Odpadkový válečník
Karolina Jirkalová staveniště červen 2009
Architektura je rok od roku svázanější bezpečnostními, požárními, hygienickými, energetickými, památkovými, krajinnými a jinými předpisy, normami a certifikáty – mnoho z obdivované architektury mistrů předchůdců, od La Tourette po baťovské domky, by dnes nebylo možné postavit. Do této situace vstupuje společnost Aerofilms příjemnou provokací: dokumentárním filmem s distribučním názvem Architekt odpadu. Pokračuje tak ve volné linii dokumentů z oblasti architektury (Můj architekt Louis Kahn, Skici Franka Gehryho).
Pro snímek o americkém architektovi Michaelu Reynoldsovi je mnohem výstižnější původní anglický titul Garbage Warrior (tedy Odpadkový válečník) než český distribuční název Architekt odpadu. Není ani tolik o architektuře jako o nezdolné Reynoldsově osobnosti a jeho boji za právo na vlastní cestu. Koncem 60. let vystudoval architekturu, ale už během studia mu připadalo, že současný způsob stavění neodpovídá situaci planety Země ohrožené ekologickou katastrofou. A tak začal stavět jinak – jeho cílem byl levný, energeticky soběstačný dům, který lze postavit svépomocí. Sáhl proto po materiálu, který byl nejblíže a zadarmo – po plechovkách od piva. Později využívá i skleněných a PET lahví a především pneumatik plněných dusanou hlínou. V Reynoldsově přístupu je dodnes cítit étos 60. let, většina jeho staveb vznikla v komunitách, cílem byla a je především nezávislost. A to jak na stavebních firmách a výrobcích stavebních materiálů, tak komerčních inženýrských sítích (elektřina, voda, odpad). Nezávislost se však Reynoldsově architektuře málem stala osudnou – stavebním úřadům došla trpělivost a kolonii jeho „zemědomů“ uzavřely, Reynolds navíc přišel o architektonickou licenci. Další kapitola filmu tak vypráví o jeho snaze prosadit zákon, který by mu umožnil za určitých podmínek experimentální domy dál stavět…
Bez polemiky
Film je nepřehlédnutelně americký – vizionář přichází s nápadem, jak spasit svět, a díky své inteligenci, charismatu i pomoci spřízněných duší se mu nakonec daří zástupy zabedněnců prolomit. A kamera stojí vždy na jeho straně, režiséra Olivera Hodge ani nenapadne podívat se na hrdinu a jeho práci s odstupem, problematizovat jeho přístup, polemizovat, ptát se nebo alespoň přiblížit širší souvislosti. Rytíř dobra vítězí, americký sen i hollywoodský příběh se naplňují.
I přes tento pro tuzemce těžko stravitelný patos stojí mnoho momentů filmu za delší zamyšlení. A to i v případě, že vás vize světa tvořeného soběstačnými komunitami lidí, bydlících v roztodivných domech z odpadků, spíše děsí.
Prostor pro experiment
Stavění podle všech předpisů a z normovaného materiálu skutečně omezuje prostor pro experiment. Alespoň ten technologický – ten už se většinou odehrává jen ve vývojových laboratořích globálních výrobců stavebních materiálů. Zbývá na architekta něco víc než jen formální modelářství? Reynolds se ve filmu sugestivně ptá: „Když se můžou testovat auta a rakety, proč ne domy?“
Není to rozhodně problém umělý, stejnou zkušenost mají i mnozí čeští architekti, kteří se pokusili použít nestandardní materiály či stavební postupy. Nejen úředníci, ale i většina investorů chce mít vše certifikováno. Důvěra v um a zkušenost architekta už nestačí. Tato situace svým způsobem vyhovuje i některým architektům a stavebním firmám – část odpovědnosti za stavbu nese někdo jiný. Tak proč mám něco zkoušet, kombinovat, hledat nejlepší řešení, když lze použít materiál a postup, na který už dal razítko někdo jiný?
Dům jako výraz svobody
Ještě silněji ve filmu Architekt odpadu zaznívá téma svobody, opět s jednoduchou a neodbytnou otázkou: proč bych si nemohl sám pro sebe postavit dům, jaký chci? Na bydlení je tu nahlíženo jako na formu závislosti – na státní správě, inženýrských, ale i finančních sítích. Mít dům, který si člověk s minimálními náklady postaví, dům, který nespotřebovává žádnou energii, ba ji dokonce produkuje, dům, který má pod sebou vlastní zásobárnu vody a systém likvidace odpadu, dům obklopený kolem dokola skleníkem, který uživí čtyřčlennou rodinu – sen o svobodě, který, alespoň soudě podle filmu, Reynolds svými „zemědomy“ naplnil.
Pokud se vrátíme na půdu architektury, je tu ještě jedna výzva – odpovědnost architekta k sobě a ke svému vidění světa, a nikoli k normám. Ty mohou sloužit i jako alibi a kvalitní architekturu stejně nezaručí. Bohužel stejně jako dokument blíže nepřibližuje Reynoldsovy stavební postupy ani se do těchto problémů hlouběji nenoří. Výlet mezi „zemědomy“ ale i tak stojí za to.
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
Velmi podivné a dvojznačné zboží
Karolina Jirkalová architektura listopad 2019
Podle zpráv z médií se zdá, že Česká republika se stává centrem světové architektury. Prahu obohatí realizace od Zahy Hadid, Evy Jiřičné či Thomase Heatherwicka, černou Ostravu leskem svého jména obdaří Steven Holl. Máme se tedy na co těšit. Anebo spíš ne?
(Post)covid city
Karolina Jirkalová téma únor 2021
Způsob, jakým užíváme městský veřejný prostor, se během pandemie covid-19 výrazně proměnil. A byť to byla změna nedobrovolná, otevírá nám zároveň cestu k zdravější podobě města. Je jen otázkou, zda toho budeme schopni využít, než se oklepeme a draze vykoupenou citlivost...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
Získat předplatné