Nový pohled na Josefa Čapka
Marcela Chmelařová výstava prosinec 2009
Kubismus, nebo dvacátá a třicátá léta? / Do poloviny ledna je v Jízdárně Pražského hradu k vidění největší přehlídka díla Josefa Čapka v historii. Představuje všechny oblasti jeho výtvarné tvorby, celkem téměř tisícovku exponátů. Málokdo si však dnes vzpomene, že právě před třiceti lety se konala velká Čapkova retrospektiva na tomtéž místě. Organizátorem tehdy byla Národní galerie. Dnes je to Východočeská galerie v Pardubicích.
Josef Čapek byl jedním z nejtvořivějších a nejosobitějších českých umělců 20. století. Vedle stovek obrazů, kreseb a grafik vytvořil další stovky ilustrací, knižních obálek, scénických návrhů, novinových karikatur. To vše během tří tvůrčích desetiletí, jež mu byla dána. Po celý život byl také činný literárně, napsal na desítku próz, společně s bratrem Karlem i samostatně. Dlouho se živil jako žurnalista a výtvarný redaktor. I když pro něj bylo prioritou malování, také na poli literárním dosahoval vynikajících výsledků.
V jeho výtvarném díle se vzácným způsobem stýkají vlivy moderních avantgard s lidovými prvky a naivním uměním. Byl fascinován – dobovou terminologií – „negerskou plastikou“, věděl, že zprostředkovává něco magického, čemu se může jeho umění jenom přiblížit. Inspiroval se tvorbou neškolených malířů, poetikou vznikající městské periferie, počátky biografu i různými „pokleslými“ žánry, jako jsou bulvární kriminální prózy. V českém prostředí byl v podstatě jediný, kdo měl odvahu své dílo těmto podnětům naplno otevřít.
Jako dlouholetý výtvarný redaktor Lidových novin měl Čapek vynikající přehled o našem soudobém výtvarném dění. Dobře znal tvorbu svých kolegů i zahraniční umění, šel si však svou vlastní cestou. Ne vždy za to sklidil uznání a v době plné uměleckého vření, nových manifestů a výtvarného spolčování stál tak trochu opodál. Za svého života měl v Praze pouze jedinou větší samostatnou výstavu obrazů. Teprve poválečná desetiletí vyzvedla jeho dílo „z popela“ na vlnu slávy. Je proto trochu ironií osudu, že právě Čapek, který již počátkem 20. let zaujal výrazně protikomunistický postoj, se stal za minulého režimu jednou z národních ikon.
Krakonošova zahrada
Josef Čapek se narodil v březnu roku 1887 jako druhé dítě lékaře Antonína Čapka. Otec v té době působí v Malých Svatoňovicích nedaleko Hronova. Roku 1890 přibude dvěma sourozencům, starší sestře Heleně a Josefovi, bratr Karel. Ve stejném roce se rodina stěhuje z Malých Svatoňovic do novostavby v Úpici u Trutnova. K domu patří i rozsáhlá zahrada, vážící oba bratry i po letech množstvím vzpomínek. Krajinou Čapkova dětství je Podkrkonoší, zalesněný zvlněný kraj mezi Úpou a Metují, rodiště Boženy Němcové a Aloise Jiráska. Zdejší kopce lemuje výhled na Sněžku a Kozí hřbety. Tajemné kouzlo této krajiny, tamní dětské prožitky a zkušenosti, ovlivní celou jeho tvorbu. Po první válce se k nim spolu s bratrem vrací v knize Krakonošova zahrada.
V Úpici vstřebává malý Josef první významné lekce z výtvarného umění. V kostele ho zaujme vrcholně barokní oltář s obrazem svatého Jakuba od Petra Brandla. V jeho ponuré barevnosti a přísném, neprofánním pojetí spatřuje obraz „velikého umění“. Dalším silným malířským dojmem je portrétní kresba zemřelé hronovské babičky v rakvi, vyvedená vesnickým malířem pokojů v dokonalém fotografickém realismu. Z obou těchto krajních variant se později ve své tvorbě přikloní k té druhé, zůstane mu obdiv k neškoleným malířům a naivnímu, „nízkému“ umění.
