Odpadkový válečník
Karolina Jirkalová staveniště červen 2009
Architektura je rok od roku svázanější bezpečnostními, požárními, hygienickými, energetickými, památkovými, krajinnými a jinými předpisy, normami a certifikáty – mnoho z obdivované architektury mistrů předchůdců, od La Tourette po baťovské domky, by dnes nebylo možné postavit. Do této situace vstupuje společnost Aerofilms příjemnou provokací: dokumentárním filmem s distribučním názvem Architekt odpadu. Pokračuje tak ve volné linii dokumentů z oblasti architektury (Můj architekt Louis Kahn, Skici Franka Gehryho).
Pro snímek o americkém architektovi Michaelu Reynoldsovi je mnohem výstižnější původní anglický titul Garbage Warrior (tedy Odpadkový válečník) než český distribuční název Architekt odpadu. Není ani tolik o architektuře jako o nezdolné Reynoldsově osobnosti a jeho boji za právo na vlastní cestu. Koncem 60. let vystudoval architekturu, ale už během studia mu připadalo, že současný způsob stavění neodpovídá situaci planety Země ohrožené ekologickou katastrofou. A tak začal stavět jinak – jeho cílem byl levný, energeticky soběstačný dům, který lze postavit svépomocí. Sáhl proto po materiálu, který byl nejblíže a zadarmo – po plechovkách od piva. Později využívá i skleněných a PET lahví a především pneumatik plněných dusanou hlínou. V Reynoldsově přístupu je dodnes cítit étos 60. let, většina jeho staveb vznikla v komunitách, cílem byla a je především nezávislost. A to jak na stavebních firmách a výrobcích stavebních materiálů, tak komerčních inženýrských sítích (elektřina, voda, odpad). Nezávislost se však Reynoldsově architektuře málem stala osudnou – stavebním úřadům došla trpělivost a kolonii jeho „zemědomů“ uzavřely, Reynolds navíc přišel o architektonickou licenci. Další kapitola filmu tak vypráví o jeho snaze prosadit zákon, který by mu umožnil za určitých podmínek experimentální domy dál stavět…
Bez polemiky
Film je nepřehlédnutelně americký – vizionář přichází s nápadem, jak spasit svět, a díky své inteligenci, charismatu i pomoci spřízněných duší se mu nakonec daří zástupy zabedněnců prolomit. A kamera stojí vždy na jeho straně, režiséra Olivera Hodge ani nenapadne podívat se na hrdinu a jeho práci s odstupem, problematizovat jeho přístup, polemizovat, ptát se nebo alespoň přiblížit širší souvislosti. Rytíř dobra vítězí, americký sen i hollywoodský příběh se naplňují.
I přes tento pro tuzemce těžko stravitelný patos stojí mnoho momentů filmu za delší zamyšlení. A to i v případě, že vás vize světa tvořeného soběstačnými komunitami lidí, bydlících v roztodivných domech z odpadků, spíše děsí.
Prostor pro experiment
Stavění podle všech předpisů a z normovaného materiálu skutečně omezuje prostor pro experiment. Alespoň ten technologický – ten už se většinou odehrává jen ve vývojových laboratořích globálních výrobců stavebních materiálů. Zbývá na architekta něco víc než jen formální modelářství? Reynolds se ve filmu sugestivně ptá: „Když se můžou testovat auta a rakety, proč ne domy?“
Není to rozhodně problém umělý, stejnou zkušenost mají i mnozí čeští architekti, kteří se pokusili použít nestandardní materiály či stavební postupy. Nejen úředníci, ale i většina investorů chce mít vše certifikováno. Důvěra v um a zkušenost architekta už nestačí. Tato situace svým způsobem vyhovuje i některým architektům a stavebním firmám – část odpovědnosti za stavbu nese někdo jiný. Tak proč mám něco zkoušet, kombinovat, hledat nejlepší řešení, když lze použít materiál a postup, na který už dal razítko někdo jiný?
Dům jako výraz svobody
Ještě silněji ve filmu Architekt odpadu zaznívá téma svobody, opět s jednoduchou a neodbytnou otázkou: proč bych si nemohl sám pro sebe postavit dům, jaký chci? Na bydlení je tu nahlíženo jako na formu závislosti – na státní správě, inženýrských, ale i finančních sítích. Mít dům, který si člověk s minimálními náklady postaví, dům, který nespotřebovává žádnou energii, ba ji dokonce produkuje, dům, který má pod sebou vlastní zásobárnu vody a systém likvidace odpadu, dům obklopený kolem dokola skleníkem, který uživí čtyřčlennou rodinu – sen o svobodě, který, alespoň soudě podle filmu, Reynolds svými „zemědomy“ naplnil.
Pokud se vrátíme na půdu architektury, je tu ještě jedna výzva – odpovědnost architekta k sobě a ke svému vidění světa, a nikoli k normám. Ty mohou sloužit i jako alibi a kvalitní architekturu stejně nezaručí. Bohužel stejně jako dokument blíže nepřibližuje Reynoldsovy stavební postupy ani se do těchto problémů hlouběji nenoří. Výlet mezi „zemědomy“ ale i tak stojí za to.
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
