Obrazy místo oken
Kateřina Černá zahraniční výstava červenec 2009
Nové Magrittovo muzeum v Bruselu / Obracení běžných představ naruby patřilo k základním trikům belgického surrealisty Reného Magritta a jeho nové muzeum s ním v tomto ohledu drží krok. Budova si zakryla okna a vyvrhla pod ně své technické vnitřnosti, aby uprostřed vytvořila temnou komoru pro Magrittova díla. Dosáhla tak zvláštního efektu: jedinými okny jsou tu obrazy.
S nápadem založit si muzeum věnované čistě Magrittovi přišlo belgické Královské muzeum umění. Jeho magrittovská sbírka se totiž od roku 1953 rozrostla natolik, že jí postupně nestačila jedna místnost ani celé jedno patro. Proto bylo po nástupu nového generálního ředitele Michela Dragueta v roce 2005 rozhodnuto, že se instituce pokusí získat sponzora pro vybudování samostatného Magrittova muzea.
Elektřina
Tím začalo období námluv, při kterých sehrála rozhodující roli Magrittova nadace v čele s Charlym Herscovicem, který po smrti Magrittovy ženy Georgetty bdí nad malířovým odkazem i nad jeho autorskými právy. Herscovicovi se nakonec podařilo získat podporu soukromé francouzsko-belgické společnosti GDF Suez, která patří k největším evropským výrobcům elektřiny.
Jak bylo při otvírání muzea opakovaně zdůrazňováno, podobná soukromá investice (6,5 milionu eur) do státní umělecké sbírky neměla dosud v Belgii obdoby. Skupina GDF Suez navíc věnovala muzeu nejen peníze, ale také energeticky úsporné osvětlení, které využívá elektřinu z hydroelektráren v povodí řeky Rhôny a ze solárních panelů na střeše.
Krabička v krabičce
Vlastní magrittovská expozice zabírá tři patra budovy, které by nikdo nehádal datum narození 1779. Alespoň ne zevnitř. V roce 1984, kdy tu Královské muzeum umění otevřelo sbírku moderního umění, totiž budova prošla razantní přestavbou. Z původní neoklasicistní stavby zůstaly pouze obvodové zdi a za neoklasicistní fasádou se nyní skrývá střízlivý moderní interiér.
Poslední renovaci podstoupilo muzeum v loňském roce, kdy pro ně architekt a scénograf Winston Spriet navrhl nové řešení, ušité na míru magrittovské expozici. Především vytvořil uvnitř obvodových zdí „druhý plášť“ neboli „krabičku v krabičce“. Zabil tím dvě mouchy jednou ranou: jednak zamezil pronikání přirozeného světla, které by mohlo poškodit vystavená díla, a zároveň vytvořil mezi dvěma zdmi prostor, kam uložil technické vybavení muzea.
Podle Sprietova návrhu bylo dále vybudováno na 550 m2 umělých stropů a rozumný počet panelů, které přiměřeně člení výstavní prostor. Místnosti pak byly beze zbytku vymalovány decentními odstíny hnědé a šedé barvy a do těchto „temných komor“ byla umístěna Magrittova díla.
Obrazy jsou okna
„Měl jsem to štěstí, že jsem byl ještě za Georgettina života u Magrittových v bytě. Jeho nenápadné konvenční zařízení a nekonvenční poetické obrazy, které visely na stěnách, vytvářely dohromady zvláštní napětí. Tuto atmosféru jsem chtěl napodobit v muzeu,“ uvedl Spriet. Tento záměr se mu, pokud mohu soudit, podařilo naplnit.
Využil přitom kontrast světla a tmy, s nímž si často pohrával také Magritte. Instalace nepoutá pozornost sama k sobě, ale k jednotlivým objektům nasvíceným LED žárovkami. Tematické vitríny a obrazy se v okolním šeru stávají jedinými světlými body, okny do jiného světa, který vzniká nepatrným posunem našeho vnímání. „Skutečná hodnota umění spočívá v jeho schopnosti osvobozujícího náhledu,“ tvrdí Magritte v jednom z výroků, které lemují výstavní trasu.