Na obecné a měšťanské škole není Josef Čapek nejlepším žákem, často chybí a na vysvědčení se objevují dvojky i trojky. Ze psaní a kreslení. Podle slov jeho učitele se z něj také „nikdy nestane malíř“. Na základě těchto nevalných výsledků ho rodiče posílají na rok do pohraničního Žacléře, aby se naučil německy a studoval pak tkalcovskou školu ve Vrchlabí (1901–1903). A tak zatímco viditelně nadaného a matkou podporovaného syna Karla rodiče posílají na gymnázium do Hradce Králové, zdrženlivý a málo sebevědomý Josef má řídit plánovanou rodinnou textilku v Hronově.
Na škole ve Vrchlabí se dále věnuje kreslení, už s viditelně větším úspěchem. Po jejím ukončení nastupuje do úpické tkalcovny. Pracuje jedenáct hodin denně. Z té doby pocházejí také první krajinářské pokusy a sílící přesvědčení stát se malířem. V roce 1904 se za vydatné pomoci sestry Heleny konečně postaví otcově autoritě a prosadí si studium na pražské Uměleckoprůmyslové škole.
Z Unionky do Paříže
V létě 1904 maluje Josef Čapek s krajinářskou školou Aloise Kalvody v okolí Moravské brány v Hranicích. Na podzim pak nastupuje na pražskou umprumku. Studuje všeobecnou školu v ateliéru Emanuela Dítěte, později u Karla Maška v ateliéru dekorativní kresby a malby. Na modelování a kresbu aktu chodí k Ladislavu Šalounovi a Janu Preislerovi. V roce 1907 rodiče prodají mlýn v Hronově a domek v Úpici a přistěhují se za Josefem do Prahy. Dlouhá léta pak rodina bydlí na Malé Straně v Říční ulici č. 11. Josef a Karel začínají publikovat první společné články a prózy pod signaturou Bratři Čapkové. Literární prvotiny nesou ještě příznačně secesní dandyovskou světáckou pózu, kterou na sebe Čapkové upozorní. Josef pak ještě dlouho zůstává veřejnosti známý jako redaktor a literát, nikoliv jako malíř.
Ještě plně pod vlivem secesního dekorativismu zastihne Čapkovo malování pražská výstava Edvarda Muncha na jaře 1905. Dojmy z ní však vstřebává mnohem později. Ani další podněty, vystoupení mladé avantgardní Osmy nebo výstava francouzského impresionismu v roce 1907, nemají na Čapka žádný přímý vliv. Teprve následujícího roku bratři kriticky komentují druhou výstavu Osmy, bez většího porozumění jejím snahám odsuzují zejména Emila Fillu a Vincence Beneše.
Roku 1909 začíná Josef spolu s Karlem docházet do slavné umělecké společnosti kavárny Union. Zde jsou ke kávě k dispozici zahraniční výtvarné časopisy, diskutují se tu nejnovější umělecké směry. V tomto prostředí Čapek dozrává k přijetí avantgardních postojů. V recenzi výstavy pařížských Nezávislých, představující na jaře 1910 Praze aktuální francouzské umění včetně obrazů Deraina a Braqua, už přijímá pozice neimitujícího umění. Ty se odrážejí také v nejvyspělejší malířské práci raného období, oleji Kinského zahrada z roku 1910, nesoucím již patrné poučení novými směry.
Na podzim 1910 Čapek předčasně končí studia, aby mohl po vzoru mnohých vrstevníků z „Unionky“ vyrazit do Paříže. Zde zůstává asi tři čtvrtě roku. Navštěvuje ateliér Colarossi, prochází známé galerie a výstavní síně, Louvre, Kahnweilera, Vollarda a další. Se zaujetím studuje sbírky v Etnografickém muzeu v Trocadéru, kde poprvé poznává primitivní umění Afriky a Oceánie. Jeho poznatky po letech vyústí v zásadním spise Umění přírodních národů (1938).
