Pavel Sterec

Kateřina Černá portfolio listopad 2009

Vytváření situací, vztahová estetika a princip otevřeného díla v současnosti nejlépe definují práci Pavla Sterce. Pokud umělci něco nevyhovuje, tak jsou to hotové artefakty – třeba časopis, který držíte v ruce. Před definitivou se nejčastěji utíká k performancím a „prohlídkám“, které nenásilně testují své účastníky.

To, co vypadá jako strach z hotového produktu, se ve skutečnosti týká zcela zásadní otázky: Jak to udělat, aby umění zůstalo živé? Jedno řešení tohoto problému navrhl v roce 1959 Polák Oskar Hansen a nazval ho „otevřená forma“. Vycházel přitom ze své zkušenosti architekta, který vytváří životu příznivý prostor.

Podle Hansena je umění často uzavřené a nekomunikativní. Dílo je statickým pomníkem svého tvůrce a vůbec nepočítá se změnou. Ve chvíli svého zrodu už je vlastně mrtvé. Hansen navrhuje prodloužit životnost umění směrem k divákovi. Umělecký počin má lidem poskytnout pomyslný i reálný prostor k pohybu: „Člověk se nemá procházet kolem uměleckého díla, ale v něm.“

Tato myšlenka, s níž se Sterec seznámil při studiu u Zbigniewa Libery, je mu velmi blízká. Můžeme ji vystopovat i v jeho posledních třech pracích: intervenci do muzejního okruhu v Kutné Hoře nazvané Symetrické řešení, samostatné výstavě Nízké napětí v brněnské Galerii mladých a instalaci Druhá šance, která se objevila na výstavě Historická práce v Galerii Václava Špály.

Narušit systém

V Kutné Hoře předvedl Sterec metodu, která pro něj dosud neztrácí na přitažlivosti a kterou by si někdy rád zopakoval. Naboural se do fungujícího systému a vložil do něj svou vlastní informaci.

Prohlídka místního Muzea stříbra zahrnuje sestup do středověkého dolu v hornických kutnách neboli perkytlích, které umělec použil jako nosiče. Našil na ně deset skvrn Rorschachova testu, který pracuje s projekcí našich myšlenek do těchto neurčitých tvarů. Výprava v perkytlích se tak zároveň stala sestupem do vlastního podvědomí.

Kromě této hlubinné interpretace bylo možné nášivky vnímat i čistě výtvarně, jako stylovou dekoraci. Tato dvojí rovina je pro Sterce typická. Na rozdíl od svých angažovanějších kolegů nerezignuje na vizuální stránku věci, která je vstřícná a klidně obstojí sama o sobě. Na druhé straně nabízí, ale nevnucuje její hlubší výklad.

Při brněnském Nízkém napětí postupoval v lecčem podobně jako v Kutné Hoře. Opět využil existující systém a pohrával si s psychologií diváka. Tentokrát šlo o slavný pokus I. P. Pavlova se psy. Pavlov, jak známo, dával zvířatům žrádlo a přitom zvonil nebo svítil. Následkem toho vznikl u psů podmíněný reflex, který se projevoval tak, že slintali, jakmile se zazvonilo či rozsvítilo.

Pavel Sterec zachoval půdorys pokusu, ale jídlo nahradil obrazy (fotogramy). Výstava v Galerii mladých byla rozdělena do několika zastavení, čímž připomínala audiosochy Tomáše Vaňka. Na první zastávce byly obrazy, na druhé obrazy a zvonek, na třetí jen zvonek, na čtvrté zvonek a světlo a na páté pouze světlo.

Brněnská instalace měla s kutnohorskou intervencí společné také téma „prohlídky“. Jakkoli nám toto slovo přijde banální, pro Sterce a jeho pojetí tvorby má zvláštní význam. Prohlídka je totiž situace, která neexistuje bez návštěvníka. Jde o otevřenou formu, a navíc se tu hraje s představou výstavy jako uměleckého díla.

Druhá šance

Zatímco dvě výše zmíněné akce jsou dobrými příklady Stercových prohlídek, instalace Druhá šance v pražské Špálovce pro změnu dokládá to, čemu umělec říká vztahová estetika.

V galerii byly umístěny tři vitríny s barevnými skly, kterým odpovídaly tři barevné popisky. Čtení objektu vycházelo ze vzájemných vazeb mezi vystavenými věcmi, daných v první řadě barvami a kompozicí. Při bližším ohledání jsme pak mohli zjistit, že vitríny obsahují falza, kterým dal Sterec díky výstavě druhou šanci. Šlo o zápůjčky od různých institucí: několik vydání Rukopisu královédvorského a zelenohorského z Památníku národního písemnictví, falzum Špálova obrazu z Muzea policie nebo kopie prehistorických objektů z archeologického oddílu Mamuti.

Kde však zůstala otevřená forma? Čisté vitrínky, které Špálově galerii tolik sluší, měly nebezpečně blízko k hotovým artefaktům, o které umělec pranic nestojí. Právě v tomto bodě se však ukázalo, že otevřenost je do značné míry otázkou výkladu. Sterec totiž přesto vnímá svou instalaci dynamicky: „Až výpůjčky vrátím, celé to spadne. Zůstane jen prázdná schránka.“

Po mnoha studijních zastávkách (Tomáš Ruller, Ctibor Turba, Miloš Šejn, Zbigniew Libera) čtyřiadvacetiletý umělec momentálně zakotvil v ateliéru malby u Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy. V letním semestru se chystá do ciziny, kde chce pokračovat ve svém nabourávání do stávajících systémů. Pořád ho lákají také performance, u kterých začínal. Jeho hrdinou je Bas Jan Ader.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné