Monument transformace v praxi
Kateřina Černá výstava květen 2010
Otevření Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře / 8. května se otevře Jezuitská kolej v Kutné Hoře, sídlo Galerie Středočeského kraje. Stane se tak po několika odkladech a přesunu z Prahy, který loni stál místo ředitele Ivana Neumanna a většinu zaměstnanců. Ti považují rekonstruovanou kolej za své dílo, jímž se nyní neoprávněně chlubí nové vedení. Ať už fandíme starým, či novým galeristům, výstavní program, který zde připravil současný odborný tým pod vedením šéfkurátora Ondřeje Chrobáka, stojí za návštěvu.
A to i přesto, že je na první pohled patrné, že rekonstrukce budovy dosud není hotová, a kolej se tak otvírá trochu předčasně. Stále totiž není zprovozněno severní křídlo, jehož oprava podle kraje potrvá ještě dva roky.
„Tohle je monument transformace v praxi. Podobnou proměnou zatím žádná krajská galerie neprošla,“ komentuje současnou situaci Chrobák s odkazem na projekt Monument transformace, který organizovala iniciativa Tranzit, spřízněná s jeho domovským sdružením Display. Dramaturgie neziskového Displaye, orientovaná na konceptuální umění, se přímo odráží i v současném programu středočeské galerie. Jde jak o výběr výstav, tak o jejich teoretická východiska. O ta možná především.
Návštěvníka Jezuitské koleje čekají celkem čtyři velké výstavní projekty: přehlídka sbírky Galerie Středočeského kraje, expozice tzv. Kutnohorské iluminace v kontextu středověkého umění Kutné Hory, výstava archivu Emila Filly a výstava konceptuálního umění střední a východní Evropy ze sbírek bankovní skupiny Erste. V rámci této škály by si měli přijít na své zájemci o starší (středověk, Filla), nové i zahraniční umění.
Nestálá stálá expozice
Největší očekávání je spojeno se stálou expozicí sbírek Galerie Středočeského kraje (do loňska Českého muzea výtvarných umění a před revolucí Středočeské galerie). Ta byla naposledy instalována v letech 1964–71 na zámku v Nelahozevsi. Po jeho restituci získala galerie v roce 1998 jako náhradu Jezuitskou kolej. Přestože galerie po roce 1989 průběžně představovala své akvizice ve volném výstavním cyklu (Krajina duše, Umění zrychleného času etc.) připravovaném kunsthistoričkou Alenou Potůčkovou, po získání Kutné Hory počítala s tím, že tu vystaví kompletní sbírku.
Tento plán nyní dostal zcela novou podobu. S výměnou generací (šedesátníky ve vedení nahradili třicátníci) došlo také k radikální změně pohledu na umění, roli krajské galerie i na stálou expozici. Výstava, která měla zabírat většinu koleje, se smrskla na polovinu jednoho patra, čímž se uvolnilo místo pro proměnné expozice. Důvodem je podle Ondřeje Chrobáka zjištění, že návštěvnost stálých sbírek se po určitém čase rapidně snižuje. „Naší největší noční můrou je, že se po tomhle obrovském domě pohybují dva návštěvníci,“ vysvětluje.
Výstava, která nakonec nese název Sbírka Gask (I, II, III) – historie v akvizicích, se oproti plánované stálé expozici nejen zmenšila, ale také zdynamizovala. „Rozhodli jsme se, že během následujících dvou let celou expozici celkem třikrát vyměníme,“ říká její kurátorka Marie Bergmanová. „Vystavíme sice všechna významná díla, která se ve sbírce nacházejí, ale ne najednou.“
Mezi stálice středočeské sbírky patří Čapkův Kolovrátkář, Špálovy Pradleny nebo Štyrského Člověk nesený větrem a k jejím lahůdkám se řadí Rykrův Smutek nebo Rozháněč mraků od Květy Válové. O to však v současné expozici nejde. Hlavním cílem není předvést to nejlepší, co galerie má, ale ukázat její reálnou nákupní politiku. Tu ovlivňovala politická situace, a tak v expozici přirozeně vznikají tři celky: 60. léta, normalizace a nákupy po roce 1989.