V Paříži Čapek zastihne dvě přelomové výstavy, Podzimní salón 1910 s prvním vystoupením kubismu a také posmrtnou retrospektivu Henriho Rousseaua. Primitivní neškolený projev je mu od dětství blízký, a tak jej naivismus celníka Rousseaua zaujme. Kubismus přijímá velmi zdrženlivě, jeho vlivy zpracovává až po návratu z Paříže. Své rozpačité dojmy z nového umění líčí v dopisech spolužačce Jarmile Pospíšilové, později Čapkové, s níž krátce před odjezdem z Prahy navázal vztah. Do Paříže za Josefem z Berlína přijíždí bratr Karel. Oba se však v cizím prostředí spíše izolují. Pracují společně na divadelní hře Loupežník, která je alespoň v myšlenkách navrací zpět k domovu.
Kubistická lekce
Po návratu do Prahy se Josef aktivně zapojuje do výtvarného dění, stává se členem progresivní Skupiny výtvarných umělců (vzniklé odštěpením mladých členů Mánesa) a redaktorem Uměleckého měsíčníku. Na výstavě Skupiny v lednu 1912 ještě vystavuje obrazy ovlivněné fauvismem. V říjnu 1912 odjíždí na krátkou dobu znovu do Francie, kde se setkává s kubismem a tvorbou Picassa mnohem blíže. Teprve poté vstřebává kubistickou lekci. Maluje motivy z Marseille, jež stojí ještě velmi blízko rané tvorbě Braqua a Picassa. Jeho rukopis se však rychle vyvíjí směrem k osobitému pojetí nových forem.
Čapek chápe kubismus spolu s Guillaumem Apollinairem v širokém smyslu slova jako spektrum individuálních přístupů. Tím se v Čechách dostává do střetu s Emilem Fillou a dalšími zastánci přísného picassovského stanoviska. Ti uznávají jako „pravý kubismus“ pouze tvorbu Picassa a Braqua, ostatní podle nich jejich tvorbu jen využívají. Díky vyhrocení tohoto původem francouzského sporu vystoupí už koncem roku 1912 ze Skupiny Václav Špála, Vlastislav Hofman, Josef Chochol a spolu s nimi také Josef Čapek. Ten se stává členem Mánesa a redaktorem Volných směrů. V řadě svých článků té doby pak obhajuje a objasňuje nové výtvarné směry.
Obrazy z let 1913–14 znamenají už čistě osobitou reakci na kubistickou lekci. Využívají formálních změn, jež zavádí nové umění, po skladebné a námětové stránce jdou však svou vlastní cestou. Obraz už napříště pro Čapka realitu nezobrazuje, neimituje, ale vytváří. Zralá plátna z těchto let vycházejí ze syntetického kubismu, využívají jednoduchého geometrizovaného znaku a střídmé kontrastní barevnosti. Maluje hlavy, ženská a mužská torza, v řadě ženských figur rozpoznáme Jarmilu. Sebe stylizuje do postavy Námořníka, jako symbolu touhy po dálkách a dobrodružstvích. Soustřeďuje se na opomíjené, nejprostší lidské typy, vzniká typický čapkovský Harmonikář a Kolovrátkář.
V těchto dílech už krystalizuje Čapkův nenapodobitelný osobní styl. V centru jeho pozornosti je člověk v nejrozmanitějších sociálních a psychologických typech. Některé z těchto raných prací již naznačují vykročení dalšího desetiletí směrem k civilismu, poetismu, ale i purismu. Mnohé také nesou odezvu africké plastiky, z níž vycházela celá evropská avantgarda, v českém prostředí však tolik příznivců neměla.
