Peter Fabo
Jiří Ptáček portfolio květen 2017
V Čechách žijící fotograf slovenského původu Peter Fabo (1983) usiluje o technologicky i žánrově hybridní fotografii, aby vyklouzl ze svěrací kazajky „formální akrobacie“.
O fotografovi Peteru Fabovi jsme již delší dobu věděli, že svou výstavu nemusí pojmout ryze fotograficky. Znali jsme případy, kdy za protějšek fotografických kompozic zvolil dýhové intarzie a těžil z možnosti postupovat při tvorbě jednoho i druhého obdobnou metodou „vkládání jednoho elementu do druhého“. Přesto nikomu nepřišlo pravděpodobné, že se fotografie zbaví úplně. Před dvěma lety se to stalo. Na trojici výstav v liberecké galerii SET, pražských Karlin Studios a ústecké Galerii Buňka buďto fotografie chyběly zcela, nebo se na nich vyskytly pouze v jakémsi stopovém množství. „Konceptualizácia fotografie, hranice fotografie, skúmanie fotografie ako média a podobné heslá ma otrávili natoľko, že som to úplne vytesnil a začal pracovať s iným materálom. Sprejová maľba, intarzia, trojrozmerné objekty, inštalácia a rôzne mutácie medzi tým. Bolo to veľmi osviežujúce,“ vzpomíná Fabo. Za fotografa se ale tehdy považovat nepřestal. Ba co víc, uvědomoval si, že i takto nadále komunikuje s fotografickou problematikou. „Samozrejme, že som v konečnom dôsledku uvažoval ako fotograf, ktorý – snáď to nevyznie hlúpo – vytvára fotogenické situácie. Prostredníctvom nefotografických procesov som riešil podobné témy ako vo fotografii. Skladbu CMYK farieb, zrno, raster, gradient, kópiu a tak podobne.“ Vzpoura vyvolaná znechucením nad příliš úzkým vymezováním fotografické problematiky postupně ztratila na radikalitě. Fabově loňské výstavě v pražském Berlínském modelu fotografie opět dominovaly, stejně jako právě vydané knize Nail Art a její výstavní obdobě Space for sale v Ateliéru Josefa Sudka. Odstup od příliš úzce vymezené fotografické problematiky je však zřetelný i v nich. Potřeba nacházet výmluvné obrazy při běžném zaznamenávání každodenních situací a žitého městského prostředí v nich sousedí s nezobrazivými barevnými fotogramy a dohromady utvářejí nesnadno uchopitelnou strukturu. Přinejmenším krátké řetízky významových, ale častěji pouze vizuálních analogií anebo opakování některých motivů nás však upozorní, že se nejedná o hold objektivní neuspořádanosti jako spíše subjektivní neproniknutelnosti a neschematičnosti. „Na prvý pohľad kniha môže pôsobiť ako nahodilá skladba obrazov. Je ale veľmi starostlivo zostavená. Je založená na lineárnom základe, knihu drží akási príbehová kostra, ktorá je rytmizovaná, prerušovaná abstraktními polohami, odbočkami, alebo zámerne si odporujúcimi kombináciami. Je to taká paralela cesty autobusom číslo 207 ulicou Koněvova,“ naráží Fabo na jednu z nevábných dopravních tepen nejchudší části pražského Žižkova protkaného nonstopy a zastavárnami. Právě odvrácená stránka veřejného prostoru, například kontejnery s rozházeným odpadem nebo pomočené partery domů, se přitom v knize vyskytují poměrně často. Fabo přiznává, že ho takové věci popuzují. Podobně jako nehtová studia. „Nechodím cielene po meste a nehľadám bizárnosti, nechcem ani kritizovať či moralizovať. Len sa tak sám seba pýtam, čo vlastne ľudí vedie k tomu, že si nechajú na nehet namalovať dúhu vykladanú perleťou. Chcú sa páčiť, alebo mať aspoň na chvíľu kúsok pozornosti od druhého pre seba samého? Zároveň im nevadí, že po ceste do Lidlu šlapú po sračkách. Kúpia si malého psíka a k tomu ešte jednoho, aby nebol ten prvý smutný, ked je pániček v práci. Baví ma a zároveň desí spojenie nehet – umenie. Dog Art, Shit Art, Art Art, Free Art, Non Stop Art, -30% Art… Je v tom napätie. Asi v tom kus ‚ártu‘ bude, lebo práve tento moment ma zaujíma. Napätie, nejednoznačnosť, nestálosť, neuchopitelnosť, blbosť.“