Propojení malých dějin galerie s velkými dějinami země, potažmo bývalého východního bloku, je pro uvažování teoretiků kolem sdružení Tranzit a Display typické. „Na současné výtvarné scéně, jejíž základní instituce jako Národní galerie nebo krajské galerie byly právně ustaveny v 50. letech, chybí diskuse o tom, nakolik je toto staré nastavení aktuální, nakolik odpovídá současným potřebám,“ říká Chrobák. „Nikomu se tyto věci nechce domýšlet do konce. Jediný, kdo se tomuto tématu více věnuje, je historička umění Milena Bartlová. Tuto diskusi bychom svým pojetím expozice chtěli otevřít.“
Vyznění výstavy je v neposlední řadě dáno instalací architekta Miroslava Vavřiny, kterého známe z nedávné výstavy Josefa Čapka na Pražském hradě. Zatímco u Čapka citoval tvar včelího plástu, v případě chodby Jezuitské koleje se Vavřina nechal inspirovat stanovou střechou svaté Barbory. „Jde o rekonstrukci rekonstrukce, systémovou chybu, typologický hybrid – z koleje galerie. Ale kam pověsit obrazy?“ uvažuje o instalaci. „S respektem k architektuře baroka a geniu loci lokality, daném sv. Barborou, se střetává pravoúhlá přísnost a organické tvarování pod digitální kontrolou. Do racia dispozic sálů nic a všechno, do chodby s klenbou enfiláda, stejně jako v sálech, s tvarovou vazbou na gotický stan hned vedle.“
Kutnohorská iluminace
Určuje-li něco charakter Kutné Hory, pak je to hlavně středověk a havířská tradice. Hýbe-li něco už od 90. let podvědomím kutnohorských občanů, pak je to představa vysoké školy, která by město oživila. Oba tyto neuralgické body podchytil současný krajský hejtman David Rath. Návrh na Královskou univerzitu, která měla sídlit v severním křídle Jezuitské koleje, mu poslanci v dubnu zamítli. Středověkou identitu města však v prosinci posílil nákupem tzv. Kutnohorské iluminace.
Jde o knižní malbu z jagellonské doby, která byla původně součástí zpěvníku používaného při bohoslužbě. V 19. století z něj však byla vyříznuta a prodána. Odpověď na otázku, co dělal detailní obraz těžby a zpracování stříbra v liturgické knize, podali Milada Studničková a Ivo Purš z Ústavu dějin umění Akademie věd. Knihu si podle všeho objednal havířský cech a chtěl v ní být také zobrazen. Malba ovšem nebyla jen skupinovým portrétem. Dodnes je na ní patrný určitý přesah „posvátné“ hornické práce: „V drcení a tavení rudy ve výhni nacházeli exeti paralelu ke Kristovu mučení. Zatímco v prvním případě bylo výsledkem čisté stříbro, v tom druhém jím bylo prolití Kristovy spásonosné krve,“ uvádějí historikové.
Jednodenní výstavu iluminace, která se konala v příhodné vánoční době, zhlédlo několik tisíc diváků a fronta před Jezuitskou kolejí naznačovala, že srdce Kutnohorských byla dobyta. Knižní malba se stala maskotem a mediální senzací, která dala zapomenout na mnohé problémy: nezdůvodněné odvolání bývalého ředitele, propuštění třicítky zaměstnanců i dočasný status současného vedení (právník Jan Třeštík je funkcí ředitele pouze pověřen a řádné výběrové řízení je zatím v nedohlednu). Význam, který má iluminace pro galerii, potvrzuje její umístění v příčném středním křídle, v prostoru zvaném „pokladnice“. Ve speciálně upraveném boxu se kromě malby nachází monstrance, plastika Krista a predela z kostela sv. Jakuba. Všechny objekty spojuje kutnohorský původ a doba vzniku, tedy konec 15. století. Kurátorem pokladnice je Jiří Fajt, odborník na středověké umění, spoluautor výstavy Karel IV. – Císař z Boží milosti a nejnověji také doporučený kandidát na ředitele Národní galerie.
Fillův archiv
Návštěvníci, kterým se líbila loňská výstava o Karlu Teigovi v Galerii hlavního města Prahy, za níž stál Zbyněk Baladrán, by v Kutné Hoře mohli ocenit jeho instalaci archivu Emila Filly. Na koncepci výstavy tentokrát spolupracoval s historiky umění Tomášem Winterem a Vojtěchem Lahodou, autorem velké Fillovy monografie, která vyšla před třemi lety v nakladatelství Academia.
Výstava archivu, který obsahuje hlavně reprodukce výtvarných děl nalepené na kartonech, jistě vzbudí mnoho otázek. „Na Fillu bych šla, ale prý jsou tam jen jeho výstřižky,“ řekla mi před Jezuitskou kolejí jedna obyvatelka Kutné Hory. Vystihla tak základní úskalí expozice: Fillovo jméno táhne, ale proč vystavovat jeho archiv? Čím může být výstava zajímavá pro obyčejného smrtelníka, který netuší, že téma archivu už delší dobu hýbe akademickými kruhy?
„Chtěli bychom lidem ukázat, že něco takového jako Fillův archiv vůbec existuje,“ vysvětluje Tomáš Winter. „V instalaci jsme se pokusili rekonstruovat, jak Filla s archivem pracoval při své tvorbě. Bohužel nevíme, jak ho měl přesně uspořádaný, ale pro účely výstavy jsme kartony rozdělily do 14 kategorií, které vycházejí z Fillových teoretických textů: například Zobjektivnění, Vraždy a zápasy nebo Zdobnost.“
„Samotné vystřihování je interpretační technika. Metody vyjímání, vypisování jsou velmi staré a jejich skládání do nových významových celků je lidské mysli vlastní,“ komentuje téma archivu Zbyněk Baladrán. „Představte si, že položíte obrazy na zem a posouváním mezi nimi vytvoříte určité souvislosti. Toto schéma pak narovnáte do svislé polohy, zavěsíte a přenesete do výstavního prostoru,“ dodává ke své instalaci. Ta sice záměrně zahltí diváka množstvím exponátů (archivních kartonů uložených v plexisklových kapsách), ale zároveň mu nabízí určitý řád nebo způsob jejich čtení.
Kontakt – sbírka Erste Group
Jestliže se iluminace a stálá expozice dotýkají historie města a galerie a Fillův archiv nám předvádí, jak funguje lidské myšlení, výstava Kontakt je výjimečná tím, že ukazuje české umění v evropském kontextu. Děje se tak v rámci konceptuálně laděné sbírky bankovní skupiny Erste, do níž u nás patří Česká spořitelna. Ta se v roce 2004 rozhodla oživit svou kolekci o díla ze zemí střední, východní a jihovýchodní Evropy, v nichž má od konce 90. let pobočky. Kromě Čechů se tak na výstavě objevují Slováci, Poláci, Maďaři, Rakušané, Rumuni a hojná koncovka „-ič“ prozrazuje umělce z bývalé Jugoslávie.