Malířovy červené citáty, vyryté do tlumeně šedých zdí, nejsou žádnou úhlednou dekorací. Jde o přesné komentáře, které nám pomáhají odhalit, o co Magrittovi v obrazech, které máme všude kolem sebe, vlastně šlo. Malba to zřejmě nebyla. „De Chirico byl první, komu došlo, že obraz není jen malba,“ dozvídáme se hned na začátku expozice.
S přibývajícími plátny pak docházíme k závěru, že Magritte dosahuje prostřednictvím obrazů spíše zmíněného osvobozujícího náhledu na skutečnost – a to jak u sebe, tak u diváka. Tato náhlá satori patří podle kurátorů výstavy do sféry poezie, což je zdůrazněno citáty o malíři, který je vlastně spíše básníkem: „Napsaná poezie je neviditelná. Namalovaná poezie je zjevná.“
Magritte aspiruje také na roli filozofa, který si libuje ve zpochybňování každodenně viděného a prožívaného. Obraz, na němž mají matka a její dítě navzájem prohozené hlavy (Duch geometrie / Tate Gallery), si v ničem nezadá s photoshopovými vtipy současných uměleckých aktivistů. Subverzivní linie začínající surrealismem opisuje kruh. V obou případech vzniká paradoxní ikona, která nás přetáhne přes hlavu, aby nás donutila myslet.
Všechny texty v muzeu používají úhledné Magrittovo písmo, a aby bylo zpřítomnění mistra dokonalé, na toaletách nás překvapí zrcadlo ve tvaru typického muže s buřinkou. Ve větších místnostech jsou pro znavené příznivce surrealismu připraveny dlouhé červené lavičky, které umožňují návštěvníkům v klidu posedět a lépe si Magrittovy rébusy promyslet.
Dárky od Georgetty a Ireny
Sbírka Magrittových děl, kterou zde můžeme vidět, vznikala v belgickém Královském muzeu umění od začátku padesátých let. Dnes se pyšní tím, že je se svými 250 vystavenými položkami největší na světě. Záměrně ovšem mluví o velikosti, nikoli o kvalitě. Když totiž dojde na lámání chleba, vyzdvihuje muzeum ve svých propagačních materiálech pouze dva opravdu špičkové Magritty: jednu z verzí Arnheimského panství (La domain dʼArnheim) a jednu z variant Říše světel (Lʼempire des lumiéres).
Nenajdeme tu Zradu obrazů (La trahison des images), tedy slavnou dýmku, Hlas prostoru (La voix des airs), ikonické tři rolničky, které visí ve sbírce Peggy Guggenheimové, ani matoucí dámu na koni neboli Podpis in bianco (Carte blanche). Chybí obří jablko v Místnosti k naslouchání (La chambre dʼécoute) i oko s nebeskou duhovkou alias Falešné zrcadlo (Le faux mirroir).
Muzeum pochopitelně nemůže vlastnit všechna Magrittova reprezentativní díla, která byla za poslední půlstoletí rozeseta po světových galeriích a soukromých sbírkách. Citelný byl zejména jejich odliv do Ameriky, kde se Magritta ujal řecký tanečník Alexandre Iolas, který v pozici manažera rád uspokojil poválečnou poptávku Američanů po surrealismu. Pěknou kolekci Magrittů má například newyorská MOMA nebo sbírka filantropa Johna de Menila v Houstonu, Zradu obrazů vlastní muzeum umění v Los Angeles.
