Mikoláš Aleš v Plzni
Na přelomu loňského a letošního roku připravila Národní galerie v Praze velkou retrospektivu věnovanou Mikoláši Alšovi, snad i ve snaze ověřit si, jestli i tento klasik ještě v dnešní době dokáže přitáhnout pozornost veřejnosti a současně naplnit kritérium komerčního úspěchu, jehož indikátorem je zpravidla počet prodaných vstupenek a katalogů.
Aleš patří mezi autority, jejichž kult byl šířen už za jejich života a ještě intenzivněji po něm. Nesčetné výstavy i uměleckohistorická literatura, jež mu byly v uplynulém století věnovány a kterých se z českých výtvarných umělců v takové intenzitě dočkal snad jen Josef Mánes, přinesly řadu pozoruhodných zjištění, ale také množství mýtů a v poúnorovém období též vědomých deformací, které se posléze donekonečna nekriticky opisovaly. Věnovat proto pozornost této osobnosti, jež je zároveň po desetiletí pevně zakotvena v českém dějepisu umění, může dovést historika umění buďto k dalším interpretačním stereotypům, anebo naopak iniciovat netradiční pohled na zdánlivě vyčerpanou látku.
Proto mě potěšilo, jakou cestu zvolil Ondřej Chrobák v katalogu doprovázejícím výstavu, který je jakýmsi atraktivním kaleidoskopem událostí z doby druhé poloviny 20. století, kdy byl umělec postupně přetvářen do podoby bezduchého homunkula, vytvořeného z vůle lidu. Tak jako v případě světců jsme i zde svědky nově utvářeného druhého života umělce, jejž autor případně místy konfrontuje s fakty a širšími dobovými souvislostmi. Ke zhodnocení této práce nepochybně přispěla rovněž Chrobákova znalost aktuálního umění, která těsně souvisí s hledáním nových východisek, inspirativních i při zpracování uměleckohistorické problematiky staršího období.
Mikoláš Aleš je v současné době aktuální i pro Plzeň, kde nyní působím. Od minulého roku se zde restaurují sgrafita provedená podle jeho návrhů v Kollárově ulici a také v Západočeské galerii v Plzni necháváme restaurovat Alšovy rozměrné kartony, které sloužily jako podklad pro výzdobu fasád plzeňských domů, zejména v Nerudově ulici.
K tomu, jak je získala naše instituce, se váže bizarní historka, kterou mi nedávno vyprávěla paní Věra Kubová, vdova po tehdejším řediteli Západočeské galerie v Plzni Oldřichu Kubovi. V roce 1964 se Kuba dověděl, že prezident Antonín Novotný zvažuje možnost, aby Alšovy kartony z majetku prezidentské kanceláře Pražského hradu přešly pod správu nějaké galerie. Kuba proto neváhal a spojil se s redaktorem Rudého práva ve snaze upozornit na možnost věnovat uhlové kresby právě do Západočeské galerie v Plzni. Onen horlivý redaktor však přinesl v okurkové sezoně letních dnů hotového sólokapra. Napsal totiž text, v němž rovnou vyjádřil poděkování prezidentské kanceláři za vzácný dar. Antonín Novotný po přečtení článku prý pouze lakonicky konstatoval, že když už je to v Rudém právu, tak mu stejně nic jiného nezbývá.
Opice a světice
Roman Musil výstava březen 2011
Gabriel von Max v Plzni / Jméno pražského rodáka a významného reprezentanta mnichovské malířské školy Gabriela von Maxe (1840–1915) má dnes v českých zemích i v Německu k obecné známosti daleko. Svého času se přitom těšil značnému věhlasu a svá díla úspěšně...
RE: Národní galerie vybírá a vybírá
Vít Havránek názor říjen 2018
Byl jsem časopisem art+antiques požádán o krátký komentář k výběrovému řízení na vedoucí/ho Sbírky poválečného a současného umění Národní galerie v Praze, jehož jsem se účastnil. Pro přesnost poněkud rozvádím.
Galerie Nilufar
Adam Štech názor červen 2008
V rámci letošního milánského veletrhu designu své brány otevřela i kultovní galerie Nilufar, která stojí v samém srdci města na via della Spiga, ulici, která je jedním z nejrušnějších center oděvního designu na světě. Až se vám podaří prodrat se přes davy elegantních...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