„Výstava by mohla být studijně zajímavá, protože Balkánci jsou tu v podobném rozsahu vystaveni poprvé,“ říká Jiří Ševčík. Ten je nejen kurátorem expozice, ale také členem odborné komise, která rozhoduje o bankovních nákupech. „Původní idea byla získat významná díla 60. až 80. let, která se nedostala do oficiálních sbírek,“ popisuje počátky sbírky. „Šlo o to, aby k sobě ladila a aby zapadla do modernistické nebo neoavantgardní linie, kterou sledujeme.“
Na základě diskusí, provázejících každý nákup, byl schválen například Karel Malich, Jiří Kovanda nebo Július Koller, které uvidíme na kutnohorské výstavě. Když bylo pokryto období normalizace, zaměřila se Erste více na současné konceptuální umění. Z mladší generace v souboru najdeme Jána Mančušku nebo Romana Ondáka. Podle Ševčíka je důležité, že Kontakt zůstává otevřenou sbírkou, do níž stále přibývají nové přírůstky.
Lov na diváka
Pro to, aby po Jezuitské nechodili jen dva návštěvníci, dělá současný kurátorský tým maximum. Jeho zatím nejvýraznější akcí je nábor středoškolské a gymnaziální mládeže, který probíhá v rámci zábavně-vzdělávacího turné GASKtour. Lektorské centrum galerie pod vedením Ondřeje Horáka si za tímto účelem pronajalo vyřazený londýnský double-decker, s nímž od konce listopadu podniká spanilé jízdy po Středočeském kraji. Navazují se tak cenné kontakty se školami, které do galerie budou posílat výpravy svých žáků, a zároveň se bourá zažitá představa, že za uměním se má jezdit do Prahy.
Studenti středních škol se v autobusu a jeho okolí účastní soutěže o „Umělecké střevo“, při níž se dozvídají informace o sbírkách Galerie Středočeského kraje a současném uměním vůbec. Autobus je ovšem otevřený pro všechny kolemjdoucí, kteří o něj projeví zájem. Přímo v Jezuitské koleji pak probíhají lektorské programy „Vytvoř si svoji galerii“ a „Vítězný únor“, při nichž se studenti dostanou i na jinak nepřístupná místa, jako je depozitář nebo schody, na kterých jsou vojenské malůvky – pozůstatky toho, že kolej po většinu své existence sloužila jako kasárna.
K propagaci galerie přispěl i loňský festival GASKfest, který měl nejen výtvarnou, ale také filmovou a hudební sekci. Koncerty a promítání se konaly ve dvoře Jezuitské koleje. Tento prostor se podle provozní ředitelky galerie Hany Šťastné zavedl i mezi místními organizátory kulturních akcí, kteří si zde už předjednávají termíny. Zatímco filmová a výtvarná část GASKfestu se podle Chrobáka nebude opakovat, protože vizuálního umění je dostatek v galerii, hudební festival Creepy Teepee organizovaný kolektivem AM 180 proběhne také letos v létě. Kromě platících diváků budou hudební produkce sledovat i poštolky, kavky a kuny, které ke koleji podle jednoho z místních restaurátorů neodmyslitelně patří.
Sbírka GASK (I, II, III) – historie v akvizicích / kurátor: Marie Bergmanová / architekt: Miroslav Vavřina (8. 5. 2010 – duben 2012)
Kutnohorská iluminace / kurátor: Jiří Fajt (8. 5. – 31. 9. 2010)
Emil Filla (archiv umělce) / autoři: Zbyněk Baladrán, Vojtěch Lahoda, Tomáš Winter (8. 5. – září 2010)
Kontakt (sbírka Erste Group) / kurátor: Jiří Ševčík / architekt: Tomáš Svoboda (8. 5. – září 2010)
www.gask.cz
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2019
Knihy pod stromeček: Umění loutky – Pracoval jsem mnoho – Inteligence obrazu a jazyk dějin umění – Umění a iluze – Obrazy a předobrazy – Krásná jizba
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2020
Knihy pod stromeček: Chrám umění Rudolfinum – Antické umění ve sbírce Národního muzea – Tomáš Vaněk – Architektky – Teorie obrazu v raném křesťanství – Příběh malířství
knižní tipy
Kateřina Černá tipy listopad 2021
Pragerovy branické domky – O mulo! – Doma, Venku – Divadlo ulice – Pravěké umění – Řečiště a vlna
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