Na pražskou VŠUP ho jako mladého začínajícího fotografa ze Slovenska přijímal Pavel Štěcha. Zemřel bohužel ještě dřív, než Fabo do školy nastoupil. Většinu studií proto strávil v ateliéru vedeném Alexandrou Vajd a Hynkem Altem, jimž následně pomáhal coby asistent. V současnosti na VŠUP vyučuje technické předměty. Právě konceptuální orientaci ateliéru, a zejména sklon k „formální akrobacii“ v rámci naučených schémat lze počítat mezi důvody, proč si v jeden okamžik potřeboval od fotografie odpočinout. Věděl, že i jeho práce tím zavání. Nové fotogramy jsou aktuálním dokladem trvajícího zaujetí pro technologickou povahu média, pokračováním Fabova zájmu o laboraci s postupy, která například už před třemi lety nalezla vyjádření v sérii nezvykle velkých kontaktních kopií. Předlohy pro ně si chystal z analogových i digitálních zdrojů, které před vyvoláním všelijak upravoval, avšak v závěru vždy vyvolával v poměru jedna ku jedné. Spíše než o distancovanou reflexi média u Faba můžeme mluvit o ponoření se do něj, o zkoumání možnosti hybridní formy, která se nabízí křížením technologických postupů, ale například také žánrů a jejich uložení do struktury výstavy či knihy, anebo – jak o tom byla řeč na začátku – vzájemným přenášením postupů z odlišných uměleckých disciplín. V knize Nail Art proto rodinná fotografie či portrét spočine vedle elegantních rastrů Fabových fotogramů i vedle špíny velkoměsta. Touha po „nejednoznačnosti“ je reakcí na pocit příliš přesně vymezeného teritoria zbytnělých návodů na neokonceptuální přístupy, cestou z nich je pro něj pohyb po hranici mezi okouzlením a znechucením, směrem k jakési nepředvídatelné mozaice, jež má být jednak co nejdůslednějším zrcadlem osobního temperamentu, ale zároveň paralelou obecné situace fotografie ve fázi její mutace ve veletok obrazů.
Michal Kalhous
Jiří Ptáček rozhovor únor 2022
Kdysi mi jeden renomovaný kurátor fotografie tvrdil, že snímky na výstavách Michala Kalhouse ve skutečnosti vytváří jeho malý syn. V tu chvíli jsem uvěřil. Nejen proto, že jsem Michala za celé roky, co jsme se znali, nikdy neviděl s fotoaparátem, ale i kvůli mnohdy odzbrojující...
Jiří Skála. Dělníci, zombies a potřeba veřejného hlasu
Jiří Ptáček rozhovor duben 2022
S Jiřím Skálou jsme z čtenářského hlediska možná až příliš dlouho probírali různé aspekty jeho poslední samostatné výstavy Aspirace cizích těles v pražské galerii hunt kastner. Samovolně na ně ovšem navazovala kontinuita témat, která Skála řeší v posledních patnácti
Kniha je pořád nejlepším archivem myšlenek
Jiří Ptáček rozhovor listopad 2021
Grafická designérka Adéla Svobodová se soustředí na tištěné publikace o výtvarném umění: odborné knihy, výstavní katalogy, autorské knihy nebo monografie. V rozhovoru o její práci, letos natřikrát oceněné v soutěži Nejkrásnější kniha roku, jsme se zaměřili na...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