V izolaci
V březnu roku 1914 po větších neshodách Čapek odchází z Mánesa a opouští redaktorské místo ve Volných směrech. Je tak pod palbou kritiky jak ze strany Mánesa, tak Skupiny. Cestu ven z izolace v domácím prostředí se snaží hledat kontakty v zahraničí. Je však už pozdě. Depresivní a úzkostné naladění tohoto období jen podtrhne vypuknutí války v létě 1914. Obrazy prvních válečných let se vyznačují výrazným ztlumením koloritu. Hlavy žen a mužů, jež jsou stále hlavním námětem, ztrácejí individuální výraz, jako by zpřízračněly, osleply. Objevují se nová témata, nevěstky, detektivové, zločinci a další podivné „podoby z biografu“. Tyto bizarní postavy jsou v tehdejším umění naprosto ojedinělé. Souvisí s Čapkovou fascinací filmem, jemuž roku 1918 věnoval také studii, ale i kriminálními prózami s geniálním zločincem Fantomasem. Ty podle svědectví V. V. Štecha Čapek v Paříži „pobaveně hltal“.
Válečný materiální nedostatek jej nutí věnovat se především kresbě a grafice. V roce 1915 vytváří své první knižní grafiky, v následujícím desetiletí pak především svým charakteristickým linorytem doprovodí kromě próz svých a bratrových na padesát sbírek od S. K. Neumanna, G. Apollinaira, B. Reynka a dalších. Dvojitá izolace, válečná i společenská, uvolňuje u Čapka, zejména v kresbách, úžasnou lehkost výrazu. Figury se minimalizují na letmou hru linií, základních tvarů a barev, místy se již dotýkají abstraktních poloh. Výjimečná série válečných kreseb tak představuje jeden z vrcholů Čapkovy tvorby. V dalších letech války se oprošťuje od těžké trudnomyslnosti, věnuje se intimním dívčím polofigurám v košili či při toaletě. Ty svou lehkostí a barevnou hřejivostí odrážejí jeho vztah k milované Jarmile.
Nová východiska
V roce 1918 zakládá Čapek spolu s J. Zrzavým, R. Kremličkou, V. Špálou, V. Hofmanem, O. Marvánkem skupinu Tvrdošíjní. Její časopis Červen rediguje Josefův přítel a spolupracovník S. K. Neumann. Smyslem skupiny je navázat na předválečnou avantgardu a sledovat pozice moderního umění mladého československého státu. Tvorba členů se pohybuje v rozmezí ozvěn kubismu, neoklasicismu a naivního primitivismu. Čapek tak vychází ze své izolace předchozích let. Zlepšují se i jeho materiální vyhlídky. Získává místo redaktora Národních listů, později přechází do Lidových novin, kde působí až do konce 30. let. Publikuje zde výtvarné kritiky, sloupky, kresby, karikatury. Přicházejí nové zakázky na ilustrace, knižní grafiku i scénografii. Následujícího roku 1919 se tak může konečně oženit s Jarmilou Pospíšilovou.
V malbě i grafice těchto let ještě doznívají pochmurné náměty pijáků, vdov, nevěstek a žebráků, připomínající všudypřítomnou tragiku válečné mizérie. Kolem roku 1920 však prochází Čapkovo malování zásadním přerodem. Po krátkém období hledání, revidujícím různé polohy naivismu, s nimiž se dosud setkal, dostává tvorba nový náboj. Paleta se výrazně projasňuje. Obrazy se nyní obracejí směrem k sociálnímu civilismu nové republiky, k folkloru městské periferie. Současně však zhodnocují tvůrčí zisky celého předchozího desetiletí. Toto nové Čapkovo východisko pomáhá objasnit nenápadný spisek Nejskromnější umění, vydaný roku 1920 v Aventinu. V něm se autor vyznává z obdivu ke všem podobám prostého, neškoleného umění. K malířům vývěsních štítů, lidovým hrnčířům, ale i fotografii, filmu, jež tehdy ještě uměním nebyly. Přichází tak s moderní myšlenkou stírající ostré hranice mezi oficiálním vysokým uměním a běžnou řemeslnou produkcí. Skutečnou hodnotu spojuje s osobní autentickou výpovědí umělce.
Koncepcí „nejskromnějšího umění“ se zpočátku inspiruje i mladá umělecká generace Devětsilu – Karel Teige, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert, Adolf Hoffmeister a další. Neskrývají svůj obdiv k Čapkovi. Brzy se však jejich východiska rozcházejí, když se program Devětsilu spojí s šířícím se komunismem a sociální utopií. Obojí je pro Čapka nepřijatelné. Své jasně odmítavé stanovisko později formuluje v anketě Proč nejsem komunistou pro časopis Přítomnost. Když pak na jaře 1924 otevírá Čapek v Rudolfinu svou první samostatnou výstavu, čítající na 213 prací, je to právě Karel Teige, kdo nejvíc kritizuje jeho novou pozici a „zmatené uvolnění formy“. Aktuální Čapkova tvorba pro něj znamená jediné: „zřejmý pokles kvality“. Dalším výrazným kritikem, který Čapkovi nezapomněl jejich rozpory z mládí, je Emil Filla.
Pocta životu
Kolem roku 1923 dochází v Čapkově malování k další proměně. Naivismus a geometrická stylizace „druhého kubismu“ ustupují uvolněnému, expresivnímu pojetí a barevné štětcové modelaci. Výrazně se proměňuje paleta směrem k sytým, zemitým tónům. Čapkova plátna teď zaplňují skupinky podivných chlápků, ať už otrhaných chudáků, pijáků, zločinců, nebo detektivů. S buřinkou a v plášti, často na útěku, ve stínu městských uliček na pozadí noci. V těchto námětech znovu zaznívá Čapkovo okouzlení světem filmu i klukovské nadšení pro lacinou dobrodružnou četbu. Aktéři jsou znázorněni často v překvapivém, filmovém detailu. Výjevy jsou velmi dramatické a narativní, i když je použito jen minimálních prostředků. Čapek zde na základě zkušeností s novým médiem zkoumá vyjadřovací možnosti klasického „závěsného“ obrazu, hledá jeho limity. Pohrává si s možnostmi znázornění děje. Současně však za anonymními postavami hledá život prostého člověka, běžný lidský osud, na nějž podle jeho slov současné umění zapomnělo.
V té době, po rozpadu Tvrdošíjných, jen těžce hledá na české výtvarné scéně pozici, s níž by se ztotožnil. Na konci 20. let se pak připojí k nevyhraněné Umělecké besedě, sdružující i jiné umělecké individuality té doby. V roce 1925 se bratři stěhují do nového dvojdomku v Úzké ulici na Vinohradech (dnes Bratří Čapků). Pro velké výdaje s tím spojené teď Josef příliš nemaluje, věnuje se výnosnější knižní tvorbě, ilustraci a scénografii. V následujících letech se k olejomalbě vrací, sérii mužských postav rozšiřuje o motivy květin, zátiší a koupání.
Od roku 1928 se hlavním námětem Čapkových obrazů stávají děti a jejich kouzelný svět. Malé postavičky hrající si na zahradě opět prosvětlí malířovu paletu teplem domova a optimismem. Připomenou i „Krakonošovu zahradu“ Josefova dětství v Úpici. Mnohým obrázkům a kresbám je teď předobrazem Josefova dcera Alenka, narozená v dubnu 1923. Fascinován spontánní dětskou hravostí, přenáší Čapek jednoduché znaky dětského výtvarného jazyka a jeho primitivní obrazovou perspektivu i do svých obrazů. Výrazově přitom zůstává u široké štětcové malby a živé barevnosti. Malý domek, zahrádka se stromy, okolní pole a hrající si děti, to vše je obrazem Čapkova bezstarostného rodinného štěstí těchto let. Jeho zájem o dětský svět vrcholí v polovině 30. let skupinou pastelů Na dětský motiv, reprezentující nás v roce 1936 na bienále v Benátkách.
Od léta 1930 tráví Čapkova rodina prázdniny pravidelně na Oravském Podzámku na severozápadě Slovenska. Kontakt s původním, civilizací nezkaženým lidovým prostředím přináší malíři nové inspirační zdroje. Jeho obrazům teď, po dlouhé sérii mužů a dětí, dominují ženské postavy. Ženy v krojích se objevují v nejrůznějších prostých námětech – jako květinářky, pradleny, matky. Při loupání brambor, na procházce s dětmi. Tyto zralé práce nejsou jen zachycením folklorních zvláštností kraje. Postavy získávají nadreálné, obecně lidské dimenze. Rozevláté suknice žen jsou nadčasovým symbolem života, jeho pokračování v dalších pokoleních, prostého životního štěstí. Čapkova tvorba tak pokračuje v cestě, na niž se vydala koncem 20. let.
