Lucia Sceranková
Jiří Ptáček portfolio říjen 2015
Lucia Sceranková (*1985) zasahuje do obrazů přírody a živlů. Optickou deformací obvyklých vztahů pozměňuje naše vnímání věcí. Aranžuje obrazy světa, jejichž zdánlivě neměnná pravidla jsou pozměněna lidskými prožitky.
Poslední práce Lucie Scerankové, již jsem měl příležitost vidět, byla fotografie zmačkané fotografie. Pomuchlání papíru v pravé horní části navazovalo na tesanou draperii z reprodukce detailu Berniniho sousoší Únos Proserpiny s přesvědčivě zpodobněným tlakem mužských prstů na ženském těle. Ve vybraném detailu únos působí jako něžné milostné objetí. Lucia Sceranková je zde interpretkou nalezeného motivu. K otlačkům prstů na ženské pokožce přidává záznam tlaku vlastních rukou na list papíru. Výjevu tím navrací dramatičnost. Snímek zároveň přestává být dvourozměrnou reprodukcí. Dokud ji Sceranková opět nevyfotografuje a nevytiskne jako plošné dílo.
V této práci je vlastně většina z toho, čím je její současná tvorba. Zájmem o hmotu a manipulaci jejích vlastností, o pohrávání si s plošnými a plastickými aspekty obrazu, o intimitu a imaginativnost.
Pro Lucii Scerankovou je důležité posuzovat každý výjev samostatně. Ve společnosti dalších prací, převážně fotografií a objektů, které z fotografií vycházejí, pak vzniká jakýsi prostor vzájemných analogií, kde se vesmír nebo přírodní živel můžou stát například součástí domácího interiéru a zpochybnit naše vnímání o neslučitelnosti obrovského s malým či netečného s osobně prožívaným. Různé typy manipulace obrazu poslední dobou stále víc doplňuje neupravovanými snímky, pouze vzbuzujícími podezření, že do nich vstoupila. To diváka vede k jisté nedůvěře v něco tak samozřejmého, jako jsou horizontály mraků nad vesnicí.
Košická rodačka přišla do Prahy po pěti letech studia na bratislavské VŠVU v intermediálním ateliéru Ilony Németh. O dva roky později uzavřela studium v ateliéru Vladimíra Skrepla na pražské AVU s aranžovanými fotografickými scénami, které v mnohém předznamenaly další směr její práce. Objevila v nich metodu kombinování reálných předmětů s fotografiemi a reprodukcemi, stejně jako působivost setkání domácího prostředí s přírodními živly. Například ve fotografii stolu s ubrusem z fotografie mořské hladiny.
„Příroda a živly mě fascinují jak samy o sobě, tak tím, jak ve mně osobně rezonují. Nepokouším se hledat objektivní pohled, ale uvažovat o nich skrze mé vnímání.“ V konkrétních realizacích to znamená, že již drobnou změnou obvyklých vlastností věcí (nebo parametrů jejich vyobrazení) dosahuje komplexní změny našich emočních reakcí. V roce 2014 byla vybrána do finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. Také v souboru Staré světlo podrobila obrazy přírody a lidského těla různým úpravám, například pokroucení či protažení výjevu nebo zalitím pohyblivých částí těla do sádry: „Uvažovala jsem o čase jako o nějakém dalším živlu, se kterým jsme všichni konfrontováni. Důležité pro mě bylo nějak to spojit s vlastním prožíváním, s vlastními zkušenostmi, například s tím, jak umím s časem nakládat. Metafora ‚starého světla‘ v sobě nese jakýsi konflikt vědecky racionálně potvrzeného faktu a osobního prožitku. Světlo, které se dotkne naší tváře, je strašně staré, jeho věk je tíživý, ale náš zážitek z něj je přitom úplně jiný.“
Účastí ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého Lucia Sceranková stanula po boku starší sestry Pavly, finalistky ročníků 2007 a 2015. Vedle partnerské dvojice Dominik Lang a Eva Koťátková, kteří se jeden po druhém postupně stali laureáty CJCH, to bylo poprvé, kdy do finále postoupily příslušnice jedné rodiny. K ověřování možností spolupráce ovšem přistupují velmi opatrně. Pavla hostovala na Luciině samostatné výstavě Světlo ve vitríně v pražské Fotograf Gallery (2013). Dala si ale pozor, aby Luciinu výstavu pouze doplnila dvěma drobnějšími objekty. O krok blíž se sestry ocitly na paralelních výstavách v prostorách brněnské Fait Gallery (2014). I tentokrát se ale dialog odehrával spíše během přípravného období v rovině výměny podnětů a poetických metafor. Zatímco Pavla prezentovala rozměrné mobilní sousoší, v němž fragmenty porcelánového nádobí rotovaly po vzoru galaktických systémů, Luciiny fotografie a fotokoláže vycházely z motivů ženského těla, vody, ohně a dvojice jako vyjádření základní mezilidské vztahovosti. „Výstava přišla těsně po Chalupeckém a to patrně ovlivnilo její intimní rozměr. V něčem byla možná až příliš tichá, ale v něčem zase určila body, že kterých právě vycházím ve své nejnovější sérii. Dál například pracuji s motivem ležícího těla.“
Většinu letošního roku se Lucia Sceranková chystala na dvě podzimní výstavy v bratislavské galerii Zahorian & Van Espen a v brněnské galerii OFF/Format. „Příprava každého výjevu mi zabere hodně času. Například na deseti fotografiích diplomové práce jsem dělala celý rok. Nejdříve mám představu určitého výjevu, ale musím vyzkoušet jeho různé varianty. V závěru pak vyberu vždy pouze jeden. A to znamená, že pracuji velmi pomalu.“
Michal Kalhous
Jiří Ptáček rozhovor únor 2022
Kdysi mi jeden renomovaný kurátor fotografie tvrdil, že snímky na výstavách Michala Kalhouse ve skutečnosti vytváří jeho malý syn. V tu chvíli jsem uvěřil. Nejen proto, že jsem Michala za celé roky, co jsme se znali, nikdy neviděl s fotoaparátem, ale i kvůli mnohdy odzbrojující...
Jiří Skála. Dělníci, zombies a potřeba veřejného hlasu
Jiří Ptáček rozhovor duben 2022
S Jiřím Skálou jsme z čtenářského hlediska možná až příliš dlouho probírali různé aspekty jeho poslední samostatné výstavy Aspirace cizích těles v pražské galerii hunt kastner. Samovolně na ně ovšem navazovala kontinuita témat, která Skála řeší v posledních patnácti
Kniha je pořád nejlepším archivem myšlenek
Jiří Ptáček rozhovor listopad 2021
Grafická designérka Adéla Svobodová se soustředí na tištěné publikace o výtvarném umění: odborné knihy, výstavní katalogy, autorské knihy nebo monografie. V rozhovoru o její práci, letos natřikrát oceněné v soutěži Nejkrásnější kniha roku, jsme se zaměřili na...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
