Několik teček
Karolina Jirkalová rozhovor březen 2010
S Daisy Mrázkovou o práci a radosti / Haló, Jácíčku, Můj medvěd Flóra, Neplač, muchomůrko, Slon a Mravenec – tyto i další stálice dětských knihoven spojuje jediné jméno: Daisy Mrázková.
Trochu ve stínu knížek zůstává její volná tvorba, přestože kresbě i malbě se věnuje více než půl století. I dnes má ve svém nuselském bytě několik čerstvě našepsovaných pláten. Náš rozhovor byl zároveň exkurzí: prohlížely jsme kresby i malby, starší i novější knížky, fotografie. Nakoukla jsem i do šuplíku z prádlem – opravdu tam bydlí medvěd Flóra v růžových šatičkách. Prý je zdědil po panence Adrieny Šimotové.
Po letech jste opět vydala novou knížku pro děti, jmenuje se Písně mravenčí chůvy. Jsou to nové texty a obrázky, nebo jste sáhla do šuplíku?
Většinou jsou to texty, které jsem psala pro Muchomůrku, ale nakonec se do knížky nehodily. Zkrátka jsem našla v šupleti takové staré veršíky z 60. let a říkala jsem si, vždyť to není úplně blbý…. A protože jsem se mezi tím seznámila s Terezkou Horváthovou z nakladatelství Baobab, tak jsem jí ty básničky poslala. A ona zaplanula a řekla, že to vydá a že si to můžu ilustrovat. Tak jsem se do toho pustila. Některé kresby jsem měla schované ještě z 60. let – třeba tenhle abstraktní, nic neříkající flek, nevím už, co to mělo být, ale nikdy jsem ho nevyhodila, protože je hezkej…. A takových hezkých nevyhozených fleků mám plné desky.
Něco jsem také nově kreslila přímo pro tu knížku. Grafička Helena Šantavá a Juraj Horváth vybírali spíš abstraktní věci. A když jsem namítala, že tam přece měl být ten strakapúd, tak ho někde v té abstraktní změti našli. Ale něco jsem se tím naučila. Uvědomila jsem si, že je důležitější ilustrovat pocit než obsah.
Zrovna tahle tráva s kapkami rosy je docela realistická...
To je záznam mého pozorování rosy na trávě: Bylo to na Vysočině, šla jsem po šikmém travnatém svahu, bylo to brzy ráno, takže jsem měla slunce za zády. A teď koukám na lesknoucí se kapky rosy a dochází mi, že to není lesk, že je to zrcadlový obraz slunce. Měla bych se v té kapce zrcadlit taky, ale nevešla jsem se tam. Tak jsem zvedala ruku a vidím, jak do té rosy leze taková ručička… Ale ze shora, čili obráceně, nohama vzhůru – to je snad princip fotoaparátu, ne? A to slunce je tam taky nohama vzhůru.
To se ale nepozná.
Nepozná, protože je kulatý. Napsala jsem o tom básničku, ale Terezka jí nezařadila a zůstala z ní jen ta kresba. V knížce ilustruje jiné verše o stéblech trávy.
Váš muž Jiří Mrázek byl také malíř. Ovlivňovali jste se, mluvili jste si vzájemně do práce?
Jiří byl vlastně můj učitel. Já jsem na UMPRUM studovala jen jeden rok, načež se škola za války zavřela. A my s Jiřím jakožto mladí mudrci jsme si poradili: Vzali jsme se a odjeli na Vysočinu, kde jsme měli být pracovně nasazeni. No, byli jsme pracovně nasazení, jenže v uvozovkách – u známého sedláka. Naše pracovní nasazení spočívalo v tom, že jsme si k nim chodili pro mléko. Prožili jsme tam krásný rok. Je paradox říkat, že za války byl nějaký krásný rok, ale bylo to tak. Po válce jsme se vrátili do Prahy, Jiří si dostudoval UMPRUM, ale já už jsem nemohla, protože posledního července 1945 se narodila Veronika. Také jsem si chtěla dodělat školu, ale nemohla jsem od mimina, tenkrát snad ani žádné jesle nebyly. A já bych malé dítě ani cizím lidem nedala, to je přece nemožné.
