X je 20, Y 7

Kateřina Černá rozhovor únor 2010

Lenka Sýkorová je velmi zaměstnaná žena. V době, kdy jsem ji požádala o rozhovor, připravovala výstavy svého muže Zdeňka Sýkory v Galerii hlavního města Prahy a Galerii Zdeněk Sklenář, křest nové knihy, smlouvy, pozvánky a korektury katalogů. Komunikovaly jsme proto pouze virtuálně, ale zato s radostí.

Před osmi lety váš manžel v rozhovoru pro tento časopis uvedl, že jste se na škole zpočátku moc nekamarádili, ale prý se mu na vás líbilo, že jste byla drzá a měla svůj názor. Co se vám líbilo na něm?

To nekamarádění bylo spíše z mé strany. Mně se zdálo, že nás pan docent podceňuje – bylo nás v ročníku pět holek a jeden kluk – a že ho moc nebavíme. Navíc byl Sýkora idolem mnoha studentek a já jsem vůbec nechápala, jak s takovým starým pánem můžou koketovat. Líbit se mi začal až později, tak ve třetím ročníku.

Imponoval mi potom celou svou osobností, nejvíc asi vtipem a přátelskou povahou, uměl otevřeně formulovat své názory, nikoho se nebál, nebyl typický rozháraný umělec ani přecitlivělý intelektuál, byl prima chlap. Stala jsem se jeho oblíbencem, což znamenalo každý čtvrtek pozvání do Mělnické vinárny, kde jsem měla možnost poznat Karla Malicha, Josefa Hiršala, Jana Kubíčka, Sašu Berkovou a další osobnosti. Jenom jsem seděla a tiše naslouchala.

Oslovovala vás Sýkorova tvorba předtím, než jste se na ní začala podílet? Pokud ano, tak čím?
Kdo je malíř Zdeněk Sýkora, jsem zjistila až na škole a jeho obrazy se mi líbily. Vždycky jsem inklinovala ke geometrické abstrakci, něčím mě přitahovala. Asi proto, že jsem měla ráda matematiku. Když jsem byla malá, vystřihovala jsem si z časopisů různé reprodukce, a byť takových tehdy nebylo mnoho, mezi ty, které mě zaujaly, patřil spíše Kupka, Mondrian, Vasarely, Stella než například Picasso.

Na Sýkorových přednáškách jsem potom leccos pochopila a svoje „směřování“ si potvrdila. Při první návštěvě v Lounech jsem byla fascinovaná: všechny obrazy byly tak samozřejmé, silné, jasné a stejně tak prostředí, ve kterém se rodily. Zase jsem měla možnost sedět a tiše pozorovat.

Začátek vaší tvůrčí spolupráce bývá datován do roku 1985. Vaším prvním společně signovaným dílem je ovšem až Létání z roku 2005. Můžete se pokusit popsat, jak se vyvíjela vaše spolupráce během tohoto dvacetiletí a co vás dovedlo k „vystoupení z anonymity“?
Ani u Létání jsem nechtěla být podepsaná, ale manžel si to tehdy výslovně přál. Vždy jsem respektovala jeho autorství, cítím se být spolupracovnicí a později snad spoluautorkou. Ono se totiž nedá vymazat těch čtyřicet let jeho vlastní tvorby, ten vývoj, ta cesta, ke které já jsem se v osmdesátých letech připojila.

Jenže najednou už je to pětadvacet let, kdy po ní jdeme společně, když nepočítám těch několik let předtím, kdy jsem seděla v ateliéru, spolupracovala při realizaci obrazů a zároveň dělala korektury pro nakladatelství. Nedávno jsem musela listovat našimi přípravnými sešity s partiturami a uvědomila jsem si, jak jsem byla zvolna vtahována do procesu a kolik vlastní práce jsem tam vložila, takže už se ani nebráním, když se o Sýkorovi mluví v množném čísle.

Obrazy s liniemi, které jste společně vytvářeli, změnily několikrát svoje zadání. Linie se napřed pohybovaly jen několika směry, pak měly „krátké životy“, byly horizontální, vycházely z několika bodů, byly lomené, vytvářely plochy, a skončili jste u linií, které vycházely z jednoho bodu. Jaké výtvarné, existenciální či jiné úvahy provázely proměny linií?

Většina těch úvah byla výtvarných, inspirací byly nejčastěji poslední domalované obrazy nebo některé začaté či dříve opuštěné nápady a myšlenky, někdy to byla sama příroda, například když jsme cestou autem zahlédli lomené větve borovic. Existenciální jsou pocity úzkosti, naděje, radosti, u nás vždycky převažovaly ty radostné.

Podle pamětníků jste na liniových obrazech pracovali osm hodin denně a většinu času jste na sebe mluvili čísly. Jak vypadal váš každodenní pracovní režim? Jak jste odpočívali?

V osmdesátých letech jsme tady v Lounech bydleli v bytě a přes náměstí jsme měli v pátém patře paneláku ateliér, každý den jsme tam chodili jako do práce. Končívali jsme v šest hodin, ve čtyři byla přestávka – z balkonu jsme sledovali cvrkot na náměstí a komentovali dění. To je taková Sýkorovic rodinná tradice, vymýšlet lidem jména. Od roku 1990 máme ateliér i byt v jednom domě, stačí jen vyjít schody.

