Martin Kohout

Kateřina Černá portfolio prosinec 2010

Většina z nás je ráda, když na internetu zvládne základní funkce. Někteří jdou ovšem mnohem dál. Dobrým zvykem umění 20. století bylo tematizovat vlastní médium. Malíři zkoumali hranice malování, spisovatelé hranice psaní. S rozšířením internetu začali umělci zkoumat také jeho limity. Martin Kohout tuto pionýrskou činnost provádí způsobem, který je kritický a zároveň vtipný.

Na rozdíl od nás je totiž v prostředí internetových serverů jako doma. Jeden z nich dokonce vymyslel. Jmenuje se jlbjlt (čti: je libo jelito) a od roku 2006 poskytuje informace o nezávislé kultuře v Česku, především o výstavách. Na „jelito“ se chodí, když se chcete dozvědět, co bude dnes za vernisáž. Přispívá do něj přes sto jednotlivců a institucí: od Galerie hlavního města Prahy po malé důležité prostory, jako je galerie sourozenců Hoškových A.M. 180. Heslo stránek zní: „Pomáháme propagovat kulturu okrajového zájmu, ale nezanedbatelného významu.“

„Jelito“ je přehledně uspořádané a dobře se v něm orientuje. Není také prý nic lehčího než sem vložit informace, ovšem pouze pod podmínkou, že váš obsah schválí editoři. K těm vedle Kohouta patří například teoretik Palo Fabuš, který pomáhal web zakládat. To je všechno hezké, až na jeden malý detail. Stránky nereagují úplně standardně. Zpoza bílé stránky s kulturními akcemi co chvíli vyskočí barevné pozadí, které vás napoprvé může slušně vylekat. Většinou ho tvoří série identických fotografií – podobně, jako když si na plochu monitoru umístíte svůj oblíbený obrázek a odkliknete příkaz „vedle sebe“. A to je jen začátek…

Moonwalk

Letos musí šestadvacetiletý Martin Kohout čelit vlně mediálního zájmu. Mimo jiné proto, že se jeho video Moonwalk (Měsíční chůze) dostalo do Guggenheimova muzea v New Yorku, jedné z nejprestižnějších světových galerií. Stalo se tak v rámci soutěže nazvané YouTube Play – Bienále tvůrčího videa. O fungování médií vypovídá fakt, že se o tomtéž videu nepsalo už před dvěma lety, kdy získalo cenu Jiné vize na Přehlídce animovaného filmu v Olomouci. Už tehdy bylo stejně „kouzelné ve své jednoduchosti“, jak ho letos definovala členka poroty, umělkyně Marilyn Minter. Olomouc ovšem není New York.   

Kohout pro ČTK uvedl, že si pobytu v New Yorku váží. Upozornil ovšem i na to, že soutěž souvisí s marketingem zúčastněných společností, tedy především firmy Google, která od roku 2006 vlastní stránky YouTube. Tato kritická poznámka je důležitá. Ukazuje totiž následující paradox. Autor ve svém díle použil internetovou službu, která pak video mohla použít pro vlastní, velice kreativní propagaci. Kohoutův snímek zhlédlo na YouTube přes 300 tisíc diváků.   

Video pracuje s lištou, která na serveru YouTube měří čas. Ta je mnohokrát zmnožena a nastavena na sebe tak, že vytváří nekonečné schody do nebe. Na něm místo měsíce běhá symbol pro načítání videa – věčně dorůstající kruh. Když Kohout toto video vytvářel, prý ho zajímalo hlavně to, jak lišta ovlivňuje naši zautomatizovanou „konzumaci audiovizuálního obsahu“.

Watching Martin Kohout

Vyskakující pozadí jlbjlt a vizuálně působivý Moonwalk jsou ovšem jen odvarem proti poslednímu internetovému počinu, kterému se Kohout věnuje. Od letošního dubna se nahrává webkamerou pokaždé, když sleduje video na serveru YouTube. Nahrávky pak umisťuje tamtéž pod kolonku Watching Martin Kohout (Sledování Martina Kohouta). V titulu se dále objevuje film, na který se autor díval.

Už z popisu by mělo být jasné, že jsme v pěkné šlamastyce. Zde dospěla Kohoutova schopnost uvažovat o problému v několika paralelních rovinách vrcholu. Osobní zkušenost je pak ještě více znepokojující: dívám se na Martina Kohouta, jak se dívá na video, a naše oči se přitom střetávají, jako bychom se dívali na sebe. Seriál vzbuzuje i další otázky: Nakolik přirozené je Kohoutovo sledování, když ví, že je sledován? Můžeme sérii „obrazů“, které se často liší jen barvou Kohoutova svetru, přirovnat třeba k Monetovým Katedrálám?

Autor, který nechce vystupovat v roli autora, pak seriál komentuje takto: „V posledních dílech se dají vystopovat instrukce, které je možné téměř neomezeně opakovat a já sám nemusím být jejich aktérem. U Watching Martin Kohout jsem figurkou své vlastní práce a samotná hranice mezi opravdovým mnou a tím, jež mě má v díle reprezentovat, je těžko definovatelná.“

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné