praktikovanému státem: Poskytuje důkazy, které mnohou být použity při vyšetřování páchaných válečných zločinů, sama architektura tu funguje jako nová investigativní metoda.
Je poněkud příznačné, že prvním forenzním architektem byl podle Weizmana válečný zločinec Marc Garlasco, který na jaře roku 2003 ve službách americké armády vyvíjel tento postup pro účely invaze do Iráku. Garlasco byl později zaměstnán organizací pro lidská práva Human Right Watch, pro kterou zprostředkovával zásadní průkazné materiály dokládající násilí páchané v Iráku, Afghánistánu a Libanonu nebo vypracovával výzkumné zprávy o povaze porušování mezinárodního humanitárního práva izraelskou armádou v pásmu Gazy. Případ Marca Garlasca nepoukazuje pouze na paradoxní etické postavení disciplíny forenzní architektury, ale mnohem více na to, že praxe násilí na straně jedné a boje za lidská práva na té druhé se nebezpečně přibližují či dokonce překrývají, když například násilné intervence státních válečných aparátů probíhají ve jménu lidských práv a ve spolupráci s humanitárními organizacemi. Tuto novou formu násilí, která ve jménu logiky menšího zla zabíjí a zachraňuje zároveň, a nutně tak kalkuluje s životem a smrtí, nazývá italský filozof Franco „Bifo“ Berardi nekroekonomií.
Přináležet k fóru
Eyal Weizman proto začal usilovat o to, založit forenzní architekturu jako civilní praxi a zároveň akademickou disciplínu. V roce 2011 tak při Centre for Research Architecture na Goldsmiths College v Londýně vznikla nezávislá výzkumná agentura Forensic Architecture (FA), jejímž základním úkolem bylo neustále zpochybňovat již přijaté a zpolitizované forenzní praktiky a podrobovat kritické reflexi aktuální status lidských práv a jejich zákonných rámců.
Samotný pojem forenzní pochází z latiny, kde v antickém Římě znamenal „přináležející k fóru“, tedy mnohorozměrnému prostoru politiky, práva a ekonomie. Tato multidisciplinárně založená povaha fóra se však v průběhu modernizace zúžila na právní pole soudních jednání a termín forenzika byl vztahován výhradně k lékařským a vědním oborům jakožto neutrálním, tvrdým a objektivním vědám operujícím v tomto rámci. Snahou Weizmana bylo obnovit forenzní vědu jako angažovanou kritickou disciplínu s potenciálem politické praxe, která by zapojovala různé vědecké, kriminalistické, umělecké, sociální a jiné postupy ve vyšetřování forem státního násilí. Nový diskurz je tak na akademické půdě Forensic Architecture vytvářen v interdisciplinárním týmu architektů, umělců, studentů, aktivistů, vědců, právníků či novinářů a to na základě jejich osobních politických zájmů a přesvědčení. Spolupracují také s bohatou sítí partnerských organizací, výzkumných skupin či jednotlivců, jako je palestinská platforma DAAR (Decolonizing Architecture Art Residency), srbská umělecká skupina Grupa Spomenik či v Londýně usazená společnost ScanLAB zabývající se 3D laserovým scanováním. Společně vyvíjejí nové technologie a nástroje k poskytování důkazů a provádějí pokročilá architektonická a mediální vyšetřování. Vypracované analýzy slouží pro řadu subjektů – mezinárodním prokurátorům, vládním i nevládním lidskoprávním organizacím, občanským spolkům, aktivistickým skupinám, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch, B’tselem, Bureau of Investigative Journalism či Organizace spojených národů.
Nové metody
Vůbec první výzkum FA se týkal analýzy stop po leteckých útocích dronů vysílaných americkou armádou na území Palestiny. Analýza odhalila, že přes šedesát procent těchto útoků mířilo přímo na domy civilistů, v nichž pak většina obyvatel zahynula. Změna terčů dronů, které namísto automobilů na silnicích míří na domy v obytné zástavbě, se odrazila také na samotné povaze těchto útoku – vyvinutí specifického druhu střel, které snáze pronikají zdmi a střechami. Úmrtí civilistů v takto navržených útocích tak nutně mají architektonický rozměr. Právě útoky dronů jsou jedním z příkladů proměny povahy válečných taktik a zapojování nových technologií, které si žádají specifické výzkumné analýzy. Před vznikem platformy FA zde však neexistovaly žádné organizace, které by je poskytovaly.
Neinvazivní archeologie je dalším příkladem specifické technologie, která byla vyvinuta ve spolupráci s forenzní archeoložkou Caroline Sturdy Colls. Tato technologie byla uplatněna například v projektu Living Death Camps týkajícím se koncentračního tábora Sajmiště na předměstí Bělohradu. Koncentrační tábor založený ve struktuře bývalého výstavního veletrhu se po válce stal místem alternativní kultury, ale i domovem sociálně slabších skupin obyvatel, mezi nimiž byly i oběti násilí předešlého státního režimu. V souvislosti s kandidaturou Srbska na členství v EU vyvstal požadavek na adekvátní uctění památky holocaustu. Vytvoření pamětního centra a muzea na tomto místě by však znamenalo sociální ohrožení usazených komunit. Na základě metody neinvazivní archeologie, díky které mohl výzkum lidských ostatků i architektonických ruin probíhat bez přímého narušení půdy, se podařilo prokázat, že lidé, kteří bývalý tábor nelegálně osídlili, sehráli zároveň klíčovou roli v záchraně této památky. Ponechat prostor stávajícím komunitám a alternativní kultuře se nakonec ukázalo jako nejlepší forma uctění této památky.