I dalších patnáct let jsme pilně pracovali. Myslím, že s věkem se tempo zvyšuje, začnete počítat, kolik ještě máte času na splnění svých snů. V létě jsme měli prakticky pořád otevřené okno v ateliéru a smáli jsme se představě, že někdo poslouchá naši „konverzaci“: x je 20, y 7, začíná to 230, tečna 12, poloměr je tečna krát tangens alfa půl, máš to, další 132 a 18, další 144, takže body, v deseti je to 0,5 atd. Tak to šlo několik hodin, proloženo sprostým klením nás obou.

Nevím, jak jsme to stihli, ale kromě práce jsme často jezdili autem „na procházky“ do přírody a surfovat na přehradu, jednou za rok do Vlkovic u Třeboně a na Rujanu na jachtu, jezdili jsme na kole a na lyžích, taky minimálně jednou za rok do ciziny na „služebku“, klasické dovolené u teplého moře se manžel bránil (samozřejmě že několikrát podlehl). Hodně aktivit jsme museli opustit, dodnes ale chodíme jednou týdně do sauny, oba milujeme jízdu autem. Náš dům byl vždy otevřený přátelům, Zdeněk uměl předávat své zkušenosti a dobrou náladu, bylo víno a dobré jídlo, myslím, že se u nás návštěvy cítily dobře. To byl také odpočinek.

Pár let už v ateliéru moc nepracujeme, sedíme teď častěji v mé pracovně a věnujeme se spíše návrhům grafik, ilustrací, knih a katalogů. Manžel už tolik nepospíchá, já právě naopak.

Byla jste svědkem mnoha Sýkorových úspěchů v cizině. Vzpomenete si, jaká atmosféra panovala na jeho první zahraniční retrospektivě v Museu Josefa Alberse v Bottropu v roce 1986?

Výstava v Bottropu je téma na dlouhé vyprávění, protože v sobě nesla všechno, co ta doba znamenala – od německé nedůvěry ve východní umění (která se poté změnila v nadšení), přes organizaci výstavy s Art Centrem, zvědavost tamních médií a rychlou reakci sběratelů. Každopádně velká retrospektiva v důležitém a krásném muzeu, to byla velká pocta.

Myslím, že manžel ani neměl trému, umí výborně německy a vždycky se choval ke všem jako k sobě rovným, takže jsme se při všech oficiálních oslavách cítili celkem dobře. Já jsem ale nestačila došít rukáv u saka, tak jsem na fotkách trochu nesvá. Byla to pro nás velká zkušenost, která se nám hodila při všech dalších výstavách (i ta se sakem). Největším uznáním ale bylo udělení rakouské ceny Herberta Boeckla v roce 2005 v Salcburku, spojené s retrospektivní výstavou. Ale stejně jako v roce 1986, ani tady nebylo příliš českých svědků, kteří by se mohli radovat s námi.

V roce 2008 vyšel první díl Sýkorovy monografie. Můžete krátce představit tento souborný monografický projekt, na kterém stále pracujete?

Tento projekt už připravujeme s manželem víc než deset let, ale dokud jsme byli každý den v ateliéru, tak jsme s ním nechtěli začínat. Cílem je ukázat Sýkorovo dílo v celém rozsahu. V roce 2007 jsme se na koncepci monografické řady dohodli s mladým kunsthistorikem Pavlem Kappelem, který se Sýkorovým dílem zabýval už ve své diplomové práci. Zatím se podařilo vydat první díl Grafika, v tiskárně je druhý, nazvaný Rozhovory, a před dokončením třetí díl Život a dílo, jehož autorem je právě Pavel Kappel.

Tento rok naši energii plně pohltí příprava několika výstav k devadesátinám, ale potom už bychom rádi v klidu pokračovali na dalších dílech – Malba, Struktury, Linie. Již jsme oslovili několik kunsthistoriků. Průběžně se pracuje na díle Dokumenty, který bude obsahovat všechny důležité archiválie. Nedávno jsme se rozhodli přidat díl Realizace v architektuře, protože materiál, který máme v archivu, vydá na celou knihu. Posledním, osmým svazkem by měly být Příběhy, tam se například dozvíte víc o výstavě v Bottropu.

Při přípravě velkých výstav se občas objeví skryté, nečekané souvislosti. Přišli jste při koncepci aktuální přehlídky v Městské knihovně na něco nového?

Myslím, že pro Pavla Kappela byla tato práce téměř archeologickým průzkumem a díky materiálům, které mohl držet v ruce, si uvědomil mnohé souvislosti a mohl lépe pochopit význam Sýkorových slov například v citátech. Já osobně jsem si více prostudovala struktury, přestože už jsem se jimi mnohokrát musela prokousávat při identifikaci starších obrazů a pořádání archivu. Výkřiky radosti však vloni provázely přípravu výstavy Letná XL, protože se nám mnoho nalezených maličkostí a poznámek skládalo do smysluplného celku.

Máte v současné době nějaké osobní nebo pracovní sny, které byste si chtěla splnit?

Mým snem je ten typ dovolené, které se manžel brání, a protože on se nedovede smířit s myšlenkou, že bych někam jela sama, respektive že by on zůstal doma beze mě, tak si o ní nechám pouze zdát. Mám ale jeden sen pracovní, a ten se, jak doufám, podaří uskutečnit, protože „kostky už byly vrženy“.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné