Oslnění ve službách osvícení

Petr Šourek úhel prosinec 2009

Platonem se mi začínat nechce, ale musím. Po něm se totiž jmenuje jeskyně, kterou vymyslel a vybavil elementární projekční technikou: ohněm a loutkami, jejichž stíny se promítají na protější stěnu. V jeskyni sedí diváci (to máme být my všichni) a hledí na tančící stíny. Tím obvykle výklad Platonovy jeskyně končí, jako by už všichni dávno měli jasno, co chce slavná metafora říct: sledujeme stíny namísto jejich zdroje a vzniku. Tradičně beze zmínky zůstává malý detail s velkými právními a filozofickými důsledky. V Platonově jeskyni se děje násilí. Diváci jsou připoutáni řetězy a dění za svými zády nemohou sledovat. Nejsou ošáleni, nýbrž nuceni nechat se šálit. Platonova jeskyně je hned ve dvojím smyslu slova násilná metafora. Naše každodenní zkušenost ukazuje, že donucovací prostředky si mohl Platon ve své jeskyni odpustit a namísto okovů vedle pohodlných sedadel umístit držák na kolu. Vždyť obraz sám do křesla přikove dokonale.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné