Neviditelné vězení
Kateřina Černá profil únor 2010
Když byla Eva Koťátková před lety v San Francisku, žila v malém, klaustrofobně působícím pokojíku. Rodičům napsala, že jde o luxusní bydlení, ale nemohla tam vydržet. Situaci vyřešila svou první akcí, nazvanou 30 minut pod postelí. Korektní prezentaci stísněnosti u ní najdeme dodnes.
„Stavím krkolomně okolo lidí konstrukce, abych vyjádřila něco, co se možná dá říct mnohem jednodušeji,“ tvrdí skromně o svých výjimečných instalacích, které jí před třemi lety vynesly Cenu Jindřicha Chalupeckého. Od té doby její hvězda stoupá. Dokončila AVU, je doktorandkou na VŠUP, s úspěchem vystavuje v zahraničí. Zdá se ale, že jí to vůbec nestouplo do hlavy.
Velká jednota
Tyto nápady Koťátková zachycuje nejdřív kresbami. Když zjistí, že se v nich nějaké téma opakuje, přistoupí k jeho realizaci v akcích nebo konstrukcích. Díky tomuto postupu mají její práce v různých médiích velkou jednotu. Na rozdíl od mnoha jiných současných „konstruktérů“ také ponechává ve svých objektech figuru nebo lidské měřítko, a tak jsou obecně srozumitelné.
Každý někdy v životě zažil situaci, kdy se „zasekl“ a nemohl se pohnout z místa. Ať už fyzicky nebo mentálně. Podobné stavy Koťátková znázorňuje s železnou pravidelností. V rámci své diplomové práce Cesta do školy, vystavené v Galerii Václava Špály, se například zahrabala po kolena do země. Podobné výjevy dokumentovalo i video, které bylo součástí jejího projektu pro Chalupeckého cenu.
Koťátková se tehdy dobrovolně zavřela na dva měsíce doma, kompletně vyklidila jeden pokoj a tam za pomoci překližkových konstrukcí vytvářela zúžené prostory, v nichž se pokoušela vegetovat. „Nešlo o to zjistit něco o sobě,“ vysvětluje. „Důležitější bylo ukázat, jak se mění vnímání okolního prostředí. Jaká je moje role nebo pozice, když si vytvořím nové místo. Když se někde zabedním nebo se posadím do konfigurace, která je něčím netypická.“
Místo ve struktuře
Za fyzicky náročnými akcemi stála jednoduchá myšlenka: Chceme-li vidět věci z jiného úhlu, musíme změnit pozici. Tato úvaha souvisí s autorčiným deterministickým pohledem na společnost: „Lidé jsou stísněni v určitých strukturách nebo sítích vztahů a závislostí, ze kterých je často velmi těžké se vymanit. Člověk je dosazený nebo už vyrůstá v určitých podmínkách, které ho pro něco předurčují.“ Ačkoli Koťátková nikde neříká, jestli tento osud můžeme změnit, pozorné vnímání jejích kreseb, akcí a objektů nutně vede k aha-efektu. Žijeme ve vězení, z něhož se můžeme dostat jen tak, že si uvědomíme svou situaci.
Teď už asi nikoho nepřekvapí, že nejoblíbenějším spisovatelem Evy Koťátkové je Samuel Beckett. Pokud to z jejího díla dosud nebylo patrné, aktuální výstava Řízená ztráta paměti v letenské galerii Hunt Kastner prý nenechá nikoho na pochybách. „Bojím se, že je tam toho až moc,“ říká umělkyně. „Vystavuji sérii papírových modelů, ve kterých jsou velmi zjednodušené figurky v určitých situacích. Často jde o izolované jedince: člověka, který žije v hromadě, v jámě nebo v podlaze, kde má ukryté věci. A toho je Beckett plný.“ Za jedinou výjimku z beckettovských scén můžeme považovat model skály. Podle popisky je z ní krásný pohled na město a lidé vynakládají značné úsilí, aby se na ni vyšplhali. Cílem je získat něco, co jim v běžném životě chybí. Totiž nadhled.
