Odkaz ruského kosmismu a umění smrti

Václav Magid zahraničí říjen 2017

„Nesmrtelnost pro všechny“, „vzkříšení mrtvých“ a expanze do vesmíru. To jsou tři hlavní cíle, na něž je dnes obvykle redukován odkaz nejednotného konglomerátu idejí známého jako ruský kosmismus. Jsou také zdůrazňovány v materiálech k výstavě Umění beze smrti. Ruský kosmismus, jež proběhla v září tohoto roku v berlínském Haus der Kulturen der Welt.

Široce propagovaný výstavní projekt je vyústěním celé řady aktivit (filmů, výstav, časopiseckých a knižních publikací), které jeho tři autoři věnovali odkazu ruského kosmismu v posledních letech. Filozof a teoretik médií Boris Groys se jím zabýval v řadě svých textů i editorských počinů. Právě Groys zprostředkoval základní zprávu o kosmismu Antonu Vidoklemu. Tento umělec a iniciátor vlivné internetové platformy e-flux, který podle vlastních slov zpočátku považoval celý tento kulturní fenomén díky jeho neuvěřitelnosti za Groysův výmysl, pracoval od roku 2014 na filmové trilogii věnované kosmismu, jejíž jednotlivé části průběžně prezentoval a propagoval na webu e-flux journal. Důležitým partnerem při diskusích se mu přitom stal Arseny Zhilyaev – jeden z nejviditelnějších představitelů mladé generace současného umění v Rusku, který se ve svých objektech a instalacích věnuje otázkám muzeifikace avantgardy či překvapivému (ale v kontextu kosmismu logickému) spojení ikonografie ruského ortodoxního křesťanství a sovětské mytologie dobývání kosmu.

Atraktivita daného výstavního projektu významně těží z konjunktury, kterou dnes zájem o kosmisus zažívá. V Rusku se tato myšlenková tendence začala vracet ze zapomnění už v závěru sovětské éry, od 90. let se pak stává předmětem badatelské i publikační činnosti a nachází širokou odezvu v současném umění (zmiňme aspoň slavné postavy moskevské konceptuální školy Ilyu Kabakova či Pavla Peppersteina). Během poslední dekády se kosmismus začíná těšit pozornosti také za hranicemi Ruska, a to zejména v kontextu dnešní teorie antropocénu či akceleracionismu.

Nesmrtelnost a kosmonautika

První seznámení s texty a osobnostmi ruského kosmismu nabídla návštěvníkům berlínské výstavy Zhilyaevova instalace ve foyer budovy s bombastickým názvem Intergalaktické mobilní muzeum-knihovna Nikolaje Fjodorova, Berlín. Obří stůl ve tvaru pěticípé hvězdy, pokrytý knihami volně přístupnými ke studiu, byl obtažen potištěnou folií s portréty „otců zakladatelů“ a nápisy v azbuce vyvedené staroruským řezem. Obtížná identifikovatelnost zobrazených postav a převaha rusky psaného textu činily celý objekt poněkud kryptickým. Záměr poskytnout povšechný dojem ruskosti, sovětskosti a kosmičnosti byl ale čitelný dostatečně.

Stěžejní složku výstavy tvořila Vidokleova filmová trilogie Nesmrtelnost pro všechny!, která formou esejistického dokumentu, ochuceného řadou performativních vstupů stejně jako vizuálními a hudebními efekty, poskytla seznámení s východisky a jednotlivými odnožemi kosmismu. Filmy byly prezentovány ve třech samostatných kójích, jejichž tvar vycházel z architektury muslimských hřbitovů v severním Kazachstánu. V prvním, a patrně nejexperimentálnějším filmu z trilogie nazvaném Toto je vesmír (2014) přibližuje Vidokle některé myšlenky zakladatelské postavy kosmismu Nikolaje Fjodorova (1829–1903), jež ilustruje asociativními záběry natočenými v různých lokalitách střední Asie. Ve Fjodorovově osobitém světonázoru se scientismus a materialismus mísí se smyslem pro sociální spravedlnost a hlubokou náboženskou vírou. Pokrok vědeckého poznání má podle něj směřovat k vybudování ráje na zemi, kdy se soužití mezi lidmi i vztah člověka k ostatním živým bytostem budou řídit všezahrnující ideou bratrství. Člověk je v tomto pojetí nejen pozemskou, ale především kosmickou bytostí. Kosmická energie je nezničitelná, přísně vzato tedy nic ve vesmíru nevzniká ani nezaniká – materie pouze mění podoby, ale zůstává nadále zachována. Smrt je proto jen jakousi chybou, kterou lze – zcela v souladu s Božím záměrem, jak ho Fjodorov chápe – napravit technologickými prostředky.