V projektu Sadnaya – Inside a Syrian Tortune Prison se architektura stala jak designovým, tak mnemotechnickým nástrojem, který za pomoci výpovědí obětí pomohl rekonstruovat architektonickou podobu interiéru věznice, která je v rukou režimu Bašára Asada, a přístup do ní je tak zcela znemožněn. Technika architektonického modelování zachycuje prostor věznice skrze zvukové a zrakové vjemy rekonstruované na základě traumatických vzpomínek obětí. Díky představě o prostorových dispozicích je možné zjistit místo činu a charakter uplatňovaného násilí. Tato technika překlenuje jindy oddělené oblasti svědectví a důkazů. Věznice Saydnaya se na základě této rekonstrukce začala jevit jako architektonický nástroj prostorového a akustického mučení a v tomto směru představuje jeden z opravdu krajních způsobů využití architektury.
Držet krok s vývojem
S nástupem nových technologií se proměnila povaha válečného pole, ale i samotného svědectví. Konflikty se již neodehrávají pouze ve fyzickém prostoru, ale jsou provázány s mediálním prostředím, které dennodenně produkuje velké množství dat, a to díky levným a přístupným digitálním technologiím, jako jsou mobilní telefony, smartphony s možností nahrávání, satelitní snímky, technologie dálkového snímání aj., které je možné instantně šířit prostřednictvím internetu.
Vznik forenzní architektury těsně souvisí s rozvíjením nové materiální citlivosti, tzv. „forenzní estetiky“, která slouží jako hlavní nástroj tříbení technik zprostředkování, interpretace a prezentace důkazů ve společném fóru, díky čemuž se důkaz stává politickým agentem. Forenzní rétorika totiž neodkazuje k promluvě člověka, ale k promluvě objektu, který se vyjevuje – promlouvá k fóru. Každý objekt nesoucí důkaz však může vstoupit do veřejné debaty jen prostřednictvím řečníka, a jeho výpověď tak bude vždy znamenat určitou subjektivní konstrukci pravdy. Při prezentování důkazů ve fóru tak hrají zcela určující roli různorodé praktiky přejímané z pole umění: demonstrování, rétorika a performance, dramatizace, zachycení obrazu či projekce.
Takovým nástrojem může být třeba fikce jakožto vyvíjení určitého specifického narativu, který umožňuje nahlížet reálnou skutečnost z nových poznávacích perspektiv. Například médium filmu, tak jak o něm referuje britský teoretik a architekt Liam Young, se může samo stát jakýmsi druhem fóra. Young se zaměřuje na vytváření nových filmových narativů, ve kterých se člověk ocitá mimo centrum příběhu. Takový film tak není točený tradičním způsobem z perspektivy člověka, ale například skrze operační systém města, kde je člověk zaznamenán jako jeden z mnoha různých algoritmů. Liam Young tak pomocí uměleckých prostředků zpodobňuje posthumánní svět, který dává možnost nahlížet či přímo ovlivňovat realitu včetně člověka skrze materiální objekt.
Tento model posthumánního narativu, který čím dál více proniká do každodenní reality, odpovídá vlastně i modu, v němž je dnes vedena válka. Práce Forensic Architecture se v době, která bývá rovněž nazývána „forenzní“, ukazuje jako zcela klíčová, protože člověk a jeho práva budou v praktikách FA vždy hrát ústřední roli. Pro jejich ochranu a zachování bude i nadále nutné držet krok s vývojem nových technologií, věd, médií i kultury. Forensic Architecture se tak v současném společensko-politickém systému stává ve svém multidisciplinárním záběru jednou z nejurgentnějších a nejrelevantnějších akademických výzkumných platforem.
Forensic Architecture: Architektura konfliktu
místo: VI PER Gallery
datum: 28. 2.–21. 4. 2018
kurátorky: Irena Lehkoživová, Sarah Nankivell
Revitalizace zdola
Jana Pavlová architektura květen 2016
Pod hlavičkou Vybíralka 25 se na pražském sídlišti Černý Most koná široká škála kulturních a společenských akcí. Jejich cílem není jen připomenout si pětadvacet let od nastěhování prvních obyvatel, ale především hledat nové cesty k revitalizaci pražských sídlišť.
Památníky naší doby
Jana Pavlová téma květen 2015
Bankovní architektura 90. let / Architektura českých bankovních domů a spořitelen z 90. let minulého století patří mezi vytěsňovaná témata. Důvodem je především to, že řada z budov představuje pro kritiky nízký pseudosloh druhořadých architektů. S odstupem dvaceti let ale...
Fotograf a instituce. Archiv Pavla Paula
Zuzana Krišková profil zima 2020
Fotograf Pavel Paul zasvětil celý svůj život zaznamenávání každodenního provozu a ruchu Akademie výtvarných umění v Praze a dokumentaci děl umělců s ní spojených. Přesto bylo jeho dílo až donedávna téměř neznámé.
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
