King of Art
Věra Jirousová recenze duben 2010
Bedřich Dlouhý v Muzeu Montanelli / Soubor mistrovských obrazů, asambláží a prostorových objektů Bedřicha Dlouhého (1932) uvádí excelentní výstava v pražském Muzeu Montanelli na Malé Straně.
Několik fotografií ve foyeru a trojrozměrný objekt Po flámu (1996), s okoralým skrojkem melounu a rojem animovaných zdechlin much, připomenou tvůrce jako spoluzakladatele legendární skupiny Šmidrové, jejíž umělci (Karel Nepraš, Jan Koblasa a další) prosluli v 50. letech akcemi neodada a estetikou divnosti.
Ve vstupním prostoru diváka zastaví přímý pohled z očí do očí, jímž ho malíř nezúčastněně sleduje ze svého Autoportrétu V. (2008). Na rozdíl od Autoportrétů I. – IV., které autor od 90. let vytvářel kombinovanou technikou jako asambláže nebo velké objekty (počínaje bizarní, věcmi zaplněnou plochou pracovního stolu až po prostorové instalace a soustavy iluzivních obrazů, zdí a předmětů), jde nyní o autoportrét zhotovený převážně klasickou formou malířského zobrazení.
Věrohodnou podobu ležícího tvůrce, jenž se dožil nemoci a stáří, oživuje vložený segment reliéfní asambláže. Namísto nerozlišitelné předmětné skladby, ve které mnohost reálných věcí prorůstá do iluzivního zobrazení každodennosti uvnitř virtuální reality, je i tentokrát Bedřich Dlouhý srozuměn, že vlastní portrét – podobenství na christologické téma – ho spíše zvěcňuje než zvěčňuje. Je současným svědectvím o „chudobě naší zkušenosti, která je pouze částí velké chudoby“. (Walter Benjamin, Zkušenost a chudoba)
Malířský rukopis Autoportrétu V. se soustřeďuje na abstraktní střed neosobních pocitů a neuchopitelné podněty z paralelních proudů nevědomí, působící skrze individuální vědomí. Tvůrce vnímá sám sebe v zrcadle malby, snímající rozmanitost světa jako smířená gesta sebezapomnění, sebepoznání i o sebe nedbání. „Natolik jsem se svlékl z vlastní bytosti, že existovat pro mě znamená se obléknout.“ (Fernando Pessoa, Kniha neklidu)
A nebyl by svého času pasován na Šmidru, kdyby mravní odvahu, hrdost pocitů i hloubku své malířské reflexe jevů současného světa neosvědčil ironickým vizuálním komentářem gentlemana: pohleďte, jsem tady, jak mě Bůh stvořil – v trenýrkách.
Obrazy věcí, anebo přízraky?
Od kolekce Madon, komorních zátiší ze sbírky Nadace DrAK, obrazů Divné věci (2006) a Věc I. (2007), jejíž oblý tvar a malířský rukopis zhušťuje jemnou taktilní intuici do strukturní malby ryzího informelu, spěje expozice v patře k rozměrným zátiším. Diptych zátiší Zkouška podkladu (2004) zpochybňuje smyslovou rozkoš iluzivní malby a Věc II. (2007) ztělesňuje princip subjekt-objektového konceptu novověké malby.
Kontinuitu svého průzkumu spojitých nádob reálného a imaginárního světa založil Bedřich Dlouhý na respektu k malířské tradici, zůstal však věrný volnému proudu emocí a tekuté abstraktní formě imaginativní malby manýrismu. Jeho svěží a těkavý smysl pro ambivalentní významy se projevuje v osobitém fenoménu divnosti i v řadě kresebných obrazů z 90. let. Vynikne v nich především humor a přesná intuice, zaměřená na absurditu dění ve středoevropském prostoru, kde život v kleci abstraktních idejí pohlcuje přirozené pocity a proměňuje věci reálného života v přízraky.
Otevřené průhledy a sondy do kulturní paměti patří k momentům, jimiž Bedřich Dlouhý překonává klaustrofobii a tlak stísňující přítomnosti 70. a 80. let minulého století. Obrazový implantát kačera Donalda zpřítomňuje v obraze Krajkář (1988) citát z Vermeera – malířské citace mistrů evropského malířství přenesené do postmoderního kontextu 80. let uplatňují estetiku divnosti a jejich významové posuny kriticky komentují dobový „kulturní“ kontext. Tvůrce se postupně zříká zašifrovaných odkazů a redukuje iluzivní fantazii ve prospěch konceptuální celistvosti, s níž vystupuje na povrch komplexní povaha přítomnosti.
Sumu životní a malířské zkušenosti umělec shrnuje rovněž v monumentálním Autoportrétu II., jenž představuje kroky jeho konfrontace se smyslem vlastní malby. Jiné podobenství o přítomnosti ukazuje šest obrazů z cyklu Inverze (2009). Narativní forma mělkých boxů za průhlednou stěnou iluzivních obrazů tematizuje archetyp romantické krajiny, v níž se zvolna rozpouštějí metafory snu a domova. Pod dekou smogu a v monotónní šedi rekonstruuje tvůrce sevřený horizont své doby a označuje propustnou hranici mezi vydrancovanou českou konzumní společností a Evropou. Namísto vytoužené svobody zde zeje archetyp pustiny s dějinnými znaky kulturní prázdnoty, zanořené do prostoru iluze.
Setkání s obrazy Bedřicha Dlouhého prozradí věčně aktuální tajemství – známé jako marnost nad marnost, polykající smysl každodenní přítomnosti. Člověk by mohl snadno podlehnout pokušení, ale naštěstí je tu s ním obraz, který se ptá: Co je skutečné a co jsou přízraky? Ptá se diváka, zda ještě může být výpovědí o kráse.
Bedřich Dlouhý: Autoportrét V. / King of Art
pořadatel: Muzeum Montanelli
termín: 18. 2. – 30. 6. 2010
www.muzeummontanelli.com
Všechny mé vize mi nepatří
Věra Jirousová recenze červenec 2009
Předběžná retrospektiva Jiřího Davida / Vytetoval jsem své jméno na vodu. Ta slova jako refrén a opakovaný znak pro nový nádech rytmizují volnou skladbu slov; říká je Jiří David ve své básnické koláži z osobních vstupů, věcí a obrazů vystupujících ze všech směrů...
Expandující malba & nová fotografie
Věra Jirousová recenze červenec 2009
Prague Biennale 4 v Karlíně / Navzdory ekonomické krizi přináší letošní Pražské bienále největší soubor malířských děl, jaký byl kdy na mezinárodní přehlídce v Česku vystaven. Vedle kvalitního výběru malby v mnoha různých kolekcích se kreativní expozice zaměřuje i...
Duhoví poslové jasných zpráv
Věra Jirousová recenze duben 2009
Jiří Petrbok ve Staroměstské radnici / Vystavený soubor více než pětadvaceti obrazů Jiřího Petrboka (*1962), rozšířený o řadu kreseb a několik malovaných obrazových koláží, představuje soustředěný výběr, jehož téma barevného spektra duhy se stalo podnětem k...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