Žádala jsem o studijní odklad, dostala jsem ho, další rok jsem zase žádala studijní odklad a zase jsem ho dostala. A ten třetí rok už jsem nežádala, protože jsem čekala druhé dítě.
A když už i třetí dítě šlo do školky, začátkem padesátých let, tak bych snad mohla i začít znovu studovat, bylo mi teprve devětadvacet, ale to už jsem nechtěla. To už mi Jiří přinesl polní štafle a já začala malovat portréty.
Říkáte, že vás učil Jiří – to znamená, že přišel ze školy a říkal, co tam slyšel?
On rád vykládal, měl nekonečnou trpělivost, zájem a všechno. Nikdy mě neodbyl. Kdyby řekl: „No jo, máš to hezký,“ tak by měl pokoj. Ale on vykládal. A já jsem ho ráda poslouchala. A teď sem chodili malíři, buďto jeho spolužáci nebo naši známí, třeba Václav Boštík, to byl velice blízký přítel, nebo Adriena Šimotová, ta studovala s Jiřím u Josefa Kaplického. A tak jsem to poslouchala a lačně listovala v jejich učebnicích a dávala si všechno možné vysvětlit...
A věnoval se vám někdo soustavně, že by chodil a díval se, co děláte, jak pokračujete?
To ne. Soustavně nikdo, jenom Jiří.
Mezi vašimi portréty jsem viděla i Jiřinu Haukovou, ženu Jindřicha Chalupeckého. Měla jste nějakou zpětnou vazbu od něj?
Jiří, když dokončil školu, nastoupil jako textilního návrhář do ÚBOKu – navrhoval šátky, koberce, dekoračky. Byli s tím i na tom EXPO 58, to bylo velice úspěšné. Poradce pro malbu tam byl Václav Bartovský – vždycky jednou týdně měli volno a mohli jít malovat do krajiny. To bylo báječné znát Bartovského. Ještě nad nimi byl v ÚBOKu Jindřich Chalupecký.
Jiřina Hauková mi seděla ráda, já jsem s tím pořád někoho otravovala. Nejdřív jsem kreslila, potom jsem přešla na olej. Ale malovala jsem jen takové typy, které mě zajímaly výtvarně. Byly to hlavně ženské – malovala jsem Adrienu Šimotovou, Lídu Vachtovou, také svou matku, nebo dceru Veroniku.
Vaše matka žila s vámi tady v Nuslích?
Ano, žila tady. Měli jsme babičku a tři děti. Jiří měl ateliér na Letné a domů chodil večer. Takhle to šlo několik let.
Vaše matka byla Angličanka. Naučila se česky, nebo na vás v dětství mluvila anglicky?
Když jsem byla malá, maminka česky moc neuměla. Jen trochu, takovou „broken czech“.
Snažila se učit, ale neměla nadání na řeči. Prosím vás, copak nějaký Angličan pochopí slovanskou řeč? Všechno vysloví jinak: „a“ je „ej“, „í“ je „aj“, „e“ je „i“ – tohle matka nikdy nepřijala, ten český spelling, ačkoli jsem si s ní dávala práci. Své vlastní vnučce, holčičce mé sestry, nikdy neřekla „Evičko“ ale vždycky jen „Ívečku“.
A vy jste uměla nebo ještě umíte dobře anglicky?
Anglicky umím, ovšem je to angličtina jenom taková poloviční. Když mi bylo pět, tak se rodiče rozvedli a zůstala jsem sama s matkou, sestra byla u otce. A maminka, chudák, myslela, že bude lepší, když na mě bude mluvit jen česky, když pak půjdu do české školy. To ovšem nevěděla, že její čeština je něco velice bizarního – kdo ji neznal, tak jí nerozuměl.
A neměla jste potom ve škole s češtinou problémy?
To jsem samozřejmě měla. Ale já jsem je nedávala doma najevo, rychle jsem se všechno naučila, odposlouchávala jsem češtinu od dětí.
Takže jako dítě jste anglické dětské knížky moc neznala?
Ne, jejich dětské knížky, které jsou skvělé, jsem poznala až v dospělosti. Komplex každé babičky emigrantů je, že vnouče zapomene svou starou vlast a jazyk. Takže i moje anglická babička nám posílala Oxford Reading Primers – to byly takové sešity plné obrázků, které se mi jako dítěti líbily. Ale byl tam výklad angličtiny pro děti, které mají angličtinu jako mateřský jazyk, takže nic pro mě. Ale ty obrázky jsem milovala. Taky nám anglická babička poslala Alice in Wonderland, ještě se starými ilustracemi. Ale tomu jsem samozřejmě taky nerozuměla. Až později. A s takovým Medvídkem Pú jsem se sešla, až když mi bylo asi dvacet.
A jela jste se někdy do „staré vlasti“podívat ?
Byla jsem s Jiřím od ÚBOKu v Londýně. Vyslali ho tam, aby se podíval, jaké návrhy dělají Angličani. Byli jsme tam celý měsíc, bydleli jsme u příbuzných.
To bylo v 60. letech?
To bylo v roce 1964. To byli zrovna Beatles v největším rozpuku. To bylo nádherné, mám je hrozně ráda. Dětem, které byly tenkrát právě v pubertě, jsme přivezli velký plakát. A kluk taky hned musel mít takové sáčko bez límce, že jo, a ty úzké džíny… Měl je tak těsné, že stěží ohnul nohu. Já jsem proti tomu mluvila, to se ví. Ale holka ho ještě podporovala a na stroji mu kalhoty zužovala.
Veronika byla starší a Cyril mladší. Anna, ta prostřední, nám umřela jako malá. Syn potom v 68, to mu nebylo ještě ani dvacet, emigroval do Švýcarska, kde už zůstal. Dneska jsem už prababička.
Znamenal pro vás ten výlet do Londýna nějaký nový objev v oblasti výtvarného umění?
Ani ne. Co se týká textilu, viděli jsme věci krásné i vysloveně nevkusné, jaké by v ÚBOKu nikdo nepustil. Takže s Jiřím to vůbec nehnulo. My jsme si Anglii užili jinak.
Ale přece jen jsem si tam něco pro své malování vzala: barvy. Angličanky nosí úplně jiné barevné kombinace, než třeba my, nebo Francouzky – vezmou si třeba oranžovou sukni a k tomu růžový svetr, nebo dvě různé červeně vedle sebe. A kupodivu z toho není disharmonie, naopak – násobí se to!
Dětské knížky jste začala psát až v 60. letech. Tedy v době, kdy vaše děti byly téměř dospělé...
Už byly starší, ano. Muchomůrka mi vyšla v roce 1965, to bylo Veronice 20 let, Cyrilovi 16.
Nelákalo vás vymýšlet pro ně pohádky, když ještě byli malí?
Když byli malí, tak jsem jim do tlustého sešitu psala takovou ilustrovanou barevnou angličtinu. Chtěla jsem, aby se učili anglicky, ale ne takovým stylem, jak obyčejně začínají učebnice – pero, kniha, na stole leží kniha. S takovými nudnými slovy nemůže žádné dítě pro jazyk zahořet. Já jsem tam měla holčičku, která bydlela v myslivně, a jejího kamaráda medvěda, který žil v lese. Ta holčička se jmenovala Hanička Myslivcová a prožívala s tím medvědem různá dobrodružstvíčka. Šla si s ním třeba do města koupit boty a prodavačky se ho bály, a podobně.
Jednou jsem klukovi vymyslela anglická slovíčka, to chodil asi do druhé třídy, a napsala jsem mu je každé zvlášť na malé proužky papíru. Třeba: já – ty, blízko – daleko, smích – pláč, ano – ne, chci – nechci, hvězdy – svět. Prostě takové to hlavní členění světa. Do toho nějaká slovesa, aby to šlo spojovat. Měl to tady na stole, řekla jsem mu, ať si skládá, a dělala jsem, že myju nádobí. Ale při tom jsem po očku koukala, co kluk dělá. A on vybíral, vybíral, složil dlouhou větu a utekl. Šla jsem se podívat, co složil. Stálo tam: „I don’t know why heaven is so far away.“ To se mi tak líbilo, že jsem tak nazvala poslední kapitolu v Jácíčkovi.
Zkoušela jste v té době získat zakázku na ilustraci nějaké knížky, třeba v Albatrosu?
Chodila jsem ptát do redakce, ale nikdy jsem žádné zadání nedostala. Jednou Albatros vypsal soutěž na dětské omalovánky a vystřihovánky. Tak jsem to obeslala svými akvarely. Nic jsem nevyhrála, ale k něčemu to nakonec přece bylo: Redaktorka Olga Krejčová napsala knížečku o prvních krocích s vodovými barvami, bylo to formou pohádky. A když hledala ilustrátora, vzpomněla si, že v té soutěži někdo takovou akvarelovou práci měl. Zavolala mi, že mám přijít do redakce. A já tam letěla! Měla jsem takovou radost, že mě někdo potřebuje, že jsem tam odsud z Nuslí běžela pěšky! Oni byli tenkrát na Smíchově. Já nemohla ani čekat na tramvaj, musela jsem nějak spálit ten adrenalin.
A vyšlo to?
Ano, jmenuje se to Malenka a štětec. Ještě před tím jsem ilustrovala Irské pohádky pro Odeon, tam mi dali k dispozici jen podtisk a černou barvu. A já jsem si ten podtisk, který měl okrovou barvu, a čerň, která byla na písmu, vzala jako dvě rovnocenné barvy. Vydali to a kritik Arsén Pohribný o tom napsal dobrou recenzi. To bylo pro mě velké povzbuzení.
A jak to bylo s vaší první vlastní knížkou?
V té době začínal v rádiu nový pořad pro děti – Hajaja. Běželo to, a možná ještě pořád běží, každý večer v půl osmé. Hajaja začal moc krásně – Andersenovým Ole Zavřiočko. Sedm pohádek to bylo, četl je pan Brodský. A na konci toho prvního týdne hlasatelka řekla, že autoři, kteří mají doma nějaké své pohádky, můžou je poslat do rozhlasu. Tak jsem zaplesala a poslala jsem tam pár svých pohádek, které jsem psala jen tak do šuplete. A oni mi odepsali, že je to hezké a že to berou. Já byla na vrcholu blaha. To jsem ale ještě neznala ty redakční zmatky, protože asi za tři neděle přišlo jiné psaní, že „podobnými náměty jsme zásobeni“ a vraceli mi to. Tak jsem to strčila zpátky do šuplete.
Když jsem se potom seznámila v Albatrosu s Olgou Krejčovou, dala jsem jí to přečíst. A když jsem tam příště přišla, křičela: „To je na knížku, to je hezký!“ Začal mi nový život. Nebyla jsem si vůbec jistá, ale byla jsem nesmírně šťastná. Jako kdybych byla dlouho ve sklepě a teď mi někdo odemkl a mohla jsem vyjít ven.
Mluvil vám někdo z redaktorů do textu nebo ilustrací?
Od Olgy Krejčové přešla Muchomůrka k redaktorovi Karlu Černému. Občas mi do rukopisu tužkou poznamenal, že mám něco upravit nebo vyhodit. Ale já vůbec nesnesu, aby mě někdo omezoval v práci, tak jsem přišla domů, vzala jsem kvalitní měkkou gumu a všechno smazala. A za tři neděle, když jsem za ním zase šla do redakce, tak už dávno zapomněl, co mi tam psal.
Jak jsem psala, začalo to mít postupně lepší úroveň, ty pohádky byly čím dál abstraktnější. A Karel černý, protože byl zkušený, říkal: „Nepospíchejte, nepospíchejte, ještě přes prázdniny to nechte a přijďte v září.“ Jenže já jsem byla strašně nervózní, těšila jsem se jak blázen, až to vyjde, a tak jsem mu naoko říkala: „Já už nemůžu, mám toho dost, já už žádnou knihu nechci!“ A on na to nalít a řekl: „Dobře, tak to vydáme.“ Tak to vydali, dostala jsem nakladatelskou cenu, přišla jsem domů, a co teď? Já měla tu Kateřinu tak pěkně vymyšlenou a nemohla jsem se zastavit – vznikaly mi další a další její příhody! Tak jsem s tím šla úplně provinile zase do redakce, ale pan Černý mi říkal, ať si z toho nic nedělám, že uděláme druhé, rozšířené vydání. On to čekal, byl to zkušený redaktor.
Další knížky pak následovaly velmi rychle, musela jste mít velký tvůrčí přetlak...
Když jsem psala tu druhou knížku, chtěla jsem, aby byla jiná než Muchomůrka, ale hlavně jsem měla péči o to, aby nebyla slabší než ta první. Což se, myslím, nepovedlo, Muchomůrka je lepší, taková fortelnější, protože jde z reality, z lesních událostí, ze života hmyzu a rostlin.
Za Muchomůrku jsem hned dostala první nakladatelskou cenu. Takto oceněná knížka šla vždycky do Boloně na veletrh a byla přeložená do angličtiny, o to jsem hodně stála. Jenže to byla šílená doba. Nakladatelskou cenu dostala mimo jiné i nějaká encyklopedie pro mládež, kde ale pod písmenem „N“ nebyl uveden pan prezident Novotný. A on se urazil a celou Boloň, tedy i možnost překladu, zrušil.
Z čeho vaše druhá kniha čerpá?
Ta druhá větší knížka je hlavně z mých vzpomínek, z takových dětských pocitů – je tam hodně dětské psychologie. Jmenuje se Byla jedna moucha. Když jsem jí odevzdala v redakci, tak mi Karel Černý řekl: „Máte to hezké, ale je to trochu moc pedagogické.“ No bylo to asi trochu takové. Tak jsem si v duchu řekla: „Napíšu já ti knížku, že nebude pedagogická!“ A napsala jsem jenom takovou legrandu nezávaznou, samé lumpárny, a to byl Jácíček.
Některé vaše knížky jsou takzvané „bilderbuchy“, kde je obrazová stránka důležitější než text...
Ano, patří tam třeba Slon a mravenec, Nádherné Úterý nebo Co by se stalo, kdyby... To už mi dali velký formát a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Ale zase jsem už neměla nápady, už jsem vymýšlela jenom takové jednotlivé fóry. Ale aspoň jsem udělala velké obrázky.
Měla jste nějaké zkušební dětské čtenáře?
Neměla. Možná jsem to psala spíš pro sebe a jen jsem se tak vymlouvala, že je to pro děti. Oni mi v redakci říkali: „Vy se tak krásně skláníte k těm maličkým!“ A já si myslela: „Pro pána, oni si myslí, že se skláním... Vždyť já jsem pořád takhle nízko.“ Neuměla jsem naopak spoustu věcí, co umí každý, třeba někam jít nebo zavolat, něco vyřídit. To bylo pro mě vždycky strašné. Proto jsem taky všechno v životě prošvihla.
Měly vaše ilustrace nějakou přímou souvislost s tím, co jste v té době dělala jako volné umění? Nebo to běželo nezávisle?
Všechno nutně souviselo, malování, ilustrace nebo perokresby, brala jsem to stejně vážně a bylo to pro mě stejně nutné, stejně těžké a stejně uspokojující.
V 60. letech jste ve volné tvorbě přešla od portrétů k abstrakci. Jak tento přerod probíhal?
Portréty mě postupně omrzely, navíc mi vadilo, že při malování nejsem sama. Jiřina Hauková, když mi seděla modelem, vždycky říkala: „Nešklebte se při tom!“ Copak já vím, že se šklebím? Jsem ponořená v nějakém malířském problému a ona nemá nic jiného na práci, než mě pozorovat… Asi o tom vždycky referovala doma Chalupeckému, protože jednou přišla a říká: „Jindřich vám vzkazuje, abyste to nesmazávala, když se vám to nepovede – to se nic nenaučíte.“ Já jsem měla ve zvyku, že když se mi nějaký tah nepovedl, hned jsem ho setřela hadrem. To byl olej, olejomalba. Já zase sedávala modelem Bartovskému, který měl ateliér hned vedle Jiřího, a tak jsem mu to hned řekla. A Barťák, jak tam stál s tím štětcem a hadrem, tak mi řekl: „Paní Daisy, v pravé ruce štětec, v levé hadr!“
Už jsem zkrátka chtěla být s plátnem sama. Byla jsem samozřejmě taky pod vlivem Jiřího řečí o malování, on rád vykládal, byl by dobrý učitel. Začala jsem malovat takové jako krajiny, které ale neexistovaly, byla to abstrakce. Ale ještě dlouho se v těch krajinách sem tam vynořovaly takové malé hlavičky. Pořád jsem tam ty lidi někde měla. A nakonec z hlaviček zbyla jen kolečka. Abstrakce se do mých obrazů vloudila kolem roku 1966. Nabývala půdy, až převládla. Odměňovala se štědře, protože vyjadřuje i věci, co vidět nejsou.
Jak ty abstraktní kompozice vznikaly – mají nějaký předem daný plán, nebo jste se nechávala vést spíš intuicí?
Myslím, že je tam hodně intuice. Nejsem žádný velký myslitel, to jsem vždycky záviděla Jiřímu. Považovala jsem to za výhradně mužskou schopnost, že si dovedou něco předem vymyslet a pak to udělají. Já jsem tápala, řídila se pocity. Vždycky říkám, že moje malba je lovení šťastných náhod. Když se mi něco povede, tak okamžitě zarazím tápání a konec – je to hotové. Ale abych měla nějaký rozmysl nebo plán… to nemám.
Ani třeba co se týče barev?
To nevím. Spíš jsem si splňovala přání. Jiří mně také naučil mít ráda červenou a zelenou vedle sebe. To jsem dřív neměla. Tak jsem si zároveň s knížkami blaženě malovala oleje. Ale začátkem 90. let jsem začala mít nějaké zdravotní problémy, myslela jsem, že se mi pořád vrací nějaká angína, bylo mi blbě, skoro až na mdloby. A vždycky, když jsem si lehla a pár dní nemalovala, bylo to hned lepší. Nakonec se ukázalo, že mám alergii na terpentýn. Takže jsem oleje musela úplně nechat, protože v tom stavu se nedalo pracovat.
Byla jsem z toho nešťastná, div jsem to neobrečela, protože olej jsem měla strašně ráda. Já tu vůni terpentýnu milovala, chtěla jsem tu hmotu, tu sytou barevnou hmotu… Od svých třinácti, čtrnácti let jsem měla ráda Rembrandtovy obrazy. V Londýně jsme byli na prohlídce Windsoru a v jednom výklenku, v takové kóji za provazem, visel na zdi malý Rembrandt, portrét matky, který jsem dobře znala z reprodukcí. Je to celé takové stříbřité – černé, šedé a bělavé, působí to až sametově. A já jsem nad tím tak jásala, že to kustod nevydržel a nadzvedl to lano se střapcem, abych se mohla podívat až k obrazu.
A tuhle pastu, hmotu a vůni jsem najednou musela opustit. Ale pak jsem si řekla, že jsou přeci i jiné techniky – vždyť mám akvarel, můžu tužkou nebo temperou. Tak jsem se začala zajímat o temperu, Jiří mi řekl, jak se to dělá, sám to ale neměl vyzkoušené, tak jsme to trochu studovali. Nakonec mi recept na temperovou emulzi dala Marie Blabolilová. Tak jsem začala dělat tempery, ale to je něco docela jiného než olej.
Tempera má zas jiné kvality, vaše malby jsou teď takové průsvitné, lehounké, mají snovou atmosféru...
Ano, tempera spolupracuje se světlem. To je něco, co olej neumí. Napnula jsem si plátna, našepsovala bíle, krásně, a abych tu novou techniku zvládla, tak jsem si lehounce udělala takový podklad a druhý den jsem ho třeba trochu setřela a nanesla nový... žlutý, teď zas modravý, teď jsem to všechno setřela, ale stopy tam zůstaly a zase do toho novou barvu. A ono se to… ono to bylo… tak lákavé!