Fyzický pocit
Koťátková se mírným, ale účinným způsobem brání symbolickým výkladům své práce, a kde může, tam zdůrazňuje její hmotnou, tělesnou rovinu. A to jak při tvorbě, tak při jejím hodnocení. „Vždycky je pro mě důležité, aby moje věci, ať jsou z jakéhokoli média, byly hodně fyzické,“ tvrdí. „Když čtu kvalitní literaturu, sama u toho mívám ne zrovna mrazivý pocit hrůzy, to by bylo příliš banální, ale pociťuji to přímo fyzicky.“
Něco podobného bychom v ideálním případě při pohledu na její díla měli zažívat i my, byť by šlo o svazující nebo nepříjemné pocity. Podle autorky je psychosomatická akce a reakce nejintenzivnější u kreseb. „Někdy je těžké, abych nebyla příliš explicitní. Aby tam nebyly moc přímočaré fyzické projevy, aby po postavách pořád něco nestékalo. V určité fázi se pro mě stala kresba pastí a musela jsem k ní přistoupit odjinud.“
Kolektivní cvičení
Ačkoli Koťátková vyzdvihuje fyzickou rovinu svého díla, sama se z něj v poslední době ráda vytrácí. Vyhovuje jí nastavit podmínky, vytvořit prostředí a skrýt se v roli asistentky, jako tomu bylo u loňské série přednášek, workshopů a happeningů, které se pod souborným názvem Výtvarná výchova odehrávaly v Karlin Studios a výuku zajistila špička současné umělecké scény.
Minulý rok výtvarnice dále spolupracovala s jistou nejmenovanou základní školou, pro níž vytváří alternativní ilustrované příručky sociometrie. A mezitím stihla ilustrovat neradostnou knihu Wormsův svět, kterou napsal její otec, analytický filosof Petr Koťátko. Naposledy se mihla v loňském projektu Domácí vězení, kde seděla jako slušná žákyně za stolem, s nohama ponořenýma po kolena v rybníce, nebo se nechala obestavět knihami, čímž vznikl pomník opisující obrys jejího těla. Část projektu byla k vidění v sekci Bílý papír, černá nevěsta na Pražském bienále.
V současnosti jí nejvíc baví pracovat formou cvičení se skupinou lidí, kteří se objevují na výstavě Řízená ztráta paměti. Pokud dříve podstupovala různá tělesná martyria sama, nyní je zakouší tým tří dobrovolníků. Koťátková sice převzala roli scénáristky a režisérky, která manipuluje se svými herci, ale není to pro ni úplně jednoduché: „Jako organizátor jsem trochu nejistá. Pořád se musím ujišťovat, jestli to či ono už není příliš a jestli se mým spolupracovníkům visí ze stropu aspoň trochu pohodlně.“
Dívka s něžným jménem
Domácí média dosud představovala Koťátkovou tak trochu jako hravé mládě, které tropí jakési hlouposti. Svou roli v tom sehrálo i její půvabné jméno. Když získala Chalupeckého cenu, psalo se o ní jako o „laureátce s něžným jménem“. Tento obraz je podle mne nutné rozbít, protože plně nevystihuje její kvality. Autorčina hravost se totiž nevylučuje s přesností.
Sama říká, že mísí obojí. Na intuitivním základě buduje jasnou konstrukci nebo scénář. Ve svých posledních třech cyklech, zejména v Cestě do školy, provedla přesnou analýzu společenské drezúry, discipliny a deformace, která nemá daleko k Foucaultově kritice mocenského formování poslušných jedinců z knihy Dohlížet a trestat.
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2019
Knihy pod stromeček: Umění loutky – Pracoval jsem mnoho – Inteligence obrazu a jazyk dějin umění – Umění a iluze – Obrazy a předobrazy – Krásná jizba
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2020
Knihy pod stromeček: Chrám umění Rudolfinum – Antické umění ve sbírce Národního muzea – Tomáš Vaněk – Architektky – Teorie obrazu v raném křesťanství – Příběh malířství
knižní tipy
Kateřina Černá tipy listopad 2021
Pragerovy branické domky – O mulo! – Doma, Venku – Divadlo ulice – Pravěké umění – Řečiště a vlna
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?