Lukáš Rittstein
Karolina Jirkalová portfolio únor 2007
Dnes třiatřicetiletý sochař Lukáš Rittstein vstoupil na výtvarná prkna skutečně pompézně: už v roce 1999, jako čerstvý absolvent pražské AVU, měl velkou samostatnou výstavu ve Veletržním paláci a bezprostředně poté získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. V rychlém sledu pak následovaly velké samostatné výstavy v Galerii Václava Špály (s Barborou Šlapetovou) a v Mánesu. Zdánlivě už nebylo co dobývat. Rittstein však nepodlehl vavřínům a našel další místo, kde se realizovat – veřejný prostor. A narozdíl od mnoha svých kolegů se mu skutečně daří své sochy na veřejná místa českých měst i městeček dostat.
Už v roce 2000 se v areálu Masarykovy univerzity v Brně usadily jeho Vlny, o rok později se objevila jeho Nepolapitelná na pražském Jižním městě. V roce 2003 byly osazeny hned dva jeho pomníky: pro Brandýs nad Orlicí vytvořil abstraktní sochu upomínající na Jana Amose Komenského s názvem Den po dni a liberecká Krajská vědecká knihovna získala Žílu – poctu Mejlovi Hlavsovi. V roce 2005 se „provrtala“ z podzemí jeho socha Úsvit před Dům umění v Ostravě. Po dva roky také spolu se svou partnerkou malířkou Barborou Šlapetovou a sochařem Michalem Gabrielem pracovali na sochařské části interiéru Pavilonu indonéské džungle v pražské Zoologické zahradě.Zatím poslední Rittsteinovou realizací ve veřejném prostoru je plastika s názvem To umí jen nebe, která se teď na podzim usadila v areálu psychiatrické léčebny v Bohnicích. Socha, kterou léčebně zapůjčil soukromý majitel, působí v ústavní zahradě naprosto přirozeně. Mezi dvěma krami, „střepinami z nebe,“ jak říká autor, je napnutá tajemná krajina. Z té se vynořují sobí parohy jako symboly dvou bytostí putujících opačnými směry. Koncept, který skvěle souzní s mnohoznačným kontextem vrtkavé lidské psychiky a klidu starých stromů.
Lukáš Rittstein ve svých dílech od počátku kombinuje ušlechtilé, architektonické materiály se „špinavými“ – ocel, mramor nebo sklo spojuje bez váhání se sklolaminátem nebo umělou hmotou. Tento protiklad se vyostřuje v sérii Les, kterou sochař loni vystavil na zámku Klenová a kterou stále doplňuje. Sochy z tohoto cyklu mají zneklidňující, snad i trochu ekologický podtext. Organické tvary ze surového betonu připomínající mořské živočichy objímají kmen stromu, který je ovšem na první pohled umělý. „Jsou to náhražky, kterých se drží naše duše a které se tváří jako pravé,“ říká Lukáš Rittstein. Betonoví kytovci jsou zraňováni dalšími civilizačními zázraky – socha Formule má v sobě vražené torzo sedačky a volantu, další uniká neidentifikovatelné bílé hmotě. Prapůvodní organismy bojují o život.
Nejen při tvorbě umělé indonéské džungle nebo v cyklu Les inspirovaly Lukáše Rittsteina jeho cesty na Papuu Novou Guineu a další ostrovy, kam spolu s Barborou Šlapetovou pravidelně jezdí už od konce 90. let. „Zajímá mě život v původní podobě,“ říká sochař, „a na Papui jsme se dotkli myšlení zřejmě posledních lidí, kteří žijí divoce, nedotčeni civilizací.“ Svou zatím poslední výpravu umělci spojili s volnou tvorbou přímo v džungli: Barbora fotografovala soudobé portréty místních žen a mužů, Lukáš vytvářel odlitky těl domorodců. Kde a jak je použije, zatím nechce prozradit. Za knihu Proč je noc černá, ve které výtvarníci shromáždili vyprávění místních domorodců, získali v roce 2005 Magnesii Literu za objev roku. Pole umění je velmi, velmi široké.
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