Kulhavý poutník
Od poloviny 20. let výrazně roste domácí společenský věhlas bratří Čapků také v souvislosti s mezinárodním oceněním Karlova díla. Od roku 1926 pracuje Karel na literárním zpracování vzpomínek a názorů prezidenta Masaryka. Následuje tak téměř celé desetiletí „hovorů a mlčení“ s T. G. M. Ve svém domě začíná organizovat pravidelná páteční setkání významných osobností, tzv. „pátečníků“. Obojí se úzce dotýká také Josefa. Jeho napojení na Masarykovu republiku a její ideály humanity a demokracie je v názorovém pozadí díla jasně patrné.
O to citlivěji pak od počátku 30. let reaguje na změny v rovnováze sil v Evropě. Výmluvný je obraz Mrak z roku 1933, doby, kdy se Hitler stává říšským kancléřem. Žena s dítětem na něm jdou cestou stoupající úvozem k domu. Nad ním, na horizontu zšeřelé krajiny, se objevuje velký černý mrak. Krajina je podána působivým expresivním rukopisem, je zbrázděna nervními munchovskými liniemi, jako by chtěla vykřičet těžký úděl člověka. Čapek válečné ohrožení mladé republiky velmi prožívá, po osobní i tvůrčí stránce. Publikuje sérii protifašistických kreseb a karikatur, vzrůstající napětí odráží i jeho malba.
V roce 1936, kdy už cítí, že se „stahují mračna“ k velké lidské tragédii, vydává knihu osobních filozofických reflexí Kulhavý poutník. Inspiruje se Myšlenkami Blaise Pascala, Platonovým dialogem Faidon, líčícím Sokratovu smrt, a dalšími. Kulhavý poutník je reflexí životní pouti člověka. Kulhavost metaforicky vyjadřuje nejistotu směru i cíle. Čapek vede vnitřní dialog se sebou samým, s postavou poutníka. Hovoří o duši, duchu, smrti, o smyslu života. Jde tak o autorovu velmi závažnou vnitřní bilanci. Tematicky v malbě úvahám Kulhavého poutníka odpovídají plátna s náměty myslivců navracejících se z lovu a rybářů na nočním lovu. Jen zdánlivě jde pouze o další z oravských námětů. Teprve v souvislosti s okolnostmi vzniku vystoupí výrazný reflexivně-meditativní charakter těchto prací. Představují jeden z vrcholů Čapkovy tvorby.
Po vyhrocení událostí v září 1938, po mnichovské dohodě, maluje monumentální sérii obrazů s alegorií vlasti jako ženskou postavou v krajině. Vznikají tak Čapkovy závěrečné cykly Oheň a Touha čítající na sedmdesát pláten. K osudovým životním okolnostem se v prosinci 1938 přidává i náhlá smrt milovaného bratra Karla. Josef tak maluje už jen sám pro sebe, aby uvolnil vnitřní napětí. V první den války, 1. září 1939, je zatčen gestapem a odvezen do pankrácké věznice. Odtud nejprve do koncentračního tábora v Dachau, poté do Buchenwaldu u Výmaru. Zde se setkává se svým dlouholetým uměleckým oponentem a kolegou Emilem Fillou. Malují spolu rodokmeny esesáků. Roku 1942 je přemístěn do Sachsenhausenu u Berlína. Odtud je v únoru 1945, ve zmatcích na konci války, poslán do Bergen-Belsenu v Dolním Sasku. Zde o dva měsíce později, po šesti dlouhých letech útrap, umírá na tyfus.
Čapek opět v Jízdárně
Letos je tomu přesně třicet let, kdy měla Praha možnost vidět poslední velkou Čapkovu retrospektivu. Konala se tehdy také v Jízdárně Pražského hradu. Ambicí současné výstavy je ukázat Čapka mladé generaci, která jej zná převážně jen z monografií, ale také představit jej co „nejplastičtěji, poukázat na šíři jeho aktivit a zdůraznit jeho osobitý přínos českému umění“. Přináší na pět set olejů a kreseb a další ukázky grafiky, ilustrace, karikatury, knižních obálek a scénografických návrhů. Jedním z hlavních kladů výstavy je jasně patrná souvislost a vzájemná provázanost mezi Čapkovým dílem malířským, literárním a myšlenkovým. Architektonické řešení je přehledné, vychází z daných podmínek, vytváří příjemná zákoutí pro vnímání a nechává dostatek prostoru pro vyznění jednotlivých děl. Provází diváka chronologicky celou výstavou až k velkému působivému finále závěru Čapkovy tvorby a života.
Jak kurátorka výstavy Pavla Pečinková správně vycítila, s odstupem desetiletí uzrála doba pro nové docenění autorova díla 20. a 30. let, v minulosti téměř vždy upozaďovaného. V 50. a 70. letech byl Čapek vnímán především jako bojovník proti fašismu, v 60. a 80. letech bylo zase vyzdvihováno jeho kubistické dílo. Závěrečná dvě desetiletí, nepochopená už dobovými kritiky, přitom představují vyvrcholení jeho tvůrčích snah a logické vyústění myšlenkového vývoje. Současná výstava, „zrovnoprávňující“ všechna tvůrčí období, tak divákovi umožňuje zaujmout nový nestranný pohled. A v tom je i její největší hodnota.
Výstavu provází výtvarně zdařilý katalog a samostatný soupis grafického díla. Soupisy malby a kresby by měly v příštích letech následovat. Katalogový text se ani nesnaží faktograficky konkurovat velké Slavíkově-Opelíkově monografii vydané v Torstu, jednotlivé tvůrčí etapy naopak odborně poctivě a čtivou formou zasazuje do dobového kontextu.
Čapek na Hradě je jedna z mála současných výstav, která staví na poctivém uměleckohistorickém průzkumu a v nebývalé míře také na soukromých zápůjčkách. Staví tak zásadní precedens pro další obdobné projekty: Dnes již nelze pracovat bez soukromých sbírek, jak jsme v minulých letech často viděli.
JOSEF ČAPEK
pořadatel: Východočeská galerie v Pardubicích, Správa Pražského hradu
místo: Jízdárna Pražského hradu
kurátorka: Pavla Pečinková
termín: 7. 10. 2009 – 17. 1. 2010
repríza: 3. 3. – 30. 5. 2010 ve Východočeské galerii v Pardubicích
www.kulturanahrade.cz
Křehké sny
Marcela Chmelařová recenze květen 2008
Veronika Holcová v Galerii Jiří Švestka / Od poslední výstavy Veroniky Holcové (1973) v Galerii Jiří Švestka uplynuly již tři roky, nyní se její kmenová autorka vrací se svým aktuálním dílem. Z projektu nazvaného Memory (Paměť) je na první pohled zřejmé, jak velký kus...
Obrazy mysli
Marcela Chmelařová výstava prosinec 2011
Lidská mysl jako téma umění i vědy / Moravská galerie v Brně připravila unikátní mezinárodní projekt mapující způsoby zobrazování lidské mysli ve vědě a ve výtvarném umění. Na výstavě nazvané Obrazy mysli / Mysl v obrazech budou návštěvníci konfrontováni s rukopisy...
Krotká generace po padesáti letech
Marcela Chmelařová recenze prosinec 2007
Máj 57 na Pražském hradě / Když v roce 1957 skupinka umělců z Máje vystoupila poprvé pod hlavičkou „Mladé umění“, nejeden kritik se ušklíbl, že „nejsou všichni právě mladí“. Mezi vystavujícími byli třicátníci i čtyřicátníci. Nebyla to jediná výtka. Ti z Máje...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
