Pavla Malinová
Jiří Ptáček portfolio prosinec 2018
Malířka Pavla Malinová dospěla přes ezoterní náměty ke zvratné hře se spirituálními a profánními motivy. Její nové obrazy přitom jsou překvapivě až popově lehké a hravé.
„Budu v ateliéru,“ zní běžně odpověď, když si s ní domlouváte schůzku. Když Pavla Malinová (*1985) nemusí jinam anebo jí poslušnost neodepře tělesná schránka, přes den maluje. Obývá polovinu jedné místnosti patrové stavby ve vnitřním dvoře bloku letenských činžáků. Hranice její pracovní zóny je z jedné strany dána gaučem. Za ním začíná pracoviště Patrika Kriššáka. Jsou vrstevníci, oba navíc prošli školením na Fakultě umění v Ostravě. On v ateliéru Daniela Balabána, ona v ateliéru Františka Kowolowského. Na stěnách jeho části ateliéru jsou vylepeny listy s poznámkami a skicami. Ona víceméně neskicuje. Když už ano, jedná se o několik základních čar a motivů. Větší význam přikládá výstavbě obrazu olejem na plátně.
Do Prahy nepřišla úplně neznámá. Spolu s malířem Janem Vytiskou a vizuálními umělci soustředěnými kolem hudební skupiny Ilove69popgejů patřila v průběhu studií k nejviditelnějším postavám mladé ostravské generace. A protože již nebyla 90. léta a Praha ostravskou scénu objevila, šířily se zprávy o mladých autorech a autorkách poměrně rychle. Jmenovaní autoři přitom svým temperamentem odpovídali očekáváním centra, jak je již v roce 1998 formulovali manželé Ševčíkovi v textu k výstavě Ostrava — umjeni…?: „Na jedné straně tu útok vedený s drzostí intelektuála, někdy až masochistický, plný hereze a hraničící až s blasfemií. Na druhé straně laický útok, kritika ze strany outsiderů, amatérských anarchistů, útok, který je nelegitimní z hlediska vysoké estetiky centra, ale je úctyhodný především svým odvoláváním ke starým, až předkulturním energiím.“ První samostatnou výstavu Malinová měla v pražském klubu Skutečnost. Ve stejném roce byla vybrána do finále ceny NG 333, onoho zpackaného pokusu Národní galerie vytvořit protiváhu Ceně Jindřicha Chalupeckého. Coby duchovní dílo Milana Knížáka nepřežila jeho funkční období, a kvůli ředitelově okázalému izolacionalismu se v širší míře neetablovala ani během něj. Pavla Malinová si dnes NG 333 vůbec neuvádí v kurikulu. Přitom tehdy prezentovala zajímavé textové objekty slepené ze střepů rozbité keramiky. V téže době se věnovala i videím a působila jako frontmanka elektropunkové formace Like She. Dnes je ráda, že jen maluje. Žádá po sobě výhradní soustředění na jeden problém.
Název její letošní knižní monografie O mně se povídá, moje mlčení tomu odpovídá je v mnoha ohledech výstižný. Nejenže upozorňuje na autorčinu úsečnost, k níž se uchýlí vždy, když se má o obrazech rozhovořit. Rezonuje v něm rovněž potřeba kontemplativního ponoru do procesu malby, při kterém je rozhodující intuitivní orientace v prostoru obrazu. Figury vepsané do kompozičního rozvrhu, těla jakoby uvězněná abstraktními mřížkou obrazu anebo například motivy labyrintu a klíčové dírky jsou takto syntézou symbolické a formální stránky malby. Tajuplnost, s níž vždy ráda operovala, je odrazem jisté nechuti k „přečtení“ příběhu v obrazech, jakkoli často hádáme dějovou zápletku, a klíčová dírka, jako symbol zamykání a odemykání, ale také voyeurského nahlížení do zapovězených míst, je metaforou nahlížení i uzamykání obsahů. Zároveň je ale faktickou formální možností využít průhledů jako metody provázání na sebe skládaných vrstev malby.
Obrazy z doby přibližně před třemi lety, zčásti představené na výstavě Esoterická dutosvětskost v pražské Nevan Contempo, vzbuzovaly ambivalentní dohady, zda nám Malinová předkládá vize starobylých rituálů, nebo takto stylizuje profánní situace. Rozkročená byla mezi patosem jogínské duchovní praxe a západním pojetím jógy, jehož obvyklým cílem je pragmatické odbourání všednodenního stresu. Jestliže tehdy kurátor Jiří Havlíček uvažoval o jakémsi „osobitém stylu New New Age“, jehož „neúprosně vystavěné průhledy do jiných dimenzí nenabízí snadnou možnost úniku, zato křiklavě upozorňují na překážky provázející hledání hlubšího poznání“, stanovil téměř existenciální obzor malování Pavly Malinové. Možná však tehdy opomněl přísadu humoru, uplatňovaného patrně i kvůli oné lekci ostravské blasfemie a masochismu, jak ji v Ostravě diagnostikovali Jana a Jiří Ševčíkovi. Pakliže však v poslední době sledujeme rostoucí uznání Malinové malířské práce, není to díky splnění jakýchsi formálních požadavků na ostravskou umělkyni. Její nové obrazy jsou nadále postiženy odkazy k archaickým kulturám a duchovním symbolům, zároveň však vstřebaly popovou lehkost a nevázanost. Projasněná barevná paleta, dříve málokdy vídaná, doprovázená někdy až „situační komikou“ (např. malby Pinďousmrsk), otevřely novou kapitolu její práce. Novější obrazy nejsou pouze o „překážkách hlubšího poznání“, vypovídají o otevření se širokému spektru podnětů, o autorčině schopnosti namíchávat vedle elixíru atavistické tajuplnosti rovněž koktejl z nepřebernosti a nepřehledného chaosu dnešního světa. V tomto světě rozvolněných symbolických struktur již ani jin a jang není pouze symbolem vesmírné jednoty, ale rovněž komunikačního emodži, vážně míněného, ale zábavně a třeba i bezmyšlenkovitě praktikovaného v mohutném asociačním veletoku, jemuž naše civilizace slastně podlehla, ač s ním zároveň zápasí. Malinové postup je trvale a hluboce zaujatý možností kódování obsahu, zvratnou hrou se spirituálními a profánními motivy, přitom se ale její malba více než kdy dříve dotýká situace člověka ve světě, jehož hybnost, nestálost a křiklavost vyžaduje velkou míru pozornosti, abychom ho nevnímali jako zcela zploštělý. To důležité je přitom skrýváno, její mlčení tomu odpovídá.
Michal Kalhous
Jiří Ptáček rozhovor únor 2022
Kdysi mi jeden renomovaný kurátor fotografie tvrdil, že snímky na výstavách Michala Kalhouse ve skutečnosti vytváří jeho malý syn. V tu chvíli jsem uvěřil. Nejen proto, že jsem Michala za celé roky, co jsme se znali, nikdy neviděl s fotoaparátem, ale i kvůli mnohdy odzbrojující...
Jiří Skála. Dělníci, zombies a potřeba veřejného hlasu
Jiří Ptáček rozhovor duben 2022
S Jiřím Skálou jsme z čtenářského hlediska možná až příliš dlouho probírali různé aspekty jeho poslední samostatné výstavy Aspirace cizích těles v pražské galerii hunt kastner. Samovolně na ně ovšem navazovala kontinuita témat, která Skála řeší v posledních patnácti
Kniha je pořád nejlepším archivem myšlenek
Jiří Ptáček rozhovor listopad 2021
Grafická designérka Adéla Svobodová se soustředí na tištěné publikace o výtvarném umění: odborné knihy, výstavní katalogy, autorské knihy nebo monografie. V rozhovoru o její práci, letos natřikrát oceněné v soutěži Nejkrásnější kniha roku, jsme se zaměřili na...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