Tak jsem si všechna ta plátna natahala do kuchyně, abych měla odstup, a v tom přišel galerista Jarda Pecka. A já byla zvědavá, co si o tom myslí. On tak na to koukal a řekl: „Měl bych volný termín v lednu.“ Tak mi udělal výstavu, která se jmenovala Podklady. Tak jsem pomalu zapomínala na svůj olej, nebo nezapomínala, ale zamilovávala jsem si temperu. Je taková vzdušná, neuchopitelná, je velký rozdíl, jestli se na obraz díváte při denním nebo umělém světle.
Zkusila jsem i rozmývací pastelky, těmi jsem také blaženě čmárala a měla s nimi několik výstav.
Od konce 70. let jste se také hodně zabývala perokresbou. Jak jste se k tuši a peru dostala?
Ilustrovala jsem Kluka s míčem – na papíře jsem měla barevný podklad a tuší jsem chtěla přikreslit postavičky. Nedařilo se, byla jsem unavená, už mi bylo všechno jedno a tak jsem začala bezděčně obtahovat hranice barevných ploch a skvrn. Vypadalo to dobře, bavilo mě to, tak jsem pokračovala. A když mi došly papíry s barevným pozadím, obtahovala jsem „hranice“ jen tak na strukturách čistého papíru. Pero ucítilo volnost a rozeběhlo se do těch bílých hrbolků s rozkoší.
Někdy jsem kreslila krátké husté čárky, které se řadily do dlouhých čar. Když pokryly formát, pootočila jsem papír a znova jsem ho tak prokreslila. A třeba potřetí a počtvrté. Kresba černala a objevilo se jemné zrno. Bylo toho moc, co vzniklo. Kresby se zvětšovaly až na A1. Jednou jsem čáru vystěhovala na čistý papír – zase nová éra, cykly Příběh čáry nebo Události. Ta moje čára byla narostlá z jednotlivých bodů, odkud jsem stále stejným pohybem ruky odhazovala vlasové tenká čáry. Ty vytvořily šedivou plochu. Dochází tam ke zvláštnímu jevu: Papír sousedící s čarou počátečních bodů vypadá oslnivě bílý, mnohem bělejší, než tam, kde končí vlasové čáry. Pevná, jednoznačná hráz bodů budí kontrastní jas, kdežto neurčité slabé čáry způsobují kolem sebe šedivo. Jako v životě. Některé věci jsem poznala dřív v životě než na papíře, jiné naopak.
Máte tady několik rozmalovaných pláten. Kolik máte ještě sil na práci? Kolik hodin denně pracujete?
To nemá žádná čísla, ale moc jich není. Když jsem teď dělala tu knížku veršíků z 60. let, tak jsem říkala Terezce Horváthové: „To je moje tečka za prací.“ A ona ve své zdvořilosti řekla: „Teček může být hodně.“ Myslím, že jich už moc nebude. Ale přece: Jan Rous chystá na začátek příštího roku moji samostatnou výstavu do Topičova salonu. A mám našepsované ještě ty tři velké čtverce. Ty bych ráda dokončila.
Daisy Mrázková se narodila v roce 1923 v Praze. V roce 1943-1944 studovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Antonína Strnadela. Věnovala se olejomalbě, až do počátku 60. let to byly především portréty, později abstraktní obrazy evokující krajinu. Spolu se svým mužem, malířem Jiřím Mrázkem patřila k okruhu skupiny UB 12. Od poloviny 60. do začátku 80. let vydala Daisy Mrázková celkem 11 autorských dětských knížek. Mezi nejznámější patří Neplač, Muchomůrko (1965), Haló, Jácíčku (1972), Můj medvěd Flóra (1973), Nádherné Úterý (1977), Slon a mravenec (1982). V 70. a 80. letech se zabývala perokresbou a kresbou barevnými tužkami. V roce 1992 přešla od olejů k temperovým barvám. První samostatnou výstavu měla v roce 1961 v Galerii na Karlově náměstí spolu s Vlastou Prachatickou, častěji vystavovala v 80. a 90. letech – především kresby, méně často malbu. V posledním desetiletí uspořádala samostatnou výstavu Daisy Mrázkové například Galerie Klatovy/Klenová (2002), na rok 2011 se připravuje její monografická výstava do Topičova salonu.
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