Dosažení nesmrtelnosti pro živé, vzkříšení mrtvých a překonání nutnosti sexuální reprodukce způsobí, že předci i potomci budou spolu sdílet stejný čas – minulost i budoucnost se vtěsnají do přítomnosti. Fjodorov předvídá, že na Zemi nebude dost místa, aby se na ní naráz vešlo veškeré lidstvo, které kdy žilo, a proto bude potřeba začít s osídlováním vesmíru. Právě tyto spekulace stály u počátku vědeckých výzkumů, jež později vyústily v sovětský vesmírný program. Přímým pokračovatelem Fjodorovových idejí byl průkopník kosmonautiky Konstantin Ciolkovskij, o jehož rozvíjení principů kosmismu se ale na výstavě bohužel takřka nic nedozvíme.

Sociální utopismus a carské Rusko

„Filozofie společné věci“, jak Fjodorov nazýval svůj systém, vykazuje základní rysy moderního civilizačního projektu – sociální utopismus, důvěru ve vědecko-technický pokrok, evoluční pojetí dějin lidstva či důraz na činnou úlohu člověka při realizaci svého historického údělu. Dovádí je ale do tak vyostřené podoby, až to hraniční s karikaturou. Univerzální záběr Fjodorovova myšlení přitom ostře kontrastuje s jeho dobově podmíněnými aspekty, jako je loajalita k pravoslavné církvi a carské dynastii. Jak zmiňuje Vidokle ve svém filmovém zpracování, jedním z prvních praktických úkolů v rámci „společné věci“ se měla stát sdružená výprava ruské a britské armády na pohoří Pamír s cílem nalézt ostatky zakladatele lidského rodu, Adama, a poskytnout tak vědcům výchozí materiál pro rekonstrukci těl všech minulých generací. Celé lidstvo by pak mělo žít v míru a spokojenosti pod vládou ruského cara. Díky této komplexnosti dokáže dnes Fjodorovovo myšlení rezonovat napříč celým politickým spektrem současného Ruska – od progresivistické levice po nacionalistickou pravici.

Fjodorov v souladu s altruistickými motivy své filozofie pohrdal hmotnými statky i prchavou slávou – takřka veškeré své prostředky dával chudým, odmítal se fotit a o zveřejnění svých děl neusiloval. Přesto (nebo právě proto) se mu ve své době podařilo ovlivnit řadu významných osobností ruské kultury, ať už to byli spisovatelé, nebo vědci, ať už stáli na straně monarchie, či komunistické revoluce. Fjodorovovo myšlení dobře zapadá do paradigmatu budování nového světa a nového člověka, jež, jak v řadě textů názorně ukázal Groys, bylo společným východiskem ruské avantgardy i sovětského politického projektu. Do celkové kompozice výstavy v HKW přispěl Groys právě jako kurátor ruské avantgardy. Svým výběrem obrazů a grafik, jenž zahrnuje tak slavná jména jako Rodčenko, Klucis či Kručenych, se soustředil na umělce činné v prvním a druhém desetiletí 20. století, kteří se přímo inspirovali idejemi kosmismu. Bohužel součástí expozice nebylo podrobnější vysvětlení, v jaké míře a jakými způsoby se tomu tak dělo. Vystavená díla ale možná pojí s kosmismem už to, že rovněž představovaly apokryfní součást komunistického projektu, která byla oficiální linií sovětské kultury zavržena. Všechna totiž pocházejí ze slavné sbírky Georgese Kostakise, který pracoval na zahraničních velvyslanectvích v Moskvě v polovině 20. století, a díky tomu měl možnost vyvážet ze Sovětského svazu díla, jež získával přímo od představitelů první i druhé avantgardy.