To ovšem neznamená, že by v bruselském Magrittově muzeu neviselo přes 70 dobrých obrazů. Řada z nich pochází z dědictví dvou pozoruhodných dam: Magrittovy ženy Georgetty a Irène Hamoirové, manželky Magrittova druha z belgické surrealistické skupiny, básníka Louise Scoutenaira. Patří k nim například kouzelná Panika ve středověku (Une panique au moyen âge) nebo provokativní ženský portrét Oblázek (Le galet).
Hlavní klady expozice však evidentně spočívají někde jinde. Zaprvé nás díky dobovým osobním i skupinovým dokumentům (časopisy, fotografie, ilustrace, filmy) posouvá blíže k pochopení surrealistické mentality.
Samostatnou kapitolou jsou v tomto ohledu amatérské osmičkové filmy, které Magritte natáčel s Georgettou, Scutenairem a Hamoirovou koncem 50. let a které se promítají v tmavých kuželech na chodbách muzea. Právě tady jsme asi nejblíže atmosféře vzniku obrazů. Vidíme starší usedlé dvojice, které tančí, vyměňují si klobouky, nasazují si masky, oblékají si různé převleky. Irène Hamoirová, která jí pozadu banán, nám připomene Warholovy snímky vystavené letos v Galerii Rudolfinum.
Zadruhé nám výstava ukazuje Magrittův malířský vývoj, včetně méně známých období a slepých uliček jeho tvorby, čímž obohacuje naši naučenou učebnicovou představu. V sekci Magritte před Magrittem můžeme vidět malířovy kubistické a futuristické pokusy z 20. let, o patro níže visí obrazy z Magrittova impresionistického období během druhé světové války, které většina jeho přátel považovala za naprostou katastrofu, a ve sbírce jsou zastoupeny i divoké poválečné grotesky, reagující na vyhazov z francouzské surrealistické skupiny.
Muzeum je třeba pochválit za to, že se mu díky nákupům a zápůjčkám podařilo vystavit několik obrazů, které jsou právě z vývojového hlediska stěžejní. Ať jde o Tajného hráče (Le joueur secret) z roku 1927, válečné Souputníky strachu (Les compagnons de la peur), nebo o poslední obraz Prázdná stránka (La page blanche) a kresbu sedící figury s rukou na knize z roku 1967.
Okem Belgičana
Zatímco z turistického pohledu je Magrittovo muzeum jistě přínosem, domácí ho vidí kritičtěji. Samostatná magrittovská instituce měla zvednout nízkou návštěvnost Královského muzea umění, jak několikrát uvedl i jeho ředitel Michel Draguet. Belgičané ale nemají pro Draguetovy plány, k nimž patří také Muzeum skupiny Cobra, velké pochopení.
Především se zlobí, že za Magritta, kterého mohli dříve vidět v rámci Královského muzea, nyní musí platit navíc. Belgický deník Le Soir situaci přirovnal k syndromu „bílé paní“. Tento typicky belgický zmrzlinový pohár, složený z vanilkové zmrzliny, šlehačky nebo chantilly a čokoládové polevy, v poslední době podražil, protože kavárny účtují zákazníkům jednotlivé položky zvlášť.
MUSÉE MAGRITTE MUSEUM
místo: Place Royal 1, Brusel
kurátorka: Virginie Devillez
instalace: Winston Spriet
otevřeno: 2. června 2009
www.musee-magritte-museum.be
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2019
Knihy pod stromeček: Umění loutky – Pracoval jsem mnoho – Inteligence obrazu a jazyk dějin umění – Umění a iluze – Obrazy a předobrazy – Krásná jizba
knižní tipy
Kateřina Černá tipy červen 2022
Buckminster Fuller – Jitka Svobodová – Ladislav Lábus – Wittlichův Rodin – Rozhovor s Krištofem Kinterou – Jan Kotěra: Mýtus architekta
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2020
Knihy pod stromeček: Chrám umění Rudolfinum – Antické umění ve sbírce Národního muzea – Tomáš Vaněk – Architektky – Teorie obrazu v raném křesťanství – Příběh malířství
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