Sluneční emise a revoluce

Z představitelů kosmismu ze sovětské éry získal na výstavě největší prostor Alexandr Čiževskij (1897–1964), biofyzik, vynálezce i autor sci-fi, který zažil na pozadí dějin 20. století hvězdný začátek akademické kariéry, následnou internaci ve stalinských lágrech, život ve vyhnanství a nakonec rehabilitaci spojenou s uznáním vědeckých zásluh. Období po propuštění z lágru (1950) strávil Čiževskij v okolí města Karaganda na severu Kazachstánu. Tady také natočil Vidokle většinu materiálu pro první dva díly své filmové trilogie, přičemž významně těžil z malebnosti místních muslimských hřbitovů i chátrajících uhelných dolů. Čiževskij se zapsal do dějin vědy mimo jiné díky svému výzkumu ionizujícího záření. Byl přesvědčen o blahodárném působení ionizace na lidský organismus a prosazoval průmyslovou výrobu a všeobecné rozšíření ionizačních lamp. Právě kopie jedné takové lampy je středobodem druhého filmu z trilogie, Komunistickou revoluci způsobilo Slunce (2015). Vidokleho spolupracovníci instalují lampu ve venkovním prostranství nedaleko hřbitova a následně vystavují skupinu místních obyvatel jejímu záření (bez pozorovatelného efektu), zatímco mluvený komentář nás seznamuje s Čiževského teorií o vlivu slunečních emisí na významné události lidských dějin, jako jsou války, revoluce či epidemie.

Závěrečný film Vidokleovy trilogie, Nesmrtelnost a zmrtvýchvstání pro všechny! (2017), natočený s podporou HKW a poprvé prezentovaný v rámci dané výstavy, diváka přenesl ze stepí střední Asie do prostředí moskevských muzeí a archivů, podobného tomu, v jakém se kdysi pohyboval sám Fjodorov, který většinu života pracoval jako knihovník. Knihovna a muzeum hrají v jeho koncepci důležitou roli jako místa, kde se potomci setkávají s předky v podobě jejich děl i materiálních ostatků. Jsou to tedy jakési předstupně budoucího stavu společného soužití všech generací nesmrtelného lidstva. Propojení různých rovin projektu „společné věci“ je ve filmu zdůrazněno střídáním záběrů z muzeí různých typů – ze zoologického muzea, sbírky ruské avantgardy v Treťjakovské galerii (nesmí chybět Černý čtverec) i muzea ruské revoluce. O tom, že se Vidokle ve svém zpracování kosmismu neštítí doslovnosti, svědčí také ústřední motiv muže obaleného obvazy („mumie“), který se prochází muzejní expozicí, aby nakonec ve stroboskopické střihové sekvenci s pomocí několika postav (patrně reprezentujících „potomky“) vystoupil z tohoto obalu coby znovuzrozený.

Dekorativně pojednané hroby

Interpretace muzea jako prostředí vzkříšení mrtvých patrně poskytuje klíč k celé výstavě, kterou je možné prohlížet jako dočasné muzeum, jež prezentuje odkaz kosmistů, aby přispělo k oživení jejich idejí (i když zatím ne jejich těl). Odvrácenou stranou úlohy muzea jako místa uchovávání pozůstatků minulosti je ale také to, že působí (aspoň prozatím, dokud ke zmrtvýchvstání nedošlo) spíše jako oslava vítězství smrti nad životem. Obdobnou atmosférou byla prosycena i recenzovaná výstava, jejíž tři části se poněkud ztrácely v mrtvolném klidu předimenzované budovy HKW. Historizující ladění projektu je jistým zklamáním na pozadí nové relevance, kterou kosmismu dodává současný kontext úvah o antropocénu či transhumanismu. S pochmurnými vyhlídkami na vývoj podmínek života na Zemi a zdokonalováním technologií umožňujících cesty do vesmíru se téma kolonizace kosmického prostoru znova dostává na pořad dne, zatímco představa solidarity se vší hmotou je dnes vítaným korektivem ke zničujícím dopadům lidské činnosti na životní prostředí. Rozvoj technik léčby nemocí či strojové modifikace lidského těla pak může u někoho vyvolávat naděje, že se lidstvo o něco víc přiblížilo požadavku „nesmrtelnosti pro všechny“. Svým důrazem na překračování limitů, jež na lidské poznání a jednání uvalila smrtelnost, se kosmismus zařazuje do „prométheovské“ tradice v rámci projektu moderny, která v poslední době získává stále větší popularitu na úkor kritické tradice, jež tyto limity naopak zdůrazňuje. Konkrétnější rozpracování dnešních možností aktualizovat a rozvíjet ideje kosmismu bohužel výstava nenabízí. Zdá se tak, že místo oživení kosmistů je nechává nadále odpočívat v dekorativně pojednaných hrobech.


Art Without Death: Russian Cosmism

místo: HKW, Berlín

autoři výstavy: Boris Groys, Anton Vidokle, Arseny Zhilyaev

termín: 1. 9.–3. 10. 2017

www.hkw.de

 

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné